Moje články

Fandom: Historie
Poznámka: Dnes je Jom Ha-Šoa, den obětí holocaustu. Vzpomínám na jména, která měla být vymazána z historie.
Znovu zvedám k ústům bledý šálek plný silného anglického čaje. Hans sedí proti mně a listuje novinami. Za oknem se šeří lednové odpoledne. Padá na mě únava, ale vím, že nesmím zavřít oči. Jinak se znovu propadnu do nočních můr.
Kdosi mi strká páchnoucí plecháč k obličeji a říká mi, ať se trochu napiju. Kolem je tma a zima, někdo sténá. Na prsou to pálí jako oheň.
Otevřu oči o vteřinu později. Šálek už mi vyklouzává z prstů a tříští se o parkety.
Johanna Friedmann, 78 let, zemřela v noci 2. 1. 1943 na bloku A II na selhání srdce.

Fandom: Hellboy - a hlavně spinoff Ú.P.V.O., povídka Dutozem
Když už je mi úplně nejhůř, zalezu si pod postel. Příšerám se totiž nejlíp žije pod postelí. A já jsem příšera, protože se mě lidé bojí. Já se zase nejvíc bojím strachu v jejich obličejích. Jejich nohy v bílých azbestových oblecích nevypadají zpod postele tak děsivě.
Vylézám, jen když místo bílých nohavic zahlédnu červená kopyta a mohutný rudý ocas švihající ze strany na stranu. Nosí mi lízátka. A je skutečná příšera, takže se mě nebojí a já se nebojím jeho. Hraje se mnou piškvorky a vypráví mi, jaké to je být příšerou mezi lidmi.
A že se to dá vydržet.

Fandom: Anna Elliotová (Persuasion)
Poznámka: AU. Chválabohu.
Když kapitán Wentworth znovu vtrhl do hotelového salónu, Anne se něj rozpačitě usmála a pak se odvrátila k oknu. Kvůli paní Musgrovové ji nemohl oslovit. Povytáhl tedy dopis schovaný pod papíry na stole, a když opoustěl místnost, modlil se, aby si jej všimla. O hodinu později ho pokojská hodila s ostatními papíry do krbu.
Když se Anne večer dozvěděla, že kapitán opustil Bath, nic nechápala. Týž večer odmítla žádost k sňatku od pana Elliota.
O osm měsíců později ji přijala. Nejhorší rozhodnutí jejího života.
Kapitán Wentworth se nikdy neoženil. Zemřel o pět let později v bahamských vodách na žlutou zimnici.

K tomu, aby byl šťastný, potřeboval velmi málo věcí. Klobouk. Dýmku. Foukací harmoniku. A klíč v kapse u kalhot, který vždycky sevřel v dlani, když hledal nové tábořiště.
Našel ho před lety na břehu při odlivu. Ležel na pláži zčernalý, s umně zatočeným ouškem. A nepatřil k žádným dveřím. Věděl to, protože ho vyzkoušel v každých, které potkal. Ve dveřích muminkova pokoje i ve dveřích sklepa na zavařeninu. Ve dveřích křišťálových paláců na severu, ve dveřích mimlina domku i ve dvířkách hatifnatího barometru. Nepasoval nikam. Proto si byl jist, že je to jeho klíč.
Klíč, který mu otevírá celý svět.

Špatná zpráva. Začala si všímat jeho knoflíků. Na saku měl dnes modré, skoro do černa. Zato včerejší manžetové byly neznatelně žíhané.
Že je přitažlivý vnímala od prvního dne, co pro něj pracovala. Měl hluboké oči a podmanivý hlas. Po prvním týdnu věděla, že má charakter. Klienti mu mohli svěřit vlastní život. Přesto doufala, že to ustojí. Teď si ale začala všímat jeho knoflíků a věděla, že je v tom až po uši.
Úkosem na něj pohlédla od psacího stroje. Stál uprostřed místnosti a nepřítomně hleděl na věšák u dvěří.
"Dello?" řekl nečekaně. "Víte, že váš kabát má nesmírně zajímavé knoflíky?"

Dveře stříbřité kosmické lodi s posměšným klapnutím zapadly a zanechaly za sebou hlasité rozhořčení tříhlavého mlže Godmze. Wowbagger Táhnoucísedonekonečna se slastně rozvalil na koženou pohovku a vychutnával si minutu absolutního štěstí, které ho naplňovalo po obzvlášť vydařené urážce. Kvůli té minutě křižoval vesmír a trávil svůj nesmrtelný život insultováním veškerého tvorstva v abecedním pořadí. Jedna minuta štěstí - a pak dlouhá doba nudného čekání, než dorazil k dalšímu subjektu. K další blažené minutě.
"Počítači? Jak dlouho asi poletíme?"
"Čtyři dni."
"Jméno insultovaného?"
Po obrazovce se rozběhla zelená písmenka. Wowbagger se suše usmál. To za trochu čekání stálo.
Čekání na Godota.

Poznámka: Realita a fikce se prolínají čím dál nebezpečněji...
Když nad Avevinou totalitou zakroužily vlaštovky a vítr zvedl vůni rašící trávy, vyhlásila diktátora Den Jarní Hry. Na paměť jednoho dávného jarního odpoledne mohli všichni poddaní na den upustit od své práce a odávajíce se hře, velebit dobrou diktátoru.
Diktátora šla v kruhu svých věrných příkladem. Ministr pro zdraví a spokojenost lidu chystal hřiště sledován jejím pozorným pohledem. Ministra financí a Šílená lingvistka poněkud nervózně očekávaly začátek hry. I zářná vzora byla pro ten den propuštěna ze své klauzury a trochu oslněně mrkala do jarního slunce. Konečně bylo všechno přichystáno. Diktátora sáhla do svého fialového měšce a odcvrnkla první kuličku.

Poznámka: Vlastně songfiction na píseň Through Heaven's Eyes, kterou zpívá právě Jitro. A vůbec můj tribut tomuhle fantastickému filmu, který jsem včera viděla poprvé v životě.
Proč se ptáte starého muže na hrdinství a vůdce? Stejně čekáte, že budu mluvit o síle, autoritě a zvučném hlase. Ale já vám ukážu do vyprahlých skal, kterými se už půl dne plahočí můj zeť a hledá ztracenou ovci. Mohl by mi říct, že spadla do strže nebo že ji roztrhal vlk. Ale jemu je jí líto.
To, co ho žene do vyprahlých skal, k němu poznenáhlu obrátilo srdce našeho kmene. Za jeho tichým hlasem tuším sílu, která podvrací trůny. Muž silných paží a zvučného hlasu dokáže vést tisíce do smrtící bitvy. Ale muž soucitu může vyvést statisíce na svobodu.

Když Severus odešel do tý internátní školy, myslel jsem, že na sebe budeme mít trochu víc času. Že to znovu zkusíme dát dohromady. Ale ona zdrhla. Definitivně.
První týden jsem z toho byl totálně zničenej. Druhej týden jsem se rozhodl vymazat jí ze svýho života. Začal jsem gruntovat. Vyházel jsem všechny čarovný serepetičky, co po ní v domě zůstaly. Ale ať jsem uklízel, jak chtěl, neustále jsem nacházel její vlasy. Dlouhý a černý. S každým se vrátila jedna vzpomínka. Většinou nebyly moc příjemný. A když jsem našel ten dlouhej bílej, napadlo mě, že to se mnou možná vážně neměla jednoduchý.

Jako každý rok, i na letošního apríla vracel Brumbál všechny strhnuté body kolejím zpět. Severus ten den nenáviděl. Ostatní profesoři našli maximálně prdící polštářek na židli, ale jemu studenti vyhlašovali skutečnou válku. Jediné, co ho chránilo od přímého napadení, byla jeho pověst duelisty - a také jistota, že jim to zítra osladí.
Když vstupoval do hodiny dvojčat Weasleyových, vzpomněl si na loňské skunčí žlázy přímo nad katedrou. Dnes ale všechno vypadalo normálně, seděli jako pěny. Posadil se za katedru, vzápětí vytřeštil oči. Všichni se usmívali. Všichni měli na hábitech placku "Milujeme profesora Snapea". Zabořil hlavu do dlaní. Tohle bude dlouhý den.

Všechno nejlepší k narozeninám, Julie! Snad ti tenhle dáreček udělá radost.
Dobře věděl, že věci nejsou dobré nebo zlé samy o sobě. Dobré či zlé jsou vzpomínky, které v sobě drží jako němí svědci. Když se k nim ovšem dostanete.
Dlouhými prsty vytahoval z váčku jeden stříbrný šekel za druhým a vnímal jejich šepot. Už téměř tisíc let putovaly světem jako jeden z nejmocnějších artefaktů černé magie, přesto je dosud nikdo nepoužil. Všichni měli strach. Vzpomínka na výkupné za krev Spravedlivého byla příliš mocná.
Vyhodil třicátý šekel vysoko do vzduchu, pak ho rychlým pohybem chytil a zasmál se. Konečně má zbraň, která je ho hodna. Jako že se Malý Vašík jmenuje.

"Umístěte sázky!"
Usagi nechodí do herny často. Jen když mu docházejí peníze. Pak hraje o svou budoucnost.
Pravidla jsou jednoduchá. Dvě kostky v rukou hlavního hráče. Sázky, zda padne sudá, nebo lichá. Cho, nebo han.
Několik minut jen přihlíží, aby se přesvědčil, že kostky nejsou zatížené. Má-li hrát s osudem, chce čistou hru.
"Umístěte sázky!"
Usagi vždycky sází na lichou, číslo odpočinku. Lichá znamená další noc v teple hostince v městečku. Sudá - vyrazit dál bez peněz a doufat ve svou šťastnou hvězdu.
Největším prokletím samuraje bez pána je svoboda. Proto si o ni musí občas zahrát s osudem kostky.

Holmes se přikrčil u zdi a já jsem následoval jeho příkladu. Sevřel jsem v kapse rukojeť revolveru. Upřel jsem zrak do okolního přítmí. V tmavém obdélníku otevřených dveří jsem rozeznal neurčité obrysy mužské postavy. Postála chvíli na prahu a pak, hrozivě přikrčena, vstoupila do pokoje. Zlověstný stín nebyl od nás vzdálen ani tři metry a chystal jsem se, jak ho přivítám, až se na mne vrhne, když vtom jsem si uvědomil, že o naší přítomnosti nemá ani tušení. Muž prošel těsně kolem nás, přikradl se k oknu a velmi opatrně, tak aby nenadělal hluk, povytáhl okno asi o dvacet centimetrů.