Moje články

fandom: Persuasion/Anna Elliotová
Sophie už zase stála na molu, už zase nastavovala tvář větru. Co na tom, že začínalo pršet a ledový vichr hnal vlny proti omletým kamenům. Co na tom, že v tomhle nečase byla v Dealu na pobřeží jediná. Nedokázala zůstat zavřená mezi čtyřmi stěnami, každý dům na ni padal, když v něm nebyl on. Nikdy nezažila tak hroznou a zoufalou zimu. V noci ji budily zlé sny, a když každé ráno sáhla do prázdna vedle sebe, málem se rozplakala. Jenom moře, po kterém se plavil, a vítr, který dýchal, jí přinášely úlevu a naději. Už nikdy ho nenechá vyplout samotného.

poznámka: Nakonec jsem si to napsala sama a mám z toho divnej pocit.
Majka se znovu zakousla do chleba a zamyšleně se zahleděla na velké ocelové plechovky, které na dvoře Draslovky čekaly na odvoz. Po maturitě chtěla jít studovat chemii, ale školy už byly tři roky zavřené. Tak aspoň občas nahlas přemýšlela a ostatní to znervózňovalo. Proto dnes obědvala sama. Znovu se zadívala na plechovky, které plnila na tři směny, stejně jako většina kolínské mládeže. Měli vlastně kliku, nemuseli do Porúří, protože Draslovka už rok jela jako šílená a potřebovala každého, kdo vydržel u pásu. Rudé nápisy na papírových štítcích přímo bodaly do očí. K čemu v Polsku sakra potřebují tolik kyanovodíkové křemeliny?

Pro Rebelku. Jestlis ještě něčetla Krajinů snů (Sandmana 3), čeká tě jedna z nejgeniálnějších povídek. Ale z tvého drabble hádám, že už to máš za sebou ;)
Jako jediný z Věčných se občas na Olympu objevil. Přijal řecké jméno, ale všichni věděli, že je jiný, a uctivě se ho stranili. Tak ho potkala poprvé, když se sestrami tančila a zpívala na počest bohů. Přitahovala ji prázdnota v jeho očích, byla jako nepopsaný list. Nakonec sama vzala zlatý džbán a naplnila jeho pohár ambrózií.
Pak přisedla a ten večer už vyprávěla jen jemu. Nikdy neměla uchvácenějšího posluchače. Nikdy z ní slova neplynula s takovou lehkostí. V očích mu zářily hvězdy, když ji konečně vzal za ruku.
Byla Múza příběhů a on příběhy miloval. Mohl snad existovat ideálnější pár?

fandom: Perníková chaloupka
Léta to fungovalo. Nešetřila máslem, vejci ani medem a její nešizené zboží vždycky přilákalo klienty. Jen málokdy se stalo, že by některému z jejích výrobků prošla záruční lhůta - co neochutnali svépomocí, to jim naservírovala při dokrmení. Pak mohla zadělat na další a upéct je zatepla v dosud roztopené peci.
Její umění znamenalo zaručenou obživu - až do minulého roku. Tehdy poprvé zaslechla zvenku slova: “Fuj, to je sladký! Po tom budu tlustá!” Poté začal příliv klientů ustávat a ona pochopila, že časy se mění. Se značným sebezapřením se podvolila novým trendům a začala do perníčků přidávat celozrnnou mouku a umělé sladidlo.

fandom: Fables/Mýty ale vlastně i pohádky obecně
Pro Garyho. Protože není Prince Charming :)
Krásný princi, jsem vskutku rád, že jste se po krachu svých dvou vztahů rozhodl vyhledat manželského poradce. Projděme si teď vaši dokumentaci a pokusme se odhalit možné nezdravé modely.
První ženu jste našel v chaloupce v lese. Ležela tam na lůžku jako mrtvá. Políbil jste ji a ožila. Druhou ženu jste našel v zámku uprostřed růží. Ležela tam na lůžku jako mrtvá. Políbil jstem ji a ožila.
Inu, zdá se mi, že jste nezdravě přitahován k extrémně pasivním partnerkám. Doporučuji vám k dalším námluvám přistupovat zcela odlišně a upřednostnit dívku, která o vás projeví aktivní zájem. Co takhle uspořádat ples?

Pro Ave :)
Vlci nepláčou. Ne že by to pokládali za nemužné, prostě jim scházejí slzy. Kňučí, skučí, vyjí nebo zatínají drápy. Když Bigby Wolf získal svou lidskou podobu, nepokládal za nutné učit se plakat. Dosavadní rejstřík reakcí mu docela stačil. Svíral teď poprvé v náručí nejdrobnější ze svých dětí, bledou a černovlasou holčičku. Nebyl si jist, zda ji drží správně, a s nervózní pýchou vnímal tlukot jejího srdce. “Jak budeme říkat téhle?”
“Mohli bychom ji pojmenovat Winter,” usmála se Sněhurka. “Po tvé matce.”
Trhnul sebou, pak opatrně zvedl ruku k obličeji.
“Děje se něco, Bigby?”
Po tváři mu stékala jeho první slza.

Když ji uviděl poprvé, tančila kolem ohně a v havraních vlasech se jí leskly plameny. Byla krásná jako noc a on ji zatoužil mít.
Když ji uviděl poprvé, seděla na schodech před střední školou a hleděla kamsi do prázdna. Byla opravdová a nebezpečná. A on ji zatoužil chránit.
Sám vybral místo jejich prvního setkání a okouzlil ji. Když chtěl, dokázal být krásný jako anděl světla a omamovat srdce.
Nechal ji, ať si místo jejich prvního setkání vybere sama. Poprvé na ni promluvil, když ležel na zemi a ona mu botou přišlápla hrudník. Nechtěl dělat dojem.
První, co jí řekl, byla lež. A pak následovala další a další, dokud nebyla úplně jeho.
První, co jí řekl, byla pravda. Nelhal jí, ani když ho to mohlo stát úplně všechno.
První, o co ji požádal, byl stříbrný křížek, který nosila kolem krku. Její poslední hranici bezpečí.
První, co jí daroval, byl stříbrný křížek. Když si ho dala kolem krku, vztyčila mezi nimi bariéru bolesti.
Loupil její srdce kousek po kousku. Nakonec z ní vysál krev a život.
Chránil ji před sebou, i když mu to rvalo srdce. Byl ochoten za ni i zemřít.
Mezi hladem a láskou je vztyčena křehká hranice.
Lidská duše.

Nursery rhyme Little Boy Blue najdete tady.
Pro Julii. (Bacha, Ave, spoilery!)
***
"Little Boy Blue."
First he saw nothing. Not because there was dark. There was too much light.
"Yes?" he asked.
"Little Boy Blue, come blow your horn."
"I can't," said Blue. "My right hand is gone."
"Is it indeed?"
He still couldn't see but he could touch. So he touched and shivered. Maybe with fear, maybe with delight.
"Where am I? Is this the Kingdom of Haven?"
"This is The Kingdom of which every other is just a reflexion."
And Blue understood and knelt.
"Little Boy Blue, come blow your horn."
And there was an angelic trumpet in his hand.

Sally-Jo tuhle práci milovala. Byla pokaždé jiná a pokaždé dobrodružná. Několika dlouhými skoky překonala mělké jezírko tuhnoucí tekutiny a zasekla lano s kotvičkou vysoko do narudlé stěny. Opatrně vyšplhala až k otvoru, kterým prosvítalo denní světlo. Ohmatala okraje průrvy, nabrala vzorky a znovu se spustila dolů.
Teď musela postupovat opatrně, celé místo se neznatelně, ale neodvolatelně měnilo. Ještě pár hodin a stěny se začnou hroutit. Ponořila ruku do tekutiny, která už téměř ztuhla, a pokývala hlavou. “Mám čas smrti i vražedný nástroj. Jdu ven, odstupte od stolu.”
Umět se zmenšit na několik mikrometrů mělo ve forenzní patologii své nesporné výhody.

Ráno po jejím návratu ji pan Rochester našel ve stáji. Stála nehybně před nádherným černým landauerem, který nechal před týdnem přivézt z Londýna. V jitřním slunci se lak i kování kočáru oslnivě leskly a ona na ně hleděla jako uhranutá.
“Není to krásný kočár pro nevěstu, Jane?” zeptal se tiše.
Neotočila se. “Je nádherný. Slečně Ingramové se bude líbit.” Hlas se jí zachvěl jen nepatrně, ale on to slyšel a srdce se mu sevřelo. Stiskl rty. Musel se vší silou ovládnout, aby ji v tu chvíli nevzal do náruče a nevysadil do rudého sametu vozu, který měl patřit jenom jí.

Pocta jedné zcela konkrétní scéně.
Mína si pohybem ramen upravila korzet a urovnala rudou šálku na krku. Za posledních pár měsíců vysvobodila anglického cestovatele z opiového doupěte, plula pod mořem s tím nejděsivějším z kapitánů a přežila střet se zrůdou, o které se jenom šeptá. Pod plynovou lampou byla sice na očích všem pařížským filles i jejich pasákům, ale cítila se docela klidná. Vždyť na jednom rohu ulice hlídkoval monsieur Dupin, na druhém Quatermain. Zamrkala řasami a vyzývavě se usmála na bledého muže, který se k ní váhavě přibližoval. Nalákat jednoho anglického doktůrka do služeb impéria je přece úplná hračka. Co by se mohlo pokazit?

Když po mě hrábnul, aby mě vylovil z potoka, netušil sem, že skončim zrovna takhle. Znáte ty nevinný začátky: pěknej den, sluníčko prosvítá vodou a vy se hezky mikrometr po mikrometru zaoblujete o ostatní, jako už pár desítek let předtím. A pak si to přidupe on, ryšavá palice mu zrovna svítí, vytáhne vás pět a strčí vás ještě mokrý do smradlavý mošny. Pak je dusná tma a otřásání a trocha toho pořvávání o mrchožroutech a Hospodinu. A pak vás vyndá ven, strčí do praku a lup - už jste v něčím mozku. Jeden se ani nesnaží a stejně skončí v bibli.

Klavírista a majitel v jedné osobě. Kvůli němu se hosté do klubu Lux opakovaně vraceli. Nesedal za klavír každý večer a nikdy, nikdy nehrál na přání. Ale i ten nejtrapnější šlágr a nejohranější standard zněl pod jeho prsty, jako by byl právě stvořen. Když hrál, nebyl nikdo schopen mluvit ani jíst. Jen výjimečně přešel do improvizace. Tehdy hostům padaly příbory z rukou a rudé víno se rozlévalo po ubrusech. Jejich mysl se rozevírala bolestnou slastí, náhle viděli daleko za svůj vlastní svět, daleko za hranice vesmíru. Dotýkali se hranic stvoření. Většinou skončil včas, než první z nich přišel o rozum.

Do síče ji přinesly děti. Soudě podle vzhledu musela v ležet v písku pouště několik let. První den se hádaly, které ji bude mít na hlavě. A smály se, když jim padala až na nos. Druhý den ji oplácaly pískem a postavily z ní hrad. Třetí den je nebavila. Tak se dostala do příbytku Paula Muad’Diba.
Překvapeně ji obracel v rukou, po paměti nahmatal imperátorův znak.
“Teď už tomu věříš, Paule?” Vtiskl polibek na ruku, kterou mu položila na rameno.
“Čemu, Sihájo?” Přitáhl si ji na klín.
“Že jsi Duně přinesl mír. Naše děti najdou sardaukarskou helmu - a nepoznají ji.”

Režisér se z kulis povzbudivě zadíval na Vodníka. Jeho vlastní basista teď ležel v posteli zelený střevní chřipkou, ale naštěstí se i mezi plzeňskými činoherníky našel jeden slušný bas. Na rychlé zkoušce všechno vypadalo uspokojivě a jeho urostlá postava se na kameni uprostřed jeviště dobře vyjímala. Jen občasné zakymácení, když chňapal po rusalkách, naznačovalo, že si v roli není tak úplně jistý.
“Hou, hou, hou!” smály se rusalky a orchestr začal hrát předehru k první Vodníkově árii. Zelený muž na kameni se zhluboka nadechl.
“Proč bychom se netěšili...”
Režisér hlasitě zaúpěl. Pozvat na záskok Karla Infelda Prácheňského byla kardinální chyba.

Na setkání autorů a přátel DMD nakonec do Stromovky dorazila zhruba dvacítka účastníků a strávila velmi příjemné povídací, pojídací a seznamovací odpoledne. Mnozí vážili dalekou cestu z odlehlých koutů naší vlasti, často s sebou přivážejíce nesmírně chutné kulinářské výrobky. Odměny byly slavnostně předány za pečlivé Galadionovy foto- a videodokumentace.
V pokročilejší části odpoledne pak došlo dokonce na experimentální hromadnou tvorbu, ze které vznikla tři drabble sepsaná poněkud netradiční formou. Každý autor totiž mohl k drabble připsat pět slov, přičemž z předchozího textu viděl jen pět slov svého předchůdce. Dadaisti, surrealisti, psychoterapeutové, asociativní šílenci a členové spolku na ochranu zvířat by z našich výtvorů určitě (ne)měli radost. Můžete si je přečíst i vy ;)
---
Zlatoslav Lockhart se dnes bojí...
Zlatoslav Lockhart se dnes bojí, že se jeho podvody provalí. Doufal, že k tomu nedojde, ale protože byl velmi zvrhlý, neobtěžoval se zbytečným sváděním. Přitáhl si ho k sobě, vytáhl z kapsy nůž a zapíchl paní Norrisovou. "Konečně," zasyčel.
Mrtvolu rozsekal na malinké kousíčky. Některé poschovával, jiné uvařil, a dal je do komory odležet. Pověsil je vedle těla pana Smrtě spícího v koutě s koťátkem. Vzbudil budík příliš brzy, chudák to nepřežilo a zdechlo. Musel ho zakopat pod jabloní a potom v žalu utekl a nikdo ho víc nespatřil - když odjížděl do západu slunce, ruku v ruce s milovaným.
Moodyho skleněné oko...
Moodyho skleněné oko žbluňklo hlasitě do skleničky s bílým vínem. Nasypal jed z rubínového prstenu do jeho polévky, potom si tiše oddechl. Nepřišel. Ředitel nedorazil.
Přišel však někdo mnohem horší. V růžové košili (krajkové) vypadal jako malý, zženštilý nedorostlý slon. Slon, co má rád jahodové máslo na hlavě, co taje, skrývá v sobě velké jinotaje. A mystérium jediného převáží nekonečno, neboj se rozpustit své ego. V té záplavě různorodých identit se cítí ztracený a osamělý. Protože už se mu začalo chtít plakat, ale věděl, že nesmí projevit své skutečné city. Bude to pro něj velice dobré, navštívit hřbitov o půlnoci...
Snape a paní Norrisová...
Snape a paní Norrisová na sebe narazili o půlnoci u Komnaty nejvyšší potřeby a stejně jako vždycky doufali, že tráva na kterou šlápnou, uvadá, až se rozpadne v mnoho malých modravých míčků, se může státi zajícovou smrtí. Pakliže třikrát ozve se zvon, je nutno třikrát vyskočit zvesela, přitom dostat pořádně do těla. Ale přece už není nejmladší! Takže stále trval na tom, aby se vrátili na zříceninu a strávili tam vášnivou noc.
Ráno se probudil jako první. Vykřikl: "Já jsem neplodný! Naštěstí!"
"Ach Bože!" zaštkala nešťastně Hermiona. "Myslíte, že Brumbál by dokázal někdy v životě pohladit kočku?"
---
Všem účastníkům děkujeme za krásné odpoledne (zvlášť těm, co se mezi nás odvážili poprvé!) a všem, co se dostavit nemohli, slibujeme, že se brzo ozveme a domluvíme na alternativním předání odměn.

Upřesňujeme čas a místo setkání autorů a přátel DMD na kterém budou také předány odměny těm, kdo si je vypsali.
Kdy: V sobotu 12. 6. 2010
Místo: Stromovka
Místo srazu: Planetarium ve Stromovce (Štefánikova hvězdárna)
Čas srazu u Planetaria: 14:00. Po srazení se zvolna přesuneme procházkou parkem na nejvhodnější místo.
Důvody:
Stromovka je krásný park, pejsci mají na značné části jeho plochy možnost volného pohybu, viz mapa. U bývalé Šlechtovy restaurace se nachází stánek s občerstvením, kde lze doplnit zásoby
Co sebou:
Cokoli, co chcete jíst a pít. Zajistíme plastikové kelímky, zbytek je na vás ;)
Možné změny:
Jsou vyhrazeny. Bude-li například zhruba dva dny dopředu jasné, že celá sobota proprší, pokusíme se zarezervovat nějaký alternativní suchý prostor pod střechou.
Jinak se zdá, že všichni již mají doprovod k Planetáriu zařízený, jestiže je tu stále někdo, kdo netrefí, nechť se urychleně ozve.

V DMD se objevilo několik drabble, jejichž předlohu jsem vůbec neznala (nebo o ní maximálně letmo slyšela). Stoslovné zpracování mě však nadchlo natolik, abych se o daný fandom začala víc zajímat. Zde je šest vybraných kousků.
Přes palubu Molocha od Kleio mi představilo 13 a 1/2 života Kapitána Modrého medvěda. Jestli je to jen způli tak dobré a praštěné jako tohle drabble, bude to stát za to.
Mráz uprostřed léta od ioanniny je vpravdě mrazivý a znepokojující kousek. Člověk se skoro bojí, že po přečtení jeho předlohy Děvčátko Momo a ukradený čas se něco v jeho životě nezvratně změní.
Půlnoční session od Birute mi představila mangu a anime jménem Hetalia. Musí to být něco neskutečně praštěného. To se musí vyzkoušet!
Druhá matka od Avevy mě mlátí do hlavy, že už bych si tu Koralinu měla konečně přečíst i pustit!
Klaun od Rebelky mi připomíná další velký dluh - knihy Stephena Kinga, v první řadě TO. Ale přežiju TO?
Skříň? Jaká skříň? od Ebženky mě donutila, abych si okamžitě vyhledala, čo je to také Yamato Nadeshiko Shichi Henge. Výsledek mě více než zaujal. Když propadnout anime, tak takhle nápaditému ;)

Fandom: Fell: Kruté město
Poznámka: Ave k narozeninám. Protože se vždycky najde důvod, proč je oslavit ;)
Když chcete v Snowtownu přežít, musíte hlavně načichnout jeho pachem. Když město vycítí, že nejste jeho, zabije vás do dvou dnů. Pak potřebujete ještě rychlej mozek a rychlý nohy. V hlavě vám musí automaticky cvakat, kde zrychlit krok a kdy se skrčit, protože o setinu později hvízdne kulka. A taky kdy se vyhnout jeptišce, kde zásadne nekupovat cigára, v který dny vůbec nevycházet z domu a kdy se domů radši nevracet. Když mozek selže, musíte umět zrychlit z nuly na třicet. Pak máte šanci, že příští narozeniny budete moct znovu oslavit v baru U Idiota. První runda jde na podnik.

Fandom: Hellboy
Poznámka: Bodík je bodík
Ten postup se profesoru Trevoru Bruttenholmovi léty dobře osvědčil. Nové uchazeče o místo v Útvaru pro paranormální výzkum a obranu nikdy nevítal už u dveří. Oddělením procházeli až k jeho kanceláři sami. Kolem obrovského akvária, v kterém se prohání muž s žábrami a vesele na ně mává plovací blánou. Kolem dívky sedící v křesle, která si v zamyšlení zapaluje cigaretu vlastním ukazovákem. Kolem pootevřených dveří umývárny, z kterých se ozývá zvuk brusky. Obrovský rudý muž si tam před zrcadlem piluje rohy.
Ti, kteří došli až k němu, stáli za zkoušku. Těm ostatním píchli Dormicum a poslali je zpátky k FBI.

Touha je velmi vybíravá, velmi delikátní. Příliš ji nezajímají extáze ukojení, ty věčně stejné exploze slasti a radosti. Vychutnává si různorodost začátků a konců. Omamnou sladkost očekávání a drásavou hořkost rozchodu v tisíci chutích a vůních. Začátky a konce jsou hlavním cílem jejích her. Proto k sobě ráda přivádí ty, kdo k sobě nepatří. Proto setrvává nablízku ženám kladoucím tělo jako past a mužům s očima lovců. Těm, kdo si myslí, že vzbuzují touhu a ovládají chtíč. Touha jim stojí za zády, usmívá se svýma zlatýma očima a vede si je od sladkosti k hořkosti. Znovu a znovu a znovu.

Fandom: Záhada francouzského koření
Poznámka: Ani nevím, jestli je to hnusné emo nebo hnusný černý humor. Prostě to bylo silnější než já. Nebijte mě, nebo aspoň ne do hlavičky.
Ta fáma snad musela být stejně stará jako jeho klan. Přestože se ji moudří snažili už po staletí vymýtit, našla se v každé generaci dostatečně pošetilá nebo dostatečně zoufalá matka, která ji vyslovila. Její dítě ji pak rozneslo mezi všechny ostatní.
Když si nebudeš uklízet v domečku... Když nebudeš denně trénovat s katanou... Když budeš své růžky vystrkovat přísliš často nad ostatní... přijde Francouz s knírem a vezme si tě. Děsivá dětská fantazie pak příběh obohatila o další šeptané podrobnosti. O slánku a o citronovou šťávu.
Lumír tuhle historku ze srdce nesnášel. Ještě že jeho matka o takových pitomostech nemluví.

"Velevážená paní Fairfaxová, velmi vám děkuji za vaši laskavou odpověď.
O nabízené místo domácí učitelky mám vážný zájem a věřím, že je budu vykonávat k vaší spokojenosti. Přikládám doporučení od učitelů i správní rady Lowoodské školy..."
Hned poté, co ji tak nevybíravě poslal uložit malou Adélu, si nechal od paní Fairfaxové přinést její žádost o místo. Teď rychle přejížděl řádky, ve kterých bývalí nadřízení popisovali slečnu Eyrovou jako vzdělanou, skromnou, pečlivou a zodpovědnou mladou dámu. Jen drobná poznámka o "úspěšně překonané tvrdohlavosti dětství" naznačovala, že se nemýlil. Nenápadná slečna Eyrová v sobě tají plamen, který dokáže srazit muže z koně.

kde jsem DoMa je jako hodně barev Fialová a taky Zelená a taky takOVÁ ta co dostaNete když smícháte oKR SE Smutnou Modrou mám tam rYBu co se mění v pEJSKa a místo kde
dělám Tanečky skleněnou chobot Nici a obrÁzky bratrů A sester a mrtvou zeď na kterou mUsÍtE koukat DokuD neřeknu 3 Jako
JE tam takY jezírko b*l*e*d*é*h*o vzteku a věž Já už nikdy Fakticky A Je tu SPOUUUSTA lidí některý pláááčou i se Smějou a nĚkterÝ asi nejsou dOOpravdický přijĎte za MNoU až to půjde. Nebo když už to jinak nepůjde.

Fandom: originální
Poznámka: omlouvám se za pozdní vložení, kdyžtak se obejdu bez bodíku...
Už několik let nenosím boty na zavazování. Nesehnu se k nim. Když jdu ven, potřebuju dlouhou lžíci a hůl.
Neumím si ještě zavazovat tkaničky, ale už poznám, když mi je máma zaváže špatně. Rozvážou se nejpozději na schodech. Jenže máma na to přes slzy špatně vidí.
Jdu pomalu ulicí, ve které bydlím celý život. Kdysi jsem tudy uháněla jako vítr a táhla ho za sebou do školky. Teď přemýšlím, jestli mu zavolat, když se čtrnáct dní neozval. Já nesnáším ta slova: "Co zas, mami?"
Už jsem ho dva týdny neviděla. Stýská se mi po něm, ale mámy se na něj ptát nebudu. Zas by to dopadlo špatně. Teď mi na ulici drtí ruku, jako by mě nikdy nechtěla pustit.
Mám tušení, že to možná není jen tak. Poslední dobou jim to moc neklapalo, ale doufala jsem, že se to spraví. Přála bych Aničce, aby nezažila to, co on.
Když se mi to máma pokoušela naposledy vysvětlit, rozbrečela jsem se a utekla. V pokojíčku jsem si schovala hlavu pod peřinu a zkoušela se probudit. Na zlé sny to přece vždycky fungovalo.
Po ulici proti mně jde žena s děvčátkem. Nemám brýle, ale ta malá má vlasy úplně jako ona.
Babičko?
Aničko?

Dva roky poté, co provdala Lydii, měla paní Benettová všechny dcery z domu. Byl to absolutní úspěch, s kterým se nemohla měřit žádná rodina v hrabství. Ještě ji neomrzelo líčit paní Lucasové podrobnosti Maryiny svatby, citovat své švagrové z dopisů od Jane a Liz nebo vykládat novinky ze života Kitty každému, kdo před ní v kostele neutekl. Do všech pěti rodin vyrážela na neočekávané návštěvy a vyhlížela nanejvýš spokojeně.
Jen občas ji pan Benett zastihl, jak se probírá vyřezávanou skříňkou, kam si schovávala dětské dárky od svých dcerek. "Je tu moc ticho," hlesla. A na okamžik si oba dokonale rozuměli.

Fandom: Cesta do fantazie (Sen to Čihiro no kamikakuši)
Lin se svezla na vyhřátá prkna terasy a misku s rýží si položila vedle sebe. Polední pauza byla poslední okamžik, kdy si smělo služebnictvo lázní trochu vydechnout, než začnou proudit první hosté. Obsloužit osm milionů japonských bohů nebyla legrace. Sluníčko jí svítilo přímo do tváře, slastně přimhouřila oči. Ze všech zvuků sem nahoru doléhal jen slabý konejšivý šum. A ona za zavřenými víčky viděla sebe samu, jak získává od Jubaby zpět své jméno a svobodu a vydává se na cestu do zářícího města za jezerem. Polední pauza byla ta nejkrásnější část dne. Dávala jí naději, že to jednou vážně udělá.

Celý den ležela mrtvě na posteli, maskaru rozmazanou po celé tváři. Pak zašeptala jméno, které už nevyslovila několik let.
A on za ní stál. Věděla to, přestože nezvedla hlavu z polštáře.
"Proč?" zachraptěla.
"Budeš-li znát odpověď, pomůže ti to v tvém žalu?" odpověděl tiše.
"Ale oni jsou všichni mrtví! Všichni!"
Na ruku jí skanuly dvě velké horké slzy. Její nebyly, hodiny už neměla co plakat.
"A mě tu necháš? Opuštěnou?"
Ucítila ve vlasech jeho dech. "Jestli chceš, zůstanu s tebou."
"Mám šanci?" zašeptala. "Mám šanci se s nimi ještě někdy setkat?"
"Jistě, Zuzano. Ale budeš se muset vydat delší cestou."

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Tady najdete oblíbený obrázek. A pokorně přiznávám inspiraci drabblem Nápadník od Umeko.
Donna nikdy nebyla technický typ, ale během posledního půl roku si vypěstovala překvapivou slabost pro nějrůznější hejblátka. Nerozuměla jim, prostě ji začaly bavit. Dědovi pomáhala sestavovat dalekohled, a když máma jednou za čas vytáhla předpotopního kuchyňského robota, chtěla v rukou cítit jeho drobné součástky. Soboty opakovaně trávila v Britském muzeu na výstavě Počátky daugerrotypie. Fascinovaly ji stříbrné děstičky, vyvolávací skříň i misky na ustalovač. A hlavně první daguerrotypie. Nejradši měla obrázek pařížského bulváru du Temple, zastaveného v nehybném bezčasí - až na rozmazanou postavu muže, který rychle rázoval ulicí. Donna si nemohla pomoci. Měla pocit, že ty zbrklé pohyby odněkud zná.

Fandom: Krutá realita
Poznámka: Bylo to silnější než já. A ano, čeká tam na mě.
Odhodlávala se k tomu celé odpoledne, ale večer se jí do toho nechtělo o nic víc. Nebylo ale zbytí. Každý další den situaci jen zhoršoval. Někde v žaludku jí neustále narůstal nepříjemný pocit, že tam je a čeká na ni. Nejlepší bude skoncovat to s ním hned teď.
Opatrně otevřela dveře, světlo se rozsvítilo. Zaváhala. Pak sáhla po plastovém kontejneru a chvíli ho napjatě pozorovala. Nevypadal nijak nebezpečně. Sejmula víčko; z krabice v mžiku vystřelila dvě poloplesnivá chapadla a omotala se jí kolem krku. Zaječela.
Z obýváku se ozvalo: "Já ti říkal, žes měla ten bramborový salát vyhodit už dávno."

Je v každé králičí kolonii, objeví se brzy po jejím založení. Málokdo si jí všimne. Vypadá jako zpola zavalený vchod do neužívané nory nebo nikdy nedokončená mělká chodba, kde se neotočí ani králíče. Jen ty nejvnímavější se u ní občas roztržitě zastaví a zbystří slechy. Jen ty nejvnímavější slyší ve snech hrabání obrovských černých běhů.
Hrabání se ozývá hlasitěji, když udeří kruté mrazy a hlad. Když ramlice zemře při porodu a v celé kolonii není nikdo, kdo by dal jejím dětem napít. Když přijde bílá slepota.
Tehdy Černý králík prohrabává cestu a vede El-hréránovy děti do Inlé skrze noru prázdnoty.

Téma: Zbytečná oběť
Fandom: Usagi Yojimbo
Snažil se jim vyhýbat, protože nejlepší meče zůstávají v pochvách. Omluvil se jim, pomohlo-li to. Pohostil je, měl-li peníze. Rozesmál je, byli-li podráždění. Obešel je, bylo-li to nutné. Zastrašil je slovy, byli-li bojácní. Přemluvil je k bokenům, byli-li neodbytní. Užil tupé strany, byli-li nezkušení.
Přesto se mu někdy postavili s mečem do cesty a nebylo zbytí. Pak se Vrbová snítka i Mladá vrba musely napít krve a počítat mrtvé. Zbytečné oběti. Snažil se jim vyhýbat, jak to šlo, přesto za ním zůstávaly jako cestička vykapaná čerstvou krví. Alespoň je nechal řádně pohřbít a pomodlil se za ně v nejbližším chrámu.

Sepjal ruce, až mu zbělely klouby, ale nepomohlo to. Nedokázal se soustředit na modlitbu ani na kázání. Zrak mu neustále bloudil o několik lavic dopředu, kde pramínek tmavých vlasů vyklouzával zpod čepce. Přihladila si je za ucho a on zavřel oči. Jeho uspořádaný příkladný život se otřásal základech. Bál se každého jejich setkání a zároveň v něj zoufale doufal. Čím dál víc si uvědomoval, že bude muset udělat to, před čím uchránil svého nejlepšího přítele.
Věděl, že je ve čtvrtek znovu pozvána na Rosings. Ve čtvrtek to udělá. Překročí všechna svá předsevzetí a učiní z ní nejšťastnější ženu na světě.

Byla odjakživa přesvědčena, že první povinností ctihodného hobita je pečovat o rodový majetek. I kdyby ho hrdinské písně táhly bůhvíkam a srdce mu přetékalo touhou. Copak to v sedmnácti sama nezažila? Po jednom večeru plném zpěvu málem utekla z domova. Zarazila se na břehu Brandyvíny, protože věděla, co je její povinnost.
On od svých povinností utekl. Když se vrátil jako opěvovaný hrdina, pokládal ji za zlodějku. Jistěže je měla u sebe, ale jen proto, aby se o ně někdo staral. Stačilo požádat. Nikdy to neudělal.
Lobelie otevřela Bilbův dárek na rozloučenou a stiskla rty. V krabičce leželo sedmnáct stříbrných lžiček.

Fandom: Bible. Teda...
I zavolal Hospodin velikým hlasem: Dagu!
I řekl Dag: Zde jsem.
I řekl Hospodin: Hle, tebe jsem si vyvolil. Vypluj do vod Joppe a vyhledej loď. Sešlu na ni velikou bouři a donutím námořníky, aby z paluby svrhli muže. Ty pak otevřeš tlamu svou a pozřeš jej tak, abys jej neusmrtil. Třetí den jej pak vyvrhneš na břeh ninivský.
I řekl Dag: Jak se to stane, ó Pane? Vždyť nic, co do mého nitra vejde, nepřežije.
I řekl Hospodin: Mocná ruka Panovníka Hospodina to učiní. A o tvé poslušnosti, která předčila poslušnost synů lidských, se bude psáti v Knize Kytovcově.

Poznámka: Tenhle fandom se mě dneska nechce pustit...
Došla k němu nádherným plavným krokem, pak se pružně stočila k jeho nohám. V očích se jí odrážely výjevy ze stovek obrazovek na stěně. Slastně jí zabořil ruku do srsti. Bubastis. Jeho dokonalé dílo, jehož stvoření jej učinilo bohem. Z Veidta se stal Ozymandias, povznesený nad dobré i zlé, tvořící dokonale krásné i zrůdné.
Opřel se a nechal na sebe dopadat zprávy ze stovek obrazovek, které skládaly dokonalý obraz jen jemu. Neexistoval nikdo, komu by mohl svěřit své plány. Nikdo, kdo by se povznesl nad přízemní morálku, pochopil nezbytnost božského činu. Nikdo, kdo by mu zůstal po boku.
Jen Bubastis.

Když Danielovi po letech zavolala a pozvala ho do restaurace na večeři, byl příjemně překvapen a nečekal nic než hezký večer. Nějak pozapomněl. Pohřbil to příliš hluboko.
Ona ale byla stejně krásná jako před lety. Stejně srdečná jako kdysi. Stále spala s nejúžasnějším mužem planety. A v očích měla smutek, který tam nepamatoval.
Když spolu pak na terase vzpomínali na staré časy, když se mu nakonec zhroutila se smíchem do náruče, uvědomil si, že ke všem hrůzám kolem sebe přidal další problém.
Komediant je mrtvý. Svět stojí na pokraji jaderné války. A on nepřestal milovat ženu, na kterou nikdy nedosáhne.

Poznámka: U tohohle drabble musím užít Lunkvilino okřídlené "bodík je bodík".
Sotva za ním zapadly dveře, věděl, že něco nehraje. Přitom to byla geniální skrýš. Malá skříň hned v chodbě za kuchyní.
Jako nelicencovaný zloděj musíte mít na skrýše nos.
Varovaly ho instinkty, díky kterým se dožil dvanácti let. Přestože se do skříně nikdo další nevešel a přestože neslyšel ničí dech.
"Kdo je tu?"
"JÁ."
Tytéž instinkty ho ve vteřině provedly skrze popírání k pravdě.
"Kvůli mně? Vždyť jsou to jen tři stříbrný lžičky!"
"NE. ODPOČÍVÁM."
"Odpočíváte?"
"DÍKY ZVYKOVÉMU PRÁVU SMÍM VYUŽÍVAT SKŘÍNĚ KE KRÁTKÉMU ODDECHU. KUCHAŘ UŽ PŘEBĚHL."
Ztěžka polkl. "Tak já půjdu."
"HODNĚ ŠTĚŠTÍ. A NASHLEDANOU V DALŠÍ SKŘÍNI."