Jeden den pana Karla

Něco se mu zdálo. A chtěl si to pamatovat. Pištivý zvuk budíku však vyplašil poslední zbytky snu. Padl zpátky do polštáře ve snaze se probudit. Zamrkal. V pokoji byla černočerná tma. Napotřetí nahmatal lampičku. Mžoural do záře, která jindy sloužila jen k letmé orientaci. Budík na nočním stolku ukazoval 4:02 – nic – 4:02 – nic – 4:02 – nic – 4:03 – nic… Vypotácel se z postele a došoural se do druhé poloviny místnosti. Zatímco se v konvici vařila voda, přešlapoval bosýma nohama po chladných kachlíkách, které lemovaly kuchyňský kout. Zápasil s neotevřenou kávou. Nesmí ji vysypat. Ještě to tak. Pomalu zabořil nehet do pečeti pod víčkem a pokračoval po směru hodinových ručiček. V hrnku skončily dvě vrchovaté lžičky rozpustné kávy a dvě kostky cukru. Bezpečně. Někdy stojí za to považovat první pokus už za druhý opravný a nezkazit všechno rovnou.
Opřel se o linku, poslouchal narůstající šum vody v konvici a tupě sledoval vychládající postel. Okolí bylo tak tiché, že bublající voda už musela vzbudit všechny sousedy. Jeho vzbudila vždycky. A vždycky jen napůl, takže nejdřív zavrněl a snažil se zabořit hlouběji do polštáře, a když to nefungovalo, usmál se na Karla a zatáhl ho zpátky do tepla. Nikdy se nezlobil, když nebyl Karel ráno dostatečně potichu. A Karlovi nikdy nevadilo, když na poslední chvíli dobíhal autobus do práce.
Dneska vstal včas. Přikrývky vychladly. Druhá sprcha nebyla nutná. V koupelně vzal ze stojánku jediný kartáček, který tam byl. U snídaně mu dělalo společnost jen jeho monotónní přežvykování. A na zastávku došel o dvanáct minut dřív.
Ulice byla liduprázdná a vlhké chodníky se ve světle lamp oranžově leskly. Mžilo. Po silnici projelo jedno auto a zmizelo za zatáčkou. Začaly ho zebat palce u nohou. A uši. Loni bylo podobné počasí, ale Karel přiběhl ke dveřím autobusu celý uřícený. Teď tu stál a čekal. Loni se ještě opíral o stěnu v chodbě, jednu tkaničku u boty nezavázanou, čepici pohozenou na zemi a bundu zase zpola svlečenou. Nenechavé ruce rozepínaly Karlovy kalhoty, hladové rty se nejdříve vpíjely do těch jeho, načež se mu zabořily pod rolák. Celý den a následující dva svátky pod ním schovával tmavě fialový flíček.
Nadával, když zjistil, že musí Karel na Štědrý den do práce. Nebylo zbytí. Karel se ale dušoval, že příští rok si to zařídí. Nebo v práci skončí. Ušklíbl se a stáhl si čepici níž na uši. Rok se s rokem sešel a Karel znovu čeká na ten stejný autobus. Včas.
Přijel téměř prázdný, ostatně jako vždycky. Nikdo si ho nevšímal – někdo klimbal, jiný s kruhy pod očima sledoval svůj telefon. Autobusem, metrem, přestoupit, znovu metrem, přejít přes malé náměstí, nadchod, malým parkem, kolem školy s okny jako slepýma očima, doprava, do kopce, obejít jeden panelák, obejít zeď porostlou psím vínem, přes čtyřproudou silnici, na které se už začínali objevovat první řidiči, a dál k obrovské krabici s dalšími krabicemi, obchodu s nábytkem, kde pracoval ve skladu.
Převlékl se a uvařil si druhé kafe. O něco silnější než to první a nechal si ještě více místa pro mléko. Hodiny na stěně hlasitě tikaly. Bylo za dvě minuty šest. S povzdechem dopil poslední lok – obyčejný hrníček je prostě malý. Má ještě několik hodin, než se sem pohrnou první zákazníci. Zoufalí rodiče, kterým děti ve svém vánočním nadšení rozskákaly postel nebo pohovku, někomu rozlily cosi neodstranitelného po čalouněných židlích… Jiní se snažili na poslední chvíli sehnat někomu dárek a další si ho šli koupit sami sobě. Všechny tyhle příběhy a mnohem víc slyšel už minulé roky a nepředpokládal, že tomu bude letos jinak.
Zabral se do inventury a nevšímal si, jak plyne čas. Znal tenhle sklad lépe než svůj malý byt. Všechno tu mělo svůj řád, svůj smysl, všechno bylo přesně tam, kde to být mělo. Inventura, evidence nového zboží, kontrola všemožných papírů – všechno mělo na Karla terapeutické účinky. Zatím nepotkal nikoho, kdo by to plně chápal. Ale tohle byl jeden z důvodů, proč se tu nikdy nedonutil skončit.
Z myšlenek ho vyrušil až zvonek. První zákazník v 9:17. Dneska si opravdu nedávají na čas. Pár zdvořilých úsměvů. Nová postel. Další v 9:51. Skříňka pod umyvadlo. Tak to tu ještě nebylo. 9:58 – rozkládací jídelní stůl. 10:38 – věšák, jedna kuchyňská skřínka a kancelářské křeslo. 11:29 – troje dveře, dvě garnýže a jeden puf. Promnul si spánky. Dneska se asi všichni zbláznili. Pro jistotu zkontroloval kalendář. Ukazoval úterý 24. 12. Tak jo. Udělal si další kafe, rovnou dvě. Dále tři rodinky, jedna babička, dva podnikatelé, jeden z nich byl strašně slizký, jeden krasavec neidentifikovatelného věku (a s neidentifikovatelným telefonním číslem na účtence), tři blondýny (spolu) a jeden postarší pár. Byl rád, když mu skončila směna. Připadal si jako ve špatném filmu a ani přesně nebyl sto určit proč.
Ani se pořádně nerozednilo. Když šel od autobusové zastávky domů, svítily už lampy. V oknech paneláků blikala světýlka, zářily hvězdy a někde byly vidět i rozsvícené vánoční stromečky. Odbočil ještě do vedlejší ulice. Na místní vietnamské bistro bylo o svátcích spolehnutí, mělo vždy otevřeno. Jako jediný zákazník seděl u stolu v koutě a čekal, než mu udělají smaženou rybu s rýží. Mávající kočička odměřovala čas v intervalech menších než vteřina a Karla z ní po chvíli rozbolely oči. Zkoumal kýčovité rádoby gobelíny po stěnách, na kterých už za svých nesčetných návštěv prostudoval každou nit. Pozoroval právě zvláštně zbarvený svazek na psí tlamě a upíjel švestkové víno, které dostával pokaždé jako pozornost, když na stole před ním přistál červený sáček s objednaným jídlem. Zamumlal poděkování a zmizel. Venku se už definitivně setmělo.
Čepici, bundu a kalhoty odhodil na už tak plného němého sluhu za dveřmi. Triko, ponožky a trenýrky skončily na koši na prádlo. Otevřít ho by bylo stejně zbytečné, je už dost plný. Krabičku s večeří odnesl ode dveří na linku. Ne, nejdřív sprchu.
Rychlá sprcha se protáhla. Umyl se rychle, ale už se nechtěl vzdát proudu teplé vody, který mu hřál krk a ramena a stékal po celém těle až k prokřehlým prstům u nohou. Mohl by tam takhle stát minuty, desítky minut, a nebylo by to poprvé. Zavřel oči a masíroval si ztuhlé svaly na krku. Pak hruď. A zadek. Ukazováčkem si promnul kůži mezi stehnem a boky. Zrádná mysl si vzpomněla, že tehdy nebyl sám a místo vlastního prstu ho dráždil jazyk. Hrdelně vydechl a ten nečekaný zvuk jej samotného vyděsil. Zkousl si spodní ret a ruku posunul níž.
Čína už docela vychladla. Karel si uvařil čaj a do skleničky vedle si nalil panáka whisky. Na malém kulatém stolku zapálil vysokou bílou svíčku. Skleničkou pokynul neviditelnému společníkovi a jedním lokem ji vyprázdnil. Nalil si ještě jednu a pustil se do večeře. Zády k lince, hleděl na odkopané peřiny z rána.
Špinavé nádobí skončilo neumyté ve dřezu. V misce na lince se hromadily pytlíky s čajem, láhev whisky se trochu vyprázdnila. Pustil si televizi. Chvíli sledoval štědrovečerní pohádku. Netušil ale, jak skončila, protože v polovině usnul.
Probudil ho zvláštní zvuk. Zamrkal do tmy a snažil se uvědomit si, co slyšel. Nadskočil, když se to zvalo znovu. Zvonek od dveří. Dlouho na něj nikdo nezvonil. Letmo pohlédl na budík. Ukazoval 00:01 – nic – 00:01 – nic, 00:01 – nic, 00:02 – nic… Znovu zvonek. O něco déle a netrpělivěji. Poněkud nejistě došel až ke dveřím a vyhlédl kukátkem. Chvíli nechápal, co vidí. Když zaostřil, uvědomil si, že někdo přede dveřmi drží čtvrtku s nápisem „Všechno nejlepší k narozeninám!“ To písmo by poznal vždycky. Dospělé, ale trochu nejisté a kostrbaté. Jeho písmo. Málem vyskočil z kůže, když se zvonek ozval naposled. Nevrle zabručel, ale srdce mu bušilo až v krku. Ruce se mu třásly. Ale odemkl. A otevřel dveře.