Moje články

Cukr je zabiják. Snížím jeho přísun.

Snídám.
Dopoledne probíhá zatím dle plánu.
Obědvám.
Odpoledne zatím také podle plánu.
Večeře.

A teď to přichází. Půjdu si pro něco sladkého, nebo nepůjdu?
Otevírám skříň na dobroty. Sušenky, čokoláda, bonbony, chipsy. Ne dneska se udržím a nic si nedám. Jdu něco dělat, ale začne mě honit mlsná. Otevřu skříň. Polomáčenky? Ne, zavři to. Dám si Caro, to je vlastně také taková dobrota. A co k němu? Ty sušenky? Ne! A jen malý bonbónek?

A už vím, vyčistím si zuby a už nebudu moct. Rovnou se vykoupu. A je to.

Dneska jsem to zvládla.

Dveře se otevírají. Vychází muž s modřinou pod levým okem, roztrženým spodním rtem a kulhá na pravou nohu.

"Bylo to super. Nejlepší strašidelný hrad, který jsem kdy navštívil."

Před strašidelným domem postávají další lidé a nevěří vlastním očím. Otevřou se dveře hradu. Vychází žena s modřinou pod levým okem, roztrženým spodním rtem a kulhá na pravou nohu.

"Wow, konečně pořádný zážitek."

Lidé před strašidelným hradem si myslí, že se jim to jen nezdá. Jeden muž vykřikne: "Také to zkusím."

O pár minut později se vychází spokojený muž s modřinou pod levým okem, roztrženým spodním rtem a kulhá na pravou nohu.

Soumarové z cesty blázní,
až si z toho spolu básní.
Když první rým hledali,
oslové se přidali.

Už jen kousek oslíku
sundám ti pár pytlíků.
Jednu rýži, jednu sůl,
abys mi tu nepadnul.
Máš jazyk až na vestu,
dáme si tu siestu.
Copak to nad námi letí,
nevíme, mávejte děti.

To jsou osle letadla,
starost by nám odpadla.
Vejde se tam plno zboží.
Cože? To je vážně boží.
Nebudou mě bolet záda,
nebudeme mi v Alpách kláda.
Budu pěkně doma sedět,
na letadla v klidu hledět.

A tak osel další rok,
neudělal ani krok.
Děkujeme osli,
že už nejste skleslí.

Je podzim a ranní mlha se jemně kutálí krajinou. U kraje lesa stojí posed. Je napůl schovaný v podrostu a napůl ční na rozlehlou louku. Jeho dřevo je staré a začíná trouchnivět. Na posedu sedí Milan. Postarší myslivec, který zdědil svůj rajón po otci.

Letošní rok byl dobrý, zvěři se dařilo. Bohužel tak moc, že se přemnožila a je tedy potřeba snižovat její počty. Příkaz zněl jasně. "Střílejte všechno, co se hýbe."

V lese něco zašustí.
Milan zbystří, otočí se za zvukem.
Namíří svou brokovnici.
Zaostří.
Na louku vylétne igelitová taška.
Ozve se rána.
Kus černého plastu dostal přesný průstřel.

Matylda si připravuje strojek. Tento střih už dělala tolikrát, že by ho mohla dělat poslepu. Oholit někomu hlavu "na ježka" je pro ní hračka.

Vrrrrrrrrrrrm.

Začíná stříhat a začíná konverzaci se zákazníkem. V navazování konverzací je ve svém oboru jednička. Pozná, kdy se může vyptávat a kdy je naopak lepší raději mlčet.
Tentokrát k ní zašel velmi elegantní muž. Kvádro, kožený kufřík, vyleštěné lakýrky. Zřejmě to bude nějaký vlivný muž, pomyslí si Matylda.

Crrrrrr!

Zvoní mu telefon. Matylda vypíná strojek.

"Jasně, hned jsem tam."

Muž se zvedá a odchází. Matylda se zděsí, vždyť účes není hotový!

"Mně se to líbí."

Crrr crrrr!

Julie se podívá na obrazovku telefonu. Od té doby, co se z ní stala porodní asistentka, tak telefony zvedá s mírným mravenčením v břiše. Volá její kamarádka Marika.

"Ahoj Julie mám kontrakce, hrozně to bolí. Co mám dělat? Nemohla bys přijet?"

Mariku zná už pěknou řádku let a ví, že má sklony k hysterčení. Ale ví, že v tomto případě musí hodit pocity za hlavu a pro jistotu za ní vyrazit.

"Hned přijedu, jsem jen kousek od Tebe."

O půl hodiny později, když Julie Mariku vyšetřuje a vyndavá stetoskop, tak se z břicha ozve: "Aprííl! Ještě tam budem!"