Tolik jsme si přáli létat. Až ke hvězdám... Kdesi nad oblaky potkávat zatoulané padáčky pampelišek. Byli jsme však navěky spoutáni těžkými okovy. Těžšími než cokoliv na světě.
A ty nás tížily až k smrti.
Jaké to bylo podivení, když jsme poprvé spatřili jejich podivnou družinu. Ti čtyři byli tak směšní...
A jaké bylo podivení, když jsme poprvé zaslechli praskot černokněžníkovy obruče. Druhý den jsme očekávali s napětím a třetí s nadějí. Onoho dne praskla poslední obruč kolem kouzelníkova pasu a tíživé kruhy našich okovů se rozplynuly v jasném a čerstvém větříku, který náhle zavanul.
Roztáhli jsme perutě v zlatavém slunci.
Mám moc ráda pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Tak jsem si dovolila kousek vypůjčit si z ní kousek.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Hezké. Hodně toužebné. Líbí
Profesor
Hezké. Hodně toužebné. Líbí se mi to.
Děkuju, to mám radost.
swarrow
Děkuju, to mám radost.
To se mi moc líbí!
Rya
To se mi moc líbí!
Děkuju...
swarrow
Děkuju...
Je to moc krásné.
Esclarte
Je to moc krásné.
Hm, hm... *uvažuje nad tím,
strigga
Hm, hm... *uvažuje nad tím, jak by Milouši v rámci Tábora doby trable mohly(i) nosit olověné obruče :D*
Je to krásně napsaný!