Moje články

Jsou to jedny z nejstarších ochranných zaklínadel známých lidstvu. Jejich magickou podstatu vnímají děti intuitivně, kouzelníci intenzivně. Zdánlivě odsunuté do pohrdaného prostoru dětských her, přirozeně vedou účastníky k tomu, aby vytvořili magický kruh. Disponují zlomky posvátných textů (aber, faber, domine), obcují s živly (plave mýdlo po Vltavě), magickými květy (říkají mu petrklíč), zvířaty živlů (ryba) a duchovními silami (čert vyletěl). Především však nabízejí takzvanou falešnou smrt. Vybranou osobu na čas skryjí silám zla, které ji po tu dobu pokládají za mrtvou. Každé vyhození z kola ven prodlužuje život minimálně o měsíc. Proto se kouzelníci rádi rozpočítávají až do vysokého stáří.

Gilbert Norrel by na Královy cesty nikdy nevstoupil, i kdyby věděl, kde je brána. Nenávidí magii elfů, syrovou a surovou. Je Angličan. Svou magii má rád kultivovanou a vypočitatelnou. Vědeckou.
Gilbert Norrel od jisté doby navštěvuje Královy cesty každou noc. Oděn v temné zbroji a se spuštěným hledím projíždí krajinou cizí až k zešílení. Z lesů na něj kynou bledé panny s tváří lady Poleové. Propasti přemosťují lávky ženských prstů. Když u bezedné tůně zdvihne hledí, aby se napil, hledí na něj z hladiny tvář Jonathana Strange. Probouzí se s křikem.
John Childermass spí naštěstí hned za dveřmi jeho ložnice.

“Víte, já vám nevím. Samozřejmě pociťuji biologický imperativ a cítím to i jako povinnost vůči společenství, ale… je to opravdu anonymní?”
V duchu si povzdechla, navenek nasadila svůj nejdůvěryhodnější úsměv. “Ujišťuji vás, slečno, že vzorky jsou stoprocentně anonymizované. Žádný z dárců také nepochází z bezprostředního okolí.”
“Musím též myslet na svou pověst. Nepotřebuji, aby si o mně každá sousedka šuškala, že jsem využila vašich služeb.”
“V tom případě vám mohu nabídnout obzvlášť diskrétní dobu zákroku, například soumrak nebo svítání.”
“A můžete mi zaručit, že…”
Včela Božena si unaveně promnula tykadla a obrnila se trpělivostí. Opylování panenských jabloní byla opravdu fuška.

Vedoucí obchodního oddělení společnosti Remington nevěřícně hleděl na objednávku. “Dalších sto padesát psacích strojů do Amazonie?”
Obchodní zástupce pro Jižní Ameriku ztěžka polkl. Na čele se mu perlil pot.
“Říkal jste, že s minulou dodávkou byly problémy…”
“Týden proti proudu Amazonky na tom nejděravějším parníčku z Macapá. Pak najmout dvacet nosičů na čtyřdenní pochod džunglí. A celou dobu se starat o to, aby ty blbý mašiny nezrezly a pásky nezplesnivěly. Nezlobte se, šéfe, do toho už znova nejdu.”
“Co tam ten chlap vůbec dělá? Otevřel si písárnu pro indiány?”
“Rozhodil stroje do pralesa mezi opice. Chce prej ověřit nějakej teorém.”

Zachariáš mlčí, protože ho anděl uhodil přes ústa. Když se toho večera vrátil z chrámu, miloval se s ní beze slova a tak něžně, jako by jim oběma bylo znovu dvacet.
Alžběta mlčí, protože tisíckrát zklamanou naději už nedokáže sdílet. V mikve nebyla už osm let. Před osmi lety pohřbila svůj sen, jizva po něm už skoro nebolí. A teď ji má znovu otevřít, začít věřit, myslet na Sáru, Rebeku, Ráchel, neplodné pramatky vyvoleného lidu.
Alžběta mlčí, mlčí až do dne, kdy ji Jan poprvé ostře kopne. Pak se rozpláče a rozesměje, vyběhne na ulici a začne objímat cizí lidi.

Tuhle část Velikonoc miluje Jorge z celého církevního roku nejvíc. Neví to ani jeho zpovědník, proč také. Milovat ticho přece není žádný hřích.
Hlas zvonů opatství ho nikdy neplnil radostí, ale od té doby, co oslepl, je nenávidí. Vytrhují ho od knih a volají k lidským slabostem, k jídlu, k spánku, k modlitbě. Tlučou jako srdce, živé a nevyzpytatelné. Zahlušují svět jako lidské emoce, jako pláč, jako křik. Jako smích.
Jorge je o své pravdě přesvědčen, ale absolutní jistotu má jen od poledne Velkého pátku do sobotní půlnoci. Jeho nejmilejší Kristus je Kristus v hrobě.
Mrtvý Kristus se dozajista nesmál.

Důstojník v armádním náborovém středisku na ni unaveně pohlédne. Další příliš mladá, příliš hubená, s rebelskou patkou zelených vlasů do čela. S úst se jí řinou fráze o vlastenecké povinnosti, obraně Landfallu, touze po dobrodružství, ochotě překonat vlastní hranice… všechny je má kolem sebe na plakátech s vymydlenými soldáty. Ale jemu stačí jediný pohled na dotazník a má jasno. Další holka, co nevydrží na jedné planetě se svým fotrem. Typická potrava pro děla.
Za dvanáct měsíců ho budou tajní hodiny vyslýchat, aby zjistili, co na ní bylo zvláštního. Vzpomene si jen na paperback s trapnou obálkou, který svírala v ruce.

Místo, kde sny nespí od Amaranty. Noční můra vepsaná do života.
Dám ti své srdce od Teresy. Jaká je cena za odpuštění sobě samému?
Bratři na skleněném vrchu od Esclarte. Pohádka s mrazivou pointou.
Hranice poznání od Faoba. Některé reálné situace se dovedou v mžiku proměnit.
Bojím se od Malomocné. Anatomie strachu v krásné básni.
Strach bez bázně od Kumiko. Strach podruhé. A úplně jinak.
Farmář od L.P.Hanse. Protože i takhle může vypadat první úroda.
Mt 27,52 od Doktora. Další první úroda. První ovoce smrti Spravedlivého.
Má milá od Rebelky. Chorá láska za svítání.
Zemřelý palác od Lady Vader. Procházet některými místy hodně bolí.

Nestydí se za to. Některé ponožky sežvýkal on a pak to na Poldíky svedl. Bylo to nutné, neustálá přítomnost těch dvou malých mozečků ho rozptylovala a rozčilovala. On byl stvořen k velkým tvůrčím činům, v jeho nitru dřímá Spisovatelský Duch! Nesměli se s nimi přestěhovat!
První týden v novém domově byl báječný, cítil, jak se ho pomalu zmocňuje inspirace. Na začátku dubna se objevili na parapetu. Chvíli je zkoušel zastrašit, pak zhnuseně zalezl pod postel. Pod postelí bude na psaní klid. Příliš pozdě mu došlo, že tam bude také tma.
Ubohý tyranosaurus. Ani letos se mu nepodařilo napsat jediné drabble.

Předehra.
Svítí jediný reflektor. Míří na Emmu uprostřed jeviště. Emma stojí nehybně jako porcelánová soška a usmívá se.
Zleva vchází Otec Woodhouse.
OTEC WOODHOUSE:
Kdopak vždy v Hartfieldu probouzí smích?
Otci stařičkému předčítá z knih?
Takovou dceru nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zprava vchází paní Westonová.
PANÍ WESTONOVÁ:
Dcerou mi byla a za těchto dní,
stala se nejlepší přítelkyní.
Duši tak spřízněnou nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zleva vchází pan Knightley. Bere Emmu za ruku, ta zůstává nehybná.
PAN KNIGHTLEY:
Krásná je, laskavá, však to jí škodí:
Myslí si, že ví, kdo k sobě se hodí.
Chápat vztah prakticky je pro ni bojem,
dá jenom na krásu, na první dojem!
Zprava vchází Harriet. Bere Emmu za druhou ruku.
HARRIET:
Myslí si, že páry spojovat umí,
ani svému srdci však nerozumí.
Nelze se divit, že konec nutný
všech těchto plánů je trpký a smutný!
VŠICHNI:
Přesto ji milujem, věříme pevně,
že jednou nohama dotkne se země.
Procitne, prohlédne, pochopí líp,
až sama pozná milostný cit!
Emma, Emma, jedině Emma!
Hudba. Emma ožije a zatočí se s Harriet dokola.
EMMA:
Pan Martin není nic pro tebe! Ty potřebuješ opravdového gentlemana!
Obě odběhnou.
Pan Knightley si povzdechne.

Mitchell miloval Camerona a zbožňoval svou dceru. Ale zpočátku obtížně snášel pozornost, kterou společně budili. Lhostejno, zda šlo o zkoumavé pohledy, nebo o povzbudivé úsměvy, byl z toho prostě nervózní. Styděl se za ty pocity a snažil se je skrývat. Upřímně obdivoval Camerona, který do nové role vplul, jako by se pro ni narodil. Mitchell byl zkrátka jiný. Hrozně nerad vyčníval.
Všechno se změnilo v den, kdy mu Cameron bez varování posadil Lily na ramena. Sladká tíha té, kterou oba milovali, mu automaticky narovnala záda. Najednou nebyl důvod nic skrývat. S Lily na ramenou se hrdě rozzářil jako maják otcovství.

Zdržení bylo způsobeno urputným odporem rytíře Hynka z Michle (nakonec ho Šlupka zneškodnil kalamářem) a mylnou zajížďkou na Malou Stranu. Na Staroměstské náměstí tedy toho rána vjeli až ve chvíli, když kat odhazoval do koše třináctou hlavu. Hlavu Jana Jesenia.
“Zadrž, kate Mydláři!” Hromový hlas Veverky z Bitýšky přehlušil i víření bubnů. Truchlící dav i pyšní páni se prudce otočili a spatřili blanické rytíře, jejichž zbroj jiskřila v v ranním slunci.
Po schodech na popraviště právě stoupal jako čtrnáctý Kryštof Kober z Koberšperku, ctihodný měšťan pražský. Až do své smrti v jednadevadesáti letech slavil 21. červen jako den svého znovuzrození.

Vstoupila na jeho pole v den, kdy zabořili srpy do první sklizně ječmenu. Všiml si jí okamžitě, vzdálené a nepovědomé. Ptá se na ni svých služebníků; je tu už od časného rána, neodpočala si ani na chvilku. Předchází jí pověst ženy, která pro lásku obětovala všechno. Touží zahlédnout její tvář, ale ona se drží vzadu; daleko za ženci skloněná sbírá ztracené klásky mezi snopy.
Bere do ruky hliněný džbán s vodou a jde k ní. “Poslyš, dívko,” řekne tiše a ona vzhlédne. Její oči jsou jako dvě zářící hvězdy, když plaše sáhne po džbánu. Rozbuší se mu srdce.
Rút. Přítelkyně.

Thomas Hudson seděl na verandě a spokojeně hleděl do zapadajícího floridského slunce. Všechno šlo jako na drátkách. Martha si dnes poprvé postěžovala na slabou bolest na prsou, ale nevěnovala jí velkou pozornost. Jeho trpělivá práce s arzenikem, která ho už dvakrát dovedla k dědictví, se opět vyplácela. Životní pojistku na sebe měli převedenou již čtyři roky a platili za příkladný pár. Za dva tři měsíce Martha zemře na srdeční selhání a nikoho nic nenapadne.
Okno jejich mladého souseda se rozsvítilo, Martha mu už zase nesla ochutnat kus domácího koláče. Jak že se jen jmenuje… Sherlock?
Ráno bude Thomas Hudson zatčen.

Do nového světa uprchly před Nepřítelem nejen Mýty, ale také jejich sváry, nepřátelství a dluhy. Po několika týdnech v Novém Amsterdamu se komunita ocitla na pokraji rozkladu. Tři prasátka svolávala hromy a blesky na Zlého vlka, Jeníček si brousil dýku na Ježibabu, Vrána hodlala žalovat Lišáka Reynarda pro krádež sýra.
Sněhurka s Králem Colem viděli, že takhle to nepůjde. Tak vznikla Charta Fabletownu. Listina, jejímž podpisem byl každý Mýtus automaticky amnestován ze zločinů, prohřešků a dluhů, kterých se v Domovině dopustil.
Listina, jejímž podpisem upouštěl od všech starých nároků, závazků či msty.
Nový domov se nedá stavět na staré nenávisti.

V Mansfieldském panství se Fanny dostala do kuchyně jen jednou. Rozkládala se dvě patra pod panskými místnostmi a ona tenkrát v zamyšlení sešla níž, než chtěla.
V Porthmouthu byla v kuchyni neustále, však byla hned vedle obývacího pokoje. Každý den odtamtud pro matku něco přinášela nebo vyřizovala Rebece, ať si propána pospíší. Pokaždé si tu místnost prohlížela s nevěřícným úžasem. Byla temná, se starými kašlavými kamny a našpiněným nádobím naskládaným halabala. Nejděsivější však byly police, které zely prázdnotou.
Její matka možná nebyla dobrá hospodyně ani dobrý rodič, ale pořád dokázala zázraky. Třeba ten, že ještě nikdy nešli spát bez večeře.

Nakolik je mi vzdálen filosofický koncept reinkarnace živých bytostí, natolik je mému srdci blízká reinkarnace věcí neživých. S povděkem kvituji kontejnery na tříděný odpad a sběrné boxy na šatstvo. Šperky ze starých součástek mě plní nadšením, kabelky z použitých bezpečnostích pásů veselím.
Mým letošním favoritem jsou ale růžové bicykly, které před několika dny znovu vykvetly v pražských ulicích. Původně to byla stará neužívaná kola, která několik nadšenců opravilo, natřelo na růžovo a nabídlo k užívání. Stále nefunkční pokusy městských částí o organizovaný bikesharing převálcovalo několik dvacátníků s vírou ve staré věci a s důvěrou v lidi kolem sebe.
Svezte se!

Málokdo věděl, že se chtěla stát bystrozorkou. Byla chytrá a měla oko pro detail, dobře se učila a výjimečně čarovala - neregistrovaným animágem se nestane hned tak někdo. Nakonec složila pět vynikajících N.K.Ú. a přihlásila se do konkurzu. Nevzali ji. Měla podezření, že doporučující dopis ředitele Brumbála nebyl tak úplně doporučující.
Nastoupila jako elévka do Denního věštce. Tři roky poté vypukla válka s Voldemortem. Mohla si gratulovat; půlka bystrozorů v bojích zařvala. Ona zatím zjistila, že když odhodí všechny skrupule, může talent pro stopování zločinců báječně využít i v žurnalistice. Její hvězda stoupala prudce vzhůru.
Jednou to Brumbálovi vrátí.

Každý běžec z Abelu dobře věděl, že jestliže se jednoho dne nevrátí, jen těžko se dočká pohřbu svého těla. Proto před tím, než poprvé vyběhl do nebezpečí, řekl Samovi, jakou píseň mu mají zazpívat.
Když některý z nich zůstal venku, shromáždili se večer všichni v jídelně. Bylo jedno, kdo z nich má sluch nebo vyzpívá všechny noty. Vzdali mu zpěvem poctu. Zpěvem vyprovodili duši z nemrtvého těla.
Alici zpívali Solsbury Hill. Když ze střílny Abelu rozmetali to, co zbylo z jejího těla, zpíval jí tu píseň už jen Sam.
You can keep my things. They’ve come to take me home.

První týden si toho běžkyně č. 5 ani nevšimla. Měla co dělat, aby se v Abelu zorientovala, a trénink s doktorkou Mayersovou jí taky dával pěkně zabrat. Druhý týden si toho všimla vlastně náhodou, když u společného oběda zažertovala na účet něčích rozdrbaných tepláků. Odpovědí jí bylo konsternované ticho.
Pak se dozvěděla, jak zahynula nejbližší obranná stanice. Začalo to hravými hádkami, zda se lépe běhá v Mizuno nebo v Asics. Pokračovalo to bratrovražednými rozpory teplákářů a legínářů. Skončilo to naprostým rozklížením týmu. Zombies je nakonec dostaly všechny.
Městečko Abel nehodlalo nic takového dopustit. V jeho zdech vládla přísná tepláková neutralita.

Za devatero horami a devatero doly stojí hluboký zelený les. Uprostřed toho zeleného lesa stojí stavení z perníku a medu. Uprostřed toho medového stavení stojí velká železná pec. Uprostřed té železné pece leží stařena.
Sežehlá kůže přilnula ke spáleným kostem, protože i děti se umí mstít. Má příliš málo magie na to, aby mohla dál žít. Příliš mnoho magie na to, aby mohla zemřít. Leží v peci spálená na kost, na nic nečeká.
Pak zaslechne hlasy, čerstvé a dívčí. Uloupnou perníček, vstoupí do stavení, otevřou dvířka pece, nahlédnou. Dvě hlavy, rusá a havraní. “Podívej, Sněhurko, tady někdo leží! Pomůžeme jí!”

The Stalk. Nádherný ženský trup na na pavoučích nohách. Půvabná tvář s osmi očima lemovaná zlatými vlasy. Její jméno říká vše. Nejlepší nájemný vrah ve vesmíru. Nezaslechnete ji, dokud si to nebude přát. Ve čtyřech končetinách svírá zbraň.
Sleduje vás už druhý den, ve stínu kráčí ve vašich stopách. Poddává se rytmu vašich kroků, tichému dechu vašeho nemluvněte. Když obejmeš svou ženu kolem ramen, tiše sykne. Ji už žádná paže neobjímá.
Až nastane ta správná chvíle, až překročíte práh lesa, až do trávy položíš meč, The Stalk vystoupí ze tmy.
Už teď jsi mrtvá, Alano.
Už teď jsi mrtvý, Marko.

Když v jediný den zemřeli všichni muži na planetě, vyhlížela situace v Praze podobně jako v ostatních metropolích. První tři dny naprostý chaos a zoufalství. K mrtvým tělům mužů a chlapců přibyla mrtvá těla žen, které jejich odchod neunesly. Čtvrtý den se začaly formovat malé svépomocné skupiny - v mateřských centrech a v kadeřnictvích.
Týden nato se organizační centrum celého města přesunulo z magistrátu do Řep. V jednom domě tam spolu po desetiletí žily dvě skupiny žen výjimečně kvalifikované pro život bez mužů. Srdce Prahy začalo znovu bít v Domovu svatého Karla Boromejského.
Osud města měly v rukou řeholnice a vězenkyně.

Všichni věděli, že svišť Phil z Punysutawney není jen tak obyčejný svišť. Uměl předpovídat budoucnost. Když ho na Hromnice vytáhli z pelechu, vmžiku zjistil, jak dlouho ještě bude trvat zima. A když měl náladu, třeba to i sdělil.
Nikdo však nevěděl, že tím výčet Philových nadpřirozených schopností nekončí. Jako svišť Hromnic dovedl zastavit čas. Nedělal to příliš často, musel k tomu mít sakra dobrý důvod. Když ale v davu před svým pelechem zahlédl kyselý ksicht svého jmenovce s mikrofonem v ruce, bylo mu okamžitě jasné, co musí udělat. Hromnice se budou opakovat tak dlouho, dokud na té tváři nevyloudí úsměv.

“Zase hubne,” naříkal kuchař Fritz. “Čeká nás šest týdnů pekla, Archie!”
Měl pravdu. Když se Nero Wolfe, nejlepší newyorský detektiv, rozhodl hubnout, nebylo s ním k vydržení. První tři týdny trpěl hlady a další tři týdny pocity viny, jak se postupně prožíral k původní váze.
“Nedá se nic dělat,” prohlásil jsem, “zahájíme akci Salám.”
Odpoledne Wolf zachmuřeně hleděl na krajíček žitného chleba, zatím co já si vybaloval prosciutto crudo. Zlostně po mě loupl očima, ale nic neřekl. V zápětí mě Fritz odvolal k telefonu. Když jsem se vrátil, salám byl pryč.
K večeři si Wolf objednal křepelky. Nebezpečí bylo zažehnáno.

První příznaky cítí Bruce Banner v hlavě. Nemůže říct, že by hloupnul, spíš jako by se závity jeho mozku zvolna stočily jiným směrem. Od rozumového k intuitivnímu. Nervové buňky se instinktivně natáhnou k amygdale a osvobodí strach a hněv z jejich opouzdření. Rozvinou se jako jedovatý zelený květ a Hulk zařve.
První příznaky cítí Hulk v hlavě. Není chytřejší, něco v jeho mozku však probudí strážce, kterých se bojí. Ti bolestivě poutají jeho emoce jednu po druhé studenými provazci rozumu a svědomí, dokud je úplně neznehybní. Pak je polomrtvé hodí do jámy amygdaly. Zůstane jen smutek. Smutek a Bruce Banner.

“Olrajt, Hospodine,” prohlásil Gedeon, “řekls mi, abych vytáhnul na Midjánce, i když je jich jak červenejch mravenců, a já ani necek. Pak si řek, že je nás na ně moc. Že bychom se vytahovali, jak sme je zmydlili vlastní silou - a poslal si mi dvě třetiny vojska domů. Fajn, ty seš tady šéf. Teď mi zbejvá ubohejch deset tisíc, co tady chlemtaj vodu, a ty si zase budeš vybírat, protože tohle je na tebe furt moc velký vojsko. Takže kdybych moh prosit, nech mi aspoň umrněný čtyři tisíce, ať nás ty pohani v poli aspoň viděj, než nás umlátěj čepicema.”

Do uliček se vkrádá soumrak, lampář zažehává první světla. Stíny nároží a průjezdů se proměňují v hochy, odlepují se ode zdí, shlukují se po dvou, po třech, tiše spolu hovoří. Zvon chrámu svaté Kateřiny zazní pětkrát, šestkrát, sedmkrát. Naše srdce duní s ním.
Šero nás vítá jako přítel, jako bratr, čtvrť nás objímá, žlutá je barva naše. Vydejme se do ulic, pátrejme ve dvorech, sledujme temnící obrysy střech. Na město se snáší noc, kdosi zabrouká známou melodii, přichystejme se k běhu.
Tam v temnotě se brzy zableskne bílá maska, zavlaje plášť.
Širokko zkouší, zda jsme hodni.
Širokko hledá velkého Vonta.

Tajemství dlouhověkosti odhaleno!
Hlavní organizátor Matějské pouti Václav Kočka (74) dlouho tajil svůj recept na pevné svaly a dlouhý věk. V rozhovorech vágně zmiňoval pestrou stravu nebo doporučoval, aby čtenáři dvakrát týdně roztlačili maringotku.
Teprve my z časopisu Aha! vám však přinášíme pravdu! Naši reportéři leželi tři dny v kopřivách, aby nakonec zahlédli Václava Kočku, jak v devět hodin večer přeskakuje plot Výstaviště, klusá k Vltavě a tam z Trojské lávky skáče ukázkovou šipku do Vltavy!
Když po třiceti minutách plavání vylézal na břeh, rozpačitě se reportérům svěřil, že se musí jít okamžitě vysprchovat. Jeho žena ten říční pach nesnáší.

Přesuňte přepravku co nejtišeji do koupelny. Odstraňte roční vrstvu prachu a pavučin. Ponechte v koupelně.
Přesuňte se k obsahu přepravky odpočívajícímu v ložnici. Uchopte jej a přeneste z ložnice (příliš mnoho skrýší) do obýváku (minimum skrýší).
Vyjděte z obýváku a zavřete za sebou dveře. (Velmi důležité!)
Vezměte z koupelny přepravku, otevřete dveře, vejděte do obýváku, zavřete dveře. (Velmi důležité!)
Postavte přepravku na výšku, otvorem vzhůru.
Vyšťourejte obsah přepravky zpod gauče, zpacifikujte obranné reakce, vsuňte jej zadními běhy napřed do přepravky, zaklapněte dvířka, zajistěte.
Zkuste si představit, jak byste kočku k veterináři přepravovali bez plastové přepravky.
Deset vteřin dobrořečte neznámému vynálezci.