Byla cesta, byla ušlapaná

„Tady žádná cesta není!“ Rita huláká odkudsi shora.

Musí. Mám ji v mapě. Prodíráme se plantáží. Nahusto vysemeněné desetileté stromky, po dešti ozdobené třpytivými kapkami. Borovice vonící po vánocích. Tradice, bezpečí, kouzlo. 

Houby. Snad jen Rita, s svou Májkou k obědu, by se při představě rodinných svátků usmívala. Martě by naskočila pachuť předstírání, lží a dárků na usmířenou. Ušklíbám se. Tady se slzy ztratí. 

Voda všude. Batoh pod pláštěnkou, jinak mám mokro i v kalhotkách. 

„Vezmeme to po vrstevnici,“ křičím na holky. „Je to jen něco přes kilák.“

To dáme. Přece nás nezastaví pitomý požár starého lesa. Nebo chybějící značení.