Moje články

Na kukuřičném poli, nedaleko potoku, žila byla volavka. Opatrně našlapovala svýma dlouhýma nohama do bahnité hlíny okolo rostlin, orala v ní zobákem a lovila myši. Po blízké silnici se mezitím hnaly kolony aut, ale to jí nevadilo. Chodila sem lovit každý den a byla na ruch zvyklá.
Jednoho dne ale přijelo veliké auto, které jí chtělo celé pole sníst. Pomalu ukusovalo úrodu a po chvíli za ním přijelo druhé, které hlínu míchalo, čímž zahrabávalo i poslední jedlé plody.
Nešťastná volavka nejdřív zkázu z dálky pozorovala, ale když si uvědomila, že jí stroje úplně všechno snědí, rozletěla se s pláčem pryč.

Rozhlédla jsem se po louce a uviděla nádherné květinové výšivky, zdobící sytě zelenou trávu. Její okraje lemovaly stromy, sklánějící se pod vahou pomalu rostoucího listí. Ve stínu pod nimi byla tráva stále mokrá od ranní rosy. Vydala jsem se proto ještě o pár kroků dál a ulehla na chladnou zem.
Cítila jsem, jak mě stébla jemně hladí a z azurového nebe na mě shlíží jarní slunce. Z korun stromů mi do uší zněl sladký zpěv ptáků. Zavřela jsem oči a ponořila se do vlastních myšlenek. Všechno se zdálo být tak krásně a tak jednoduché. Kéž bych tady mohla zůstat navždy.

Jako každý den, i včera ráno jsem jela do práce vlakem. Mám to relativně daleko a tak, kromě toho, že ušetřím, jak peníze, tak přírodu, stihnu cestou spoustu věcí. Včera jsem vyrazila stejně, jako vždy. Už u nádraží jsem ale potkala skupinu opilých lidí. Naneštěstí nasedli do stejného vlaku, jako já. Tenhle spoj má jen jeden vagón. Jediné volné místo bylo, samozřejmě, u té sebranky. Nejdřív si mě nijak zvlášť nevšímali, až po chvíli začali mít nepříliš příjemné řeči, vysmívali se mi a byli dost dotěrní. Pokusila jsem se najít jiné místo, po neúspěchu jsem raději na další stanici vystoupila.

Už tolikrát jsem šla touhle temnou uličkou a už tolikrát jsem šla koupit nějaké pečivo, jako záminku, dostat se k malému otvoru mezi cihlami. Dnes jsem zase vyšla z malého pekařství a nastrkala dopis do již dobře známé jamky. Každý týden si tady vyměňujeme informace s jinými tajnými agenty. Dnes jsem vyrazila později, už se stmívá. S každou další vteřinou je mi větší zima a celkovému pocitu neprospívá ani nepřestávající mrholení. Když jsem konečně doma, přečtu si dopis, zanechaný na místě mým kolegou a polekaně zalapu po dechu. Stále nemohu odtrhnout oči od vzkazu, napsaném na zmuchlaném papíru: "dostanu tě"

Když jsem si uvědomila, za všechny mé kamarádky a vrstevnice jsou již vdané, rozhodla jsem se taky začít hledat toho pravého. Jako první jsem vyvěsila letáky, potom se poohlédla na náměstí a tam mi jeden padl do oka. Rozběhla jsem se hned k němu, ale on se nejspíš lekl a tak začal utíkat. Běžel rychle a cestou za ním vlály husté hnědé vlasy. Na sobě měl modré džíny a černé tričko s nápisem, který na takovou dálku nepřečtu. Přeběhli jsme už většinu města a potencionální ženich se mi začal ztrácet z dohledu. Budu tedy muset hledat a lovit někde jinde.

Jednoho slunečného dne se malá lesní víla Barunka rozhodla navštívit svého kamaráda skřítka, žijícího na nedaleké louce. Vydala se hned ráno, kdy sluníčko ještě tolik nepálí. Bosa cupitala po lese a vesele si prozpěvovala. Byla to ale úplně maličká víla a les byl obrovský. Proto se po chvíli veselá písnička změnila ve smutnou, unavenou. Motýlkovi, který letěl zrovna stejným směrem začalo být víly líto a tak jí nabídl, že ji sveze. Barunka hned nadšeně nasedla motýlovi na záda. Když se rozlétli, nemohla uvěřit, že les je z výšky tak nádherný. Motýl párkrát mávnul svými krásnými křídly a byli na louce.

Dobrý den,
Posílám vám tenhle dopis, protože bych se chtěla ucházet o místo superhrdiny, které jste nabízeli v mnoha časopisech. Jsem plně zdravá a ve skvělé fyzické kondici. Pravidelně chodím běhat a mám zkušenost s lezením po domech. Pracovala jsem totiž dva roky jako umývač oken ve výškových budovách. A se velice ráda se naučím nové věci.
Vždycky jsem si přála zachraňovat svět a myslím, že nastal ten pravý čas pokusit se splnit si svůj dětský sen.
Budu moc ráda, pokud se rozhodnete dát tuhle roli ve vašem novém filmu mně a těším se na vaši odpověď.
S pozdravem
Superjá

Někteří lidé se bojí zapomnění. Dříve jsem mezi ně také patřila, zoufale jsem se snažila udělat něco výjimečného, díky čemu si mě budou všichni lidé pamatovat, díky čemu bude mé jméno v učebnicích a děti si budou přát být zajímavé, jako já. Když ale čtete o zajímavých lidech, třeba v učebnici, nebo časopisu, zajímá vás někdy, proč dělali to, co dělali, nebo jak se přitom cítili? Nikdo potom nevidí celý příběh, vidí jen útržky, ze kterých si skládá povahu někoho, kdo byl úplně jiný. Právě proto jsem ráda za zapomnění. Budou si mě pamatovat jen ti, kteří mě opravdu znali.

Když jsem si, jako každý den, sedala do houpacího křesla, věděla jsem, že mě zas nečeká nic zajímavého. Každý den tady sedím, ve stejném křesle, na stejném místě a hledím do stejné zdi. Jednou za čas prolistuji nějaký časopis, knihu, nebo fotoalbum. Nic namáhavějšího už ale nedokážu. Celé dny jen přemýšlím, co jsem si kdysi přála a nikdy to nesplnila. Teď, když na to mám dost času, nemám zas dost síly. Plánuji si tedy, co budu dělat v dalším životu. Vždycky jsem si myslela, že mám ještě čas. devadesát let jsem důležité věci pokládala za nedůležité. Brzy si všechno vynahradím.

Dnes máme všechny možné a spousty nemožných vymožeností, které si dřívější lidé nedokázali ani představit a těch pár kteří si je představit dokázalo, bylo prohlášeno za blázny. V době, kdy byl nejnovějším vynálezem oštěp určitě neusilovali o postavení autonomního auta. Ale s každým dalším soustem roste chuť k jídlu a tak nám nestačil oheň, luk, povoz, vlak, automobily. Vyrábíme stále nové, zbytečné věci, které nás nakonec pohřbí zaživa. V každém případě je ale fascinující, jak jsme se posunuli, z ničeho jsme dokázali udělat všechno. Zbývá mi už jen jedna otázka, byli jsme všichni stvořeni, jako pokus, čeho všeho můžeme dosáhnout?

Můj pokoj je, jako jediný, natočený okny k lesu. Často celé hodiny sedím a pozoruji krásu, která se rozprostírá za sklem. Jsem hezký v teple a pozoruji stromy, přikrývající se bílou pokrývkou. Nebo v létě ptáčky koupající se v malém potůčku. Těžko bych hledala lepší výhled. Dnes jsem vstal dřív, abych se mohla dívat na lesní rozbřesk. Slunce už vyšlo a ptáčci na sebe radostně házejí kapičky chladné vody. Jeden přiletěl na můj parapet a začal vesele zpívat. On neustále pípa a klove okno a já hvízdám a klepu na sklo. Takto si povídáme dobrou hodinu, zatímco ostatní se koupou.

Obvykle, když jdu do lesa, nesu si zbraň, kterou odháním dravá zvířata. Ten den jsem si ji ale samozřejmě zapomněl. Šel jsem jen natrhat pár hub do polévky a nenapadlo mě, že půjdu hlouběji do lesa. Nějak jsem se tam ale ocitl a když jsem uslyšel vytí, bylo pozdě. Rychle jsem vyšplhal na nejbližší strom a čekal, až se vytí vzdálí. Ten mizera, vlk místo toho přišel přímo pod můj strom. Byl to obrovský strom a najednou se začal pohupovat. Podíval jsem se nahoru a Uviděl obrovského medvěda. Jsou dny, kdy nepotkám ani hlemýždě, ale teď mám hned dvojnásobné štěstí.

Každý z nás na něco čeká. Možná je to štěstí, láska, možná příležitost. Já teď čekám na něco úplně jiného. Sedím na bahnitém břehu řeky, popíjím téměř vychladlý čaj a čekám, až se ryba zakousne do návnady. Při čekání potřebujete hodně trpělivosti a štěstí. Mé jich vyžaduje ještě víc, protože já se snažím chytit zlatou rybku. Potřebuji ji, kvůli těm třem přáním, které slibuje všem, kteří ji pustí. Pokud se mi poštěstí, budu již brzy se svým nejlepším přítelem, který je teď uvězněn v tmavé konce. Přísahala jsem, že ho odtamtud dostanu a to také udělám. Až chytím zlatou rybku.

O spoustě věcí jsem řekla, že jsou krásné. Žádná se ale nevyrovná téhle. Přede mnou se rozprostíral svět snů. Na nejmodřejším nebi, jaké jsem kdy viděla, se pohupovaly bílé beránky. Mezi sytě zelenými stébly trávy kvetly barevné kvítky a na konci toho všeho se rozprostíral les. Všechno bylo tak nádherné. Ptáčci prozpěvovali líbezné melodie a usedali na houpající se větve stromů. V dálce šuměl potůček. Vydala jsem se k němu, protože po dlouhé cestě jsem měla žízeň. Došla jsem k čiré vodě a zhluboka se napila. Voda byla tak krásně studená. Nemohu tady zůstat, tak jsem se vydala na cestu.

Veverka seděla na větvi a vyčkávala na doktora datla. Potřebovala vědět, proč se nenarodila její veveřátka. Ostatní veverky už měli plné pelíšky roztomilých uzlíčků, jen ona nemá ani jediný. Když zaslechla šustění křídel ve větru, byla už celá napjatá. Datel ji pořádně prohlížel, nenašel nic divného tak se alespoň zeptal, jestli nesnědla něco neobvyklého. Veverka si po chvilce vzpomněla na podivný bílý hrášek. Doktor se zamyslel a prohlásil " Někteří lidé jedí bílé pilulky, aby se nepřemnožili, to byl nejspíš ten váš hrášek." Nevěděl ale, jestli je to nezvratné, nebo stačí počkat na příští jaro. Nešťastné veverce nezbylo nic, než doufat.

Šinul jsem si to noční oblohou, všechno bylo tak krásné. Užíval jsem si letu a hledal, koho bych mohl zachránit. Potom jsem na mostě uviděl pohyb. Postava zastavila uprostřed a začala přelézat zábradlí. Vyrazil jsem rychle tím směrem. Ta dívka skočila a blížila se k vodě. Ještě jsem zrychlil a na poslední chvíli ji chytil. Vzal jsem vystrašenou dívku k sobě domů. Byla v pořádku, jen jí chyběl jedna černá lodička. Ten druhý střevíček byl osamělý na dně řeky výměnou za to, že my dva jsme se stali dokonalým párem.
Nezměnil jsem sice celý svět, změnil jsem alespoň ten náš.

Na stole ležel košík plný barevných, malovaných vajec. Každé bylo jiné a přece byly stejné. Vejce vypadají všechny stejně.
Mé vejce leželo nahoře v košíku, bylo obarvené na červeno a černě zdobené. Přišlo mi jedinečné, jediné mezi stovkami jiných. Sebrala jsem ho z košíku a utíkala ukázat svůj výtvor mamince. Běžela jsem po chodbě a schodech, ale o poslední schod jsem zakopla. Letěla jsem na zem a snažila se zachránit své vejce. Dopadla jsem, ale přímo na něj. Celé popraskalo a rozmačkalo se.
Po chvíli jsem domalovala jiné, stejné a došlo mi, že všechno může být stejné a jiné zároveň.

Kráčel jsem po prašné cestě a hnal před sebou svého koně s vozem. Vezeme různobarevné látky do obchodu. Byla to poslední cesta, kterou jsem jel pro tento obchod. Nevím co bude potom, musím si najít jinou práci, pomalu ale jistě nás nahrazují kamiony a vlaky. Téměř obřadně jsem pokládal jednu nohu před druhou. Odvedl jsem koně ke straně cesty, abych mu dal napít. Ušli jsme už většinu cesty, byli jsme vyčerpáni. Kůň pil a slunce nám pálilo do zad. Potom se cesta rozrachotila a ze zatáčky se vyřítil náklaďák. Jel rychleji, než my a vezl více nákladu. Čas soumarů vypršel.

Lezla jsem po skále, musela jsem se pořádně držet, jinak bych spadla z výšky zhruba dvacet metrů. Potřebovala jsem se dostat do chaloupky nahoře na té skále a jiná cesta tam nevede. Už mi zbýval jen kousek ale už mě bolely ruce i nohy a byla jsem vyčerpaná, jako bych ležela na obrovskou skálu. Vlastně jsem lezla na obrovskou skálu.
Když jsem se konečně přehoupla přes okraj na pevnou zem, byla jsem štěstím bez sebe. Vyndala jsem z batohu svou kočku, aby se proběhla a zamířila ke stavení. Nikdo tam nebyl, tak jsem čekala a čekala a ještě čekat budu.

Všichni zmatečně běhali po chodbách a hledali dívku, která utekla. Byla zavřená ve třetím patře psychiatrické léčebny. Okno bylo rozbité, ale nebylo pravděpodobné, že by pád přežila. Navíc rozkaz zněl jasně, hledejte uvnitř, jinam se dostat nemohla. Tak všechen personál prohledával skříně a místnosti se záclonami.
Strážci potvrdili, že slyšeli rozbití skla a volání na nějakého Herolda. Než odemkli, byla místnost prázdná. Ale co, ta dívka byla neškodná, byla tady jen kvůli halucinacím, myslela si, že žije obklopena kouzelnými tvory. Tím nikomu neublíží, tak nemusí být vězněna. Raději jsem mlčel a dělal, že hledám.
Z neuposlechnutí rozkazu bych měl problémy.