Déjà vu

Tom Taylor to zažil už několikrát, ale nikdy ne tak silně jako u Paní Dallowayové, kterou mu otec vrazil do rukou v sedmnácti. Ten pocit literárního déjà vu, jako by některé věty uměl odjakživa nazpaměť. Olověné kruhy... Od dětství přece v Londýně se zatajeným dechem čekal, až jím prolnou.
Chlapec se vznáší ve vlažné vodě deprivačního boxu. Je v absolutní tmě, na tváři má kyslíkovou masku, v žíle jehlu s opiátem, který ho udržuje na hranici snu a bdění. Vnímá šumění vlastní krve v uších a hlas, který miluje a nenávidí: “...se rozplývaly ve vzduchu.”
Wilson Taylor vytváří Chodce příběhy.