Píseň o siru Reinhardtovi a Soumračném rytíři

Píseň o siru Reinhardtovi a Soumračném rytíři
I.
Náš příběh se začíná v daleké východní zemi. Sem před mnoha lety odešel bojovat udatný sir Reinhardt. Tento odvážný, urostlý rek byl povahy ušlechtilé, dobrého srdce, leč bohatství velkého nikdy nevlastnil. Jeho zbroj i přílba zažily již mnoho bojů. Vlasy, které v mládí měly barvu zralé pšenice, nyní prokvétaly stříbrem, laskavé pomněnkové oči zdobily vějířky vrásek, jež jim dodávaly vlídného výrazu, ačkoliv Reinhardt byl v poslední době spíše zasmušilý.
Zrovna teď se zraky rytířovy naplňují slzami. V náručí Reinhardtově umírá věrný přítel jeho, sir Edmund. Byl smrtelně raněn nepřítelem.
„Přísahej mi, Reinhardte, že se postaráš o mé nejdražší,“ vyráží ze sebe ztěžka Edmund. Rty se mu barví krví. Náhle však jeho bolestí zkřivená tvář nabývá klidu. V očích zavládne mír a plní je zlatavé světlo. Zdá se, že Edmund již hledí v ústrety andělu.
„Přísahám,“ zašeptá Reinhardt a Edmund vydechne naposled.
Siru Reinhardtovi je jasné, že válečné tažení je pro něj u konce. Nyní musí dostát své přísaze. On sám nikdy neodevzdal srdce ženě, ovšem Edmund zanechává po sobě vdovu. Paní Ursula s jedinou dcerou prodlívají na Edmundově hradě Rabenfluchtu.
Když je Edmundovo tělo uloženo v mělkém hrobě k poslednímu odpočinku a štít jeho s havraním znamením slouží co náhrobek, počne se Reinhard chystat na cestu zpět do své domoviny. Sedlá věrného oře a plní brašny skromnými zásobami. Daleká pouť leží před ním a nelehký úkol.
Zadumán a mlčenlivý otáčí koně k západu. Bude to on, musí to být on, kdo spraví překrásnou Ursulu o smrti jejího chotě. Bude-li si paní přát, vstoupí do jejích služeb a dostojí přísaze mrtvému příteli. Takové pochmurné myšlenky honí se Reinhardtovi hlavou, když cválá po mořském pobřeží vstříc rudnoucímu slunci.
II.
Po dlouhém putování plném útrap, dospěje Reinhard k hlubokým lesům své vlasti a konečně potkává lidi, kteří hovoří jeho jazykem. Slunce se sklání k obzoru, když rytíř přijíždí k hostinci na křižovatce, osamocenému to stavení uprostřed hvozdů. Teplé světlo linoucí se vlídně z oken láká poutníka k odpočinku. Zpěv, veselé hlasy a cinkání korbelů s černým pivem, to vše zní Reinhardtovi jako ozvěny dávných vzpomínek, málem nedokáže uvěřit, že teď již konečně doputoval k domovu.
Předá koně štolbovi a chystá se vstoupit, když koutkem oka zahlédne jakýsi pohyb ve stínech. Zdá se mu, že je pozorován. Když se znovu ohlédne, nevidí nic.
Krčma je téměř plná. U velkého stolu popíjí formanská společnost.
„Jaká vzácná návštěva!“ vzkřikne výsměšně děvečka, když spatří Reinhardta. Posmívá se, ale šlechetný rytíř jí to nemá za zlé. Je si vědom, že jeho šat je odraný, boty pokrývá bláto a zbroj pamatuje lepší časy. S přilbicí pod paží důstojně dokráčí ke stolku v ústraní.
Objedná si pivo, kaši a skývu chleba.
„A zaplatit máš čím, pane?“ táže se hostinský.
Reinhard necítí křivdu. Časy jsou zlé. Usměje se a z váčku vysype několik mincí. V ten okamžik jako by na sobě znovu cítil naléhavý pohled. Rozhlédne se, spatří však jen cíp omšelého šatu, jak mizí mezi sloupy.
Teprve po jídle si uvědomí, jak moc je unaven. Vzduch v krčmě je těžký, prosycený kouřem a pachy tučných jídel. Cosi ale jako by mu říkalo, že má vytrvat. Cítil, že dnešního večera se má státi něco, co pohne jeho život docela jiným směrem. Poručí si další žejdlík piva. Napije se s chutí a hřbetem ruky setře pěnu z knírů.
Jen co položí korbel, zas na sobě cítí cizí oči. Tentokrát se však neskrývají. Tmavovlasý mladík v ošumělém šatu nesměle přichází k jeho stolu.
„Pokud mě chceš okrást, nemám víc než svůj meč a své dobré jméno,“ zavrčí Reinhardt a nevrle si měří nezvaného hosta.
„Nechci tě okrást, můj pane,“ vyhrkne chlapec. „Živím se poctivě. Jsem potulným pěvcem a trubadúrem.“
„Jsi jím nebo jím chceš být?“ řekne rytíř vstřícněji a nabídne jinochovi místo.
„To druhé,“ hlesne hoch nesměle. Reinhardt ho sleduje. Je hubený a bledý, docela jistě hladový, ale přesto jej halí jakýsi nepochopitelný půvab. „Hádám-li správně, jsi rytíř a dokážeš ocenit moje umění.“
„Jak se jmenuješ?“
„Manfred, můj pane.
„Máš hlad, Manfrede?“ zeptá se Reinhardt.
Mladík přikývne. Černé vlasy se sklouznou z ramen a odhalí krk loutny, která je připásaná na zádech.
„Pak buď mým hostem,“ pokyne mu rytíř vlídně.
„Zaplatím ti písní,“ odvětí chlapec.
„Jak pravíš.“
Když hltavě sní vše, co mu Reinhard poručil, chopí se loutny a překvapivě silným hlasem zjedná v krčmě klid. Rytíře udivuje tato náhlá proměna. Jinoch vyskočí na štokrle, ukloní se a štíhlými prsty přejede po strunách nástroje. Hluční štamgasti, prostořeká děvečka, dokonce i tlustý hostinský, ti všichni mu visí na rtech. Jakési zvláštní kouzlo jako by obklopovalo trubadúra, když započne svou prapodivnou píseň.
Znám pannu, jejíž zraky jsou
tak modré jako nebe celé
a vrány letíc oblohou,
jsou její brvy rozechvělé.
Vrkočů hustý vodopád,
letní noc hvězdou postříbřená.
Zdobí ji, poklad nad poklad,
každičká slza, perla cenná.
Úsměv je vzácný, sladká rosa,
v hrudi ti city rozvíří,
však panna kráčí travou bosa
vstříc Soumračnému rytíři.
Kouzlem ji spoutal, temné sítě
ovinul co pavouk dokola,
temnotou tápe drahé dítě,
sotva se lásky dovolá.
Chvíli je ticho. Poslední tóny doznívají. Pak kdosi zatleská a ostatní se přidají. Manfred od hostů vybírá drobné mince a zdá se, jako by na sira Reinhardta docela zapomněl. Rytíř si toho příliš nevšímá. Přemýšlí o té zvláštní písni. Nikdy předtím ji neslyšel, a přesto měl pocit, jako by ji znal odjakživa. Její melodie se mu rozlila v žilách s povědomou naléhavostí.
Mladík se po chvíli vrací k jeho stolu a věnuje mu vřelý úsměv.
„Nejsi mi nic dlužen,“ promluví sir Reinhardt uznale. „Pověz mi však, kdo je ten Soumračný rytíř, o němž jsi zpíval?“
„To nevím,“ odvětí Manfred. „Nikdo to neví. Je to záhada.“
„A ta dívka?“
„Dlouho jsi nebyl v našem kraji, pane. Jinak bys věděl, že je to panna Hannelore z Rabenfluchtu.“
Reinhardt nemůže zakrýt své překvapení. Tedy pěl o dceři Edmundově? V duchu počítá. To malé děvčátko, které kdysi nosíval na rukách, musí mít nyní jistě šestnáct let.
„Mířím právě na Rabenflucht,“ řekne po chvíli.
„Co tě tam vede, pane, smím-li se ptát?“
„Přísaha,“ odvětí Reinhardt. „A budu rád, když mě tam doprovodíš, Manfrede. Pravdu máš, že jsem dlouho nebyl v tomto kraji. Cestu na Edmundův hrad našel bych i poslepu, ale zdá se, že budu potřebovat průvodce znalého poměrů. Vyrazíme zítra. Cestou mi vypovíš vše.“
A Manfred souhlasí.
III.
Černé věže hradu Rabenfluchtu se tyčí proti šedivé podzimní obloze jako kostnaté ďáblovy prsty. Sir Reinhardt a Manfred přijíždějí klikatou skalní stezkou k jeho zdem. Jako chmurné přivítání snesou se z nebes první sněhové vločky.
„Jakási tíseň na mě padá,“ praví Manfred a bezděky se zachvěje.
Rytíř přikývne. Během dlouhé cesty sblížil se velmi s tím chlapcem; počal na něho pohlížeti jako na syna, jehož nikdy neměl. Manfred byl povahy zvídavé, otevřené mysli a dychtivě přijímal vše, čehož se mu od Reinhardta mohlo dostat. Nedostatek výbojnosti a fyzické síly vyvažoval svou pílí, pevnou vůlí a ryzím, věrným srdcem.
„Hlavu vzhůru,“ usměje se sir Reinhardt. „Již brzy usedneme k hodovnímu stolu a ty poznáš, že Rabenflucht se možná zprvu jeví nepřívětivý, ovšem jeho obyvatelé jsou pohostinnost sama.“
„Budu ti věřit, pane,“ praví mladík.
V tom okamžiku zjeví se jejich zraku černá brána hradu. Nezkušeným očím jinochovým jeví se jako brána do pekel. V Reinhardtově mysli však klíčí vlídné vzpomínky na domov. Jeho srdce se zachvěje štěstím, ale brzy mu svitne, že dnes se nevrací na Rabenflucht s radostí, že dnes je poslem špatných zpráv.
Jsou vpuštěni, jejich příjezd je ohlášen. Paní Ursula vítá je na nádvoří a jen ztěžka skrývá své překvapení. Reinhardta napadá, že za roky odloučení neztratila pranic ze své krásy, ba naopak, zdá se mu ještě krásnější. Zpod čepce padají temné prameny vlasů, spletené v bohatý cop. Její čelo je bílé, zrak jasný, jen nemnohé vrásky v okolí úst snad mohou vypovědět něco o nabytých rocích. Před mnoha lety obdivoval se jejím půvabům a snad by se jí byl býval dvořil, pokud by přítel Edmund neměl být jeho sokem. Ursulino srdce však vždy patřilo siru Edmundovi a Reinhard byl za svého druha šťasten.
„Jaké zprávy přinášíš, Reinhardte?“ táže se hradní paní a bledou ruku klade si na srdce.
„Zlé, odvětí rytíř. „Snad raději bych s tebou hovořil mezi čtyřma očima, paní.“
„Mluv teď!“ vyzve ho Ursula pevným hlasem.
Všecek ruch utichne, jen krákání havranů nese se vzduchem jako dávné pohřební zpěvy pohanů. Tito černí ptáci, kteří dali hradu jméno, krouží neúnavně nad jeho věžemi připomínající neblahé znamení.
Reinhard postaví se zpříma, jeho mohutná postava zastiňuje přítomnost Manfredovu i mnohých dalších. Pak vyřkne: „Tvůj choť, sir Edmund, jest mrtev. Zemřel chrabře v boji s nevěřícími psy a mnoho jich svým mečem poslal do horoucích pekel, než padl.“
„Ach běda,“ vydechne vdova, avšak dál stojí hrdě, v pobledlé tváři jen těžko lze vyčíst stopy žalu.
„Velmi mě rmoutí, že nemám pro tebe lepších zpráv, paní Ursulo,“ pokračuje rytíř. „Snad ti bude alespoň malou útěchou, že jsem tvému choti přísahal postarat se o blaho tvé a tvojí dcery.“
„Jsi laskav. Máš dobré srdce, Reinhardte, vždy jsi měl,“ praví Ursula. „Buď mým hostem.“
„Kde jest vůbec panna Hannelore?“ vyhrkne náhle Manfred. Od samého příjezdu touží spatřit sličnou děvu, ale mezi dvořany ji nezahlédne. Jeho vzrušení je tak velké, že zapomene i na dobrý mrav.
„Přestavíš mi svého panoše, Reinhardte?“ usměje se vlídně paní Ursula, jelikož má pochopení pro nerozvážnost mládí.
„Toto je Manfred a není mým panošem,“ odvětí rytíř.
„Pak tedy by jím měl být,“ praví Ursula a věnuje chlapci další vřelý úsměv. „Jelikož jej zdobí odvaha. Má dcera je bohužel chorá a odpočívá. Snad se k nám připojí na večeři,“ dodá, aby ukojila Manfredovu zvědavost.
Pak se omluví a odebere se do svých komnat. Reinhardt tuší, že jde obléknout smutek.
IV.
Na velkou hodovní síň rabenfluchtskou se Reinhard vždy rozpomínal jako na hlučné místo plné bujarého veselí. Zde se slavila svatba Edmundova, zde zapíjeli narození Edmundovy dcery, zde se veselili po mnohých turnajích, zde společně prožili nejeden hodokvas.
Dnes však v síni vládne pochmurné ticho.Tvář paní Ursuly halí černý závoj, jídla se sotva dotýká. Hannelore sedí po matčině boku, jest rovněž oděna ve smutku.
Manfred si nevšímá talíře ni číše. Jeho zrak stále se obrací k překrásné panně. Pěl o její kráse mnoho písní, však dnes poprvé smí ji skutečně spatřit. Zdá se, že ani ta nejmistrnější z písní nevyrovná se živoucímu jevu. Manfred je docela omámen. Pozoruje dívčinu štíhlou postavu s drobnými ňadry, které obepíná živůtek z černého sametu. Její vlas je stejně temný jako kadeře paní Ursuly, oči však slynou hlubokou modří nejhlubších horských jezer. Manfred hádá, že takové zraky nosil sir Edmund. Pohled panny Hannelore však jako by byl upřen kamsi do vzdálených krajin. Nemluví, duchem bloudí neznámo kde. Je skutečně chorá? Nebo je něco na tom, co se vypráví, a její srdce je spoutáno kouzlem? Manfred horečně touží dozvědět se pravdu.
Sir Reinhardt je zachmuřen. Jako by žal ze ztráty přítele dolehl na něho skutečně až teď. Při pohledu na truchlící vdovu, překrásnou paní Ursulu, a její spanilou dceru marně polyká slzy. Je povděčen za přítmí sálu, kteréžto jej milosrdně halí. I přes své upřímné hoře se však nemůže neobdivovati hrdé vznešenosti Ursulině.
Paní, jako by vycítila rytířův pohled, sklápí cudně zrak. Reinhardt se zastydí. Přísahal Edmundovi ochraňovat tento jeho poklad; nemůže přec z něho uloupit.
„Prosím za prominutí vážené hosty i vás, matko,“ promluví tiše Hannelore, „ale jsem již znavena. Odeberu se do svých komnat.“
„Dovol tedy Manfredovi, aby tě doprovodil,“ odvětí Ursula. Má obavy o zdraví svého jediného dítěte. Navíc nalezla v mladíkovi zalíbení a tuší, že by jeho společnost mohla býti Hannelore ku prospěchu. Usmyslí si, že od Reinhardta vyzví něco o Manfredově původu. Je-li urozený a stane-li se rytířem, mohl by se snad ucházet o dceřinu ruku.
Manfred je zaskočen, nezaváhá však. Přistoupí k Hannelore a dvorně jí nabídne rámě. Odložil odraný šat a oblékl kabátec úměrný smuteční hostině. Ten mu věnovala paní Ursula, neboť vždy byla štědrá. Vypadá teď skutečně jako páže či mladý rytíř. Reinhard poznal již mnoho chlapců sprostého původu, ale žádný mu nepřipomínal Manfreda. Srdce jinochovo bylo ryzí a prosto strachu. Krok měl pevný, záda rovná. Odkud pochází tento cizinec, který sám sebe nazývá potulným trubadúrem, ovšem mravy má bezpochyby dvorské? Čím déle rytíř Manfreda zná, tím více v něm budí otázek.
Hannelore touží Manfreda odmítnout, ale neodváží se odporovat matce. Odchází tedy v mladíkově doprovodu.
Ursula pozoruje dvojici a chvíli je docela zticha, než vyzve Reinhardta: „Přisedni ke mně, drahý příteli. Jen málo útěchy nalézám ve zdech svého hradu, ale tys mi vždy věrně sloužil.“
Rytíř je poctěn tímto pozváním a rád jej přijme. Ursula sevře jeho horkou dlaň svými křehkými prsty.
„Co tě rmoutí, má paní?“ táže se Reinhardt, neboť tuší, že Ursula má něco na srdci.
„Ani sama nevím odkud začít. Týká se to mé drahé Hannelore. Stoná, nesměje se, straní se lidí.“
„Ztratila otce, není tedy divu.“
„Kdepak, Reinhardte. Trvá to již dlouho. Naopak, zpráva o Edmundově smrti, zdá se, s ní ani nepohnula.“
„Zaslechl jsem zvěsti o jakémsi Soumračném rytíři.“
Ursuliny oči se náhle rozšíří hrůzou. „Nevyslovuj to jméno!“ vykřikne. V síni zavládne zlověstné ticho. „Kdes o něm slyšel?!“
„Kdesi v hostinci. Už si nevzpomínám,“ uchýlí se Rytíř k drobné lži, aby neuškodil Manfredovi. „Je tedy něco pravdy na těchto zkazkách?“
Ursula se upokojí, zkroušeně svěsí svou hrdou hlavu. Chvíli jako by hledala vhodná slova, pak započne vyprávěti: „Zjevil se poprvé v den Hannelořiných patnáctých narozenin. Nikdo nikdy nespatřil jeho tvář, nevíme, odkud přichází. Někteří tvrdí, že ze samého pekla. Vždy při úplňku přižene se k hradu, na přílbě mu vlaje chochol z černých per. Rovněž jeho plášť je černý, dokonce i jeho zbroj. Znamení červánků na jeho štítu vypadá jako z krvavých slzí. Hannelore s ním odchází a nikdo tomu nedokáže zabránit, jako by v tu chvíli celý hrad byl spoután jeho temným kouzlem.“
„Co je to za podivnou kletbu?“ podiví se Reinhardt.
„Kéž bych to věděla,“ zašeptá Ursula a po bledé tváři skane jí průzračná slza.
Rozloučí se s rytířem. Míří do kaple. Bude se modlit.
Reinhard přemítá dlouho o jejích slovech. Měsíc jest v půli. Nezbývá mnoho času.
V.
Ursula a Hannelore truchlí v černé, zatímco příroda odívá se bílou. Hluboké, měkké ticho zimy objímá údolí rabenfluchtské, stráně okolních lesů jeví se jako utkány z belgické krajky. Příroda poklidně dřímá, leč v samotném jejím lůnu, na Rabenfluchtu, panuje neklid.
Reinhardt přemítal mnoho o Ursuliných slovech a rozhodl se učinit Manfredovi nabídku státi se jeho panošem. Váhal zprvu, neboť si nebyl jist, zda pěvec neodmítne. Nyní však, když o sebe zvoní meče a nádvořím se nese hlahol boje, je si rytíř jist, že se tento risk vyplatil. Pozoruje mladíka, kterak zápolí s mnohými soky, a jeho úzké rty zdobí spokojený úsměv. Nezklamal se v Manfredovi. Jeho krok je lehký a svaly pružné; vládne mečem, jako by tomuto umění již dříve byl učen, ačkoliv tvrdil, že šerm je mu cizí. I v dalších rytířských umech mladík vyniká. Zdá se, jako by byl přímo stvořen pro to stát se rytířem. Reinhardt v tom spatřuje dotek osudu. Cítí pro Manfreda velkou hrdost. Přesto jakýsi zub pochyb hlodá v jeho nitru. Kdo je Manfred? táže se stále. Ačkoliv jsou panošovy úsměvy bezelstné a plny upřímné náklonnosti, Reinhard jej podezřívá, že před ním něco skrývá.
Je po boji. Druhové ve zbrani pídí se po ručnících, osvěžení a horké medovině. Z potem zbrocených čel stoupají bílé chomáče páry a vpíjí se do křehkého vzduchu mrazivého dne. Manfred přispěchá k rytíři a věnuje mu vřelý úsměv.
„Po polednách sejdeme se v kapli,“ praví Reinhardt, neboť se v jeho mysli rodí plán. „Chci s tebou soukromě hovořit.“
Manfred kývne. Jeho sličná tvář je bezstarostná, ale rytíři neujde temný záblesk chmury, jenž se odrazí v mladíkových očích.
Jak se smluvili, také se stalo. V hradní kapli je šero. Zimní slunce stojí nízko, a ačkoliv je krátce po poledni, vitrážemi proniká sem příliš málo světla. Sir Reinhard sedí v lavici tiše s rukama sepjatýma, jako by se byl modlil, ale jeho myšlénky nyní nenáleží Bohu. Přichází Manfred a usedá mu po boku.
„Pověz mi, Manfrede,“ řekne rytíř do nastalého ticha, „záleží ti na osudu panny Hannelore?“
Mladík se zdá být zaražen. Jak mu jen Reinhardt může položit takovou otázku? Není to snad nad slunce jasné?
„Jistě, že záleží,“ odpoví jaksi zbrkle. „Hannelore je tou nejkrásnější a nejušlechtilejší dívkou, jakou jsem kdy mohl spatřit. Všechny moje písně náleží jen a pouze jí. Nikdy jsem nedoufal, že bych jen mohl trávit čas v její blízkosti, a nyní nejenže je mi to dovoleno, ale snad bych o ni mohl i usilovat, stanu-li se rytířem.“
Reinhardt se usměje. Je šťasten, že vidí lásku rodící se v mladíkově srdci. Mladá láska, její dychtivost, nerozvážnost a ryzí čistota, vždy Reinhardtovi připadala jako jediná síla, jež dokáže vzdorovat i samotnému ďáblu.
„Pak jistě souhlasíš, že musíme Hannelore pomoci.“
Manfred horlivě přikývne.
„Poslouchej mě tedy. Blíží se úplněk, tedy den, kdy Soumračný rytíř přicházívá k Hannelore, aby ji unesl neznámo kam. Chceme-li zlomit tuto strašlivou kletbu, musíme nejprve zjistit, jak se vše děje. Musíš proniknout nepozorován k oknům dívčiných komnat, odolat kouzlům a vyzvědět, jakými způsoby ten démon Hannelore opanuje.“
„To zní docela snadně,“ usměje se Manfred sebejistě. „Jaký bude tvůj úkol, můj pane?“
„Já budu přichystán v sedle. Jakmile rytíř s pannou opustí hrad, budu je sledovat a pokusím se zjistit, kam dívku unáší.“
Manfred se zamyslí. Jasné jeho čelo rozčísne hluboká vráska. Jeho černé oči ještě více potemní.
„Nemyslíš, sire Reinhardte, že poddaní paní Ursuly již něco takového nezkusili? Co tě vede k tomu věřit, že my budeme úspěšní v tom, v čem nejudatnější Edmundovi zbrojnoši neobstáli?“
Reinhardt se usměje a položí chlapci ruku na rameno.
„Máme mocného spojence, Manfrede,“ praví. „Na naší straně stojí nejmocnější kouzlo z kouzel všech.“
„Jaké kouzlo?“ vydechne jinoch.
A rytíř odvětí: „Přece láska.“
VI.
Manfred se chvěje. Zhluboka se nadechne a přivolává k sobě odvahu. Komnaty překrásné Hannelore nacházejí se v nejvyšších oknech nejvyšší věže rabenfluchtské. Jejich světlo sálá do tmy úplňkové noci. Paní Ursula nechala je zde zřídit v obavě o dceřino bezpečí, ovšem jak se později ukázalo, nebylo místa, kam by nedosáhla moc záhadného Soumračného rytíře. Manfred se opáše lanem a zkřehlými prsty nahmatá spáru mezi kamennými kvádry. Začíná šplhat. Netrpěl nikdy velkým strachem z výšek, ale nyní jej jímá závrať. Točí se mu hlava z vidiny nebezpečenství nebo snad proto, že se blíží k oknům stokrát zbožňované dívky?
Již je blízko. V tom náhlý poryv ledového větru opře se do jeho pláště, podrazí mu nohy a nebýt Manfredových silných paží, mladík by se zcela jistě zřítil dolů. Vzmuží se, sebere všechnu zbývající sílu a vytáhne se na malý balkon vedoucí k Hannelořiným pokojům. Oddechuje a otírá si z čela pot.
Okna jsou zastřena závěsem, ve kterém zeje jen malá škvíra. Manfred obezřetně nahlédne dovnitř. Panna jest oděna v šatech, které měla při večeři. I vlasy má stále spleteny. Ačkoliv pokročila noc, nevypadá to, že by se chystala na lože. Je snad smířena se svým osudem? Očekává příchod svého únosce. Manfred je vzrušený, ale nutí se ke klidnému dechu, aby se snad neprozradil. Kdyby Hannelore vytušila jeho přítomnost, vše by mohlo být ztraceno.
Vane ledový vichr, který s sebou přináší ostré úlomky ledu. Manfred se zahalí do pláště a natáhne si kápi. Pomyslí na sira Reinhardta. Udatný rytíř jistě již vyčkává v úkrytu nedaleko brány.
Vtom mladík zaslechne jakýsi šramot. Přitiskne se blíže k oknu a znovu prohlédne závěsem. Co spatří, uvede ho v neskonalý údiv: Panna Hannelore zažehne svíci, skloní se nad stolkem a jakýsi předmět zaleskne se v její drobné ručce. Je to dýka! Její hluboké zraky upírají se kamsi daleko, mimo tento svět. Kráčí místností jako zmámená, jako by nějaké kouzlo vedlo její kroky. Pozvedne čepel, bodne se do prstu. Krůpěj krve skane v bledou dlaň. Pak se dívčiny rty pohnou. Zprvu recituje neslyšně. Ač Manfred napíná sluch sebevíc, nedokáže poznat slova. Po chvíli je ale zaslechne a málem zkamení hrůzou.
Zaklínám tě, černá zbroji,
ať se má krev s tvojí spojí.
Zaklínám tě, černý štíte,
soumrak padne na úsvitě.
Zaklínám tě, černý meči,
ať překonáš nebezpečí.
Zaklínám tě, černé kopí,
nech mě zmizet beze stopy.
S každým dalším slovem Hannelore průhlední, stává se přízrakem, mizí z tohoto světa. Manfred nedokáže věřit vlastním očím. Zároveň cítí, jak kouzlo působí na něj. Víčka mu těžknou, jsou jako z olova. Obruče obrovské únavy spoutávají jeho tělo, lákají ho do snu. Snaží se odolat, ale najednou je tolik sláb. Zavrávorá, v posledním záblesku vědomí zachytí se stěny, aby nepadl, ale náruč spánku jej vzápětí docela pohltí. Poslední, co zaslechne, je zvuk okovaných kopyt. Jezdec cválá nádvořím hradu a chochol z černých per vlaje na jeho přilbici.
VII.
Reinhardtův hřebec je neklidný. Pofrkává a chvíli nepostojí. I jeho pána spaluje nervozita. Co když plán selže? Přísahal příteli ochránit jeho rodinu; musí tedy uspět. Přesto jej sžírá nejistota. Dokáže odolat temným kouzlům Soumračného rytíře? Veškerou naději vkládá do mladého Manfreda. Jeho panoš je chrabrý a vede ho nejčistší cit. Dokud Manfred miluje překrásnou pannu, nic není ztraceno.
Pomyslí nakrátko na paní Ursulu. Uschlé semínko dávné lásky začíná klíčit v rytířově srdci, ovšem Reinhardt je čestný muž a odmítá si to byť na okamžik připustit.
Blíží se půlnoc. Úplný měsíc zřídkakdy proklouzne hustou hradbou zimních mračen, jinak je tma. Hrad je osvícen jen sporým světlem pochodní. Ledový vítr se zařezává až do morku kostí. Náhle však jako by vše utichlo. Reinhardt pocítí velikou úzkost. Je jako smyčka, co se mu ovíjí okolo hrdla a pomalu se stahuje. Zalapá po dechu. Kůň zoufale zařehtá a vzepne se na zadních. Jen s velikou námahou jej rytíř uklidní.
A náhle se z nicoty vynoří postava. Je to jezdec. Soumračný rytíř, zahalen v ďábelskou temnotu, zjeví se uprostřed nádvoří. Oči jeho oře žhnou rudě; zrcadlí se v rubínových slzách rytířova štítu. Legendy tedy nelhaly.
Sir Reinhard náhle netuší, co činit. Chtěl jezdce sledovat tajně. Naivně věřil, že Soumračný rytíř musí projet branou hradu jako obyčejný smrtelník. Jak šeredně se mýlil! Chce promluvit, ale slova mu uvíznou v hrdle. Zdá se, že ho cizí rytíř pozoruje, ale do tváře mu nevidí, jeho hledí je sklopené.
Reinhardt pobídne koně, ale zvíře se vzpírá, odmítá učinit krok. Soumračný rytíř tasí svůj meč. Podkovy černého hřebce křísnou o dláždění, až od nich odlétne několik jisker. Reinhardt se mimoděk poznamená křížem, jako by čelil samotnému ďáblu.
„Braň se!“ pronese protivník sebejistým hlasem. Reinhardt z něj dokonce pocítí výsměch.
Tasí. Zbraň, kterou důvěrně zná, mu však připadá velice těžká. Věrný oř pod jeho sedlem se nadále neklidně vzpíná. Soumračný rytíř pobídne koně a vyrazí v útoku. Když černý meč narazí do štítu, Reinhardt vykřikne. Jakési nečisté kouzlo obtáčí se kolem jeho těla, oslabuje ho, kalí mu zrak. Upustí meč, ten s řinčením dopadá na dlažbu. Hřebec, šílený strachy, se znovu mohutně vzepne a vyhodí svého pána ze sedla. Reinhard dopadá ztěžka na záda a jen taktak unikne před kopyty koně. Je raněn. Vše se noří do bolavé mlhy.
Zvuk protivníkových kroků se ozývá v kruzích stále blíže a blíže Reinhardtovi. Nakonec ucítí ledovou špici jeho meče pod svým krkem.
„Jsem připraven na smrt,“ vydechne ztěžka.
„Má čest mi nedovolí zabít bezbranného,“ praví Soumračný rytíř. „Avšak urážku, kterou jsem dnes strpěl, nemohu nechat bez povšimnutí. Panna Hannelore vrátila by se jako vždy příštího rána, ale nyní, kvůli tvým a Manfredovým činům, zůstane v mé moci až do příštího úplňku. Poté se vrátím. Svolej na ten den svobodné muže a rytíře. Jsem připraven svést souboj s každým z nich a budu bojovat se ctí. Jen pokud mě porazí, navrátí se Hannelore domů. Pokud ne, bude mou už navždy.“
Reinhardta spaluje bolest. Chce cosi říci, ale cítí, že se hlouběji propadá do temnot bezvědomí. Soumračný rytíř usedá na koně a vítězně procválá nádvořím.
VIII.
Vážná jsou zranění Reinhardtova. Paní Ursula dnem i nocí věrně bdí u jeho lůžka, chladí rytířovo horečnaté čelo a tiše se modlí za jeho zdraví. Trápí se velice šlechetná vdova, odmítá spánek, odpírá si jídla. Rmoutí ji nejen starost o Reinhardtův život, ale především obava o osud jediného dítěte. Již sedm dní uplynulo a Hannelore se nevrací!
Manfred se Ursule vyhýbá. Cítí, že se paní na něj hněvá, a je to hněv oprávněný. Vždyť nebýt jeho a Reinhardtova pošetilého počínání, nebyla by teď krásná panna v moci toho démona.
Sedmého dne navečer se sir Reinhardt probere z horečky a zatouží hovořit se svým panošem. Paní Ursula nechá pro Manfreda poslat. Když mladík dorazí, vypoví Reinhardt Manfredovi vše, co mu bylo řečeno Soumračným rytířem.
„Nesmíme tedy otálet!“ zvolá Manfred. „Rozešleme posly do širého kraje. Musí se přece najít chrabrý muž, který Soumračného rytíře porazí!“
„Již dlouho nekonal se ve zdech Rabenfluchtu turnaj,“ povzdychne si Ursula. „Naposledy tomu tak bylo, když můj drahý choť byl ještě naživu. Ale staniž se. Sezvu rytíře z blízka i z daleka. V mém srdci však hlodá červ pochyb. Soumračný rytíř vládne temnými kouzly.“
„Ujistil mě, že bude bojovat čestně,“ řekne Reinhardt.
„Nevím, zda mu lze věřit,“ opáčí Manfred.
Paní Ursula krátce se zadívá na Manfreda, ale hned zas svůj zrak obrátí k raněnému. Nechá Reinhardtovi donést polévku. Zesláblý rytíř chvějící se rukou sotva dokáže zanést misku k ústům.
Když se nasytí, vypoví ztěžka: „Nejvíce mě rmoutí, že se nemohu se Soumračným rytířem utkat já sám. Bude dlouho trvat, než se opět postavím na nohy.“
„Nemusíš si to vyčítat, příteli,“ praví Ursula. „Zachoval ses statečně, když ses mu postavil úplňkové noci. Na turnaji tě zastoupí některý z urozených pánů.“
„Jak rád bych bojoval se Soumračným rytířem a získal pannu Hannelore zpět,“ řekne posmutněle Manfred. „Nehodí se však, aby se pouhý panoš účastnil rytířského klání.“
„To je pravda,“ odvětí paní Ursula. „Přesto si velmi považuji tvé ochoty. Jednoho dne budeš skvělým rytířem, mladý Manfrede.“
Jinoch cítí, že hněv paní Ursuly pominul. Její naděje se upíná k chrabrým rekům, které ještě tohoto večera listem vyzve, aby se zúčastnili velkého turnaje. Věří, že se najde takový, který dokáže nad Soumračným rytířem zvítězit.
IX.
Nastává jasný den. Na Rabenflucht přijíždějí první rytíři se svými družinami. Pestré praporce vlají ve větru a barvy hoří jasně proti bělostným okolním stráním. Nebe je blankytně modré a slunce zlatí lesklá brnění jezdců i zdobené čabraky jejich hřebců. Hrad připomíná velké mraveniště. Všude se hemží zbrojnoši a služebnictvo, mnozí z urozených pánů přivezli s sebou také dámy. Paní Ursula vítá hosty. Všecek shon ji plně zaměstnává; nemá kdy pomyslet na své neštěstí. Sir Reinhardt je tomu rád.
Naopak Manfred je zamlklý. Straní se všeho mumraje a vyhledává samotu. Bloumá v odlehlých částech hradu a snaží se naleznout útěchu v hudbě, ale prsty na hmatníku loutny jsou nezvykle nejisté. Jindy jasný hlas je tichý a zlomený. Panoš nechce si připustit, jak moc je zhrzen tím, že osud jeho milované je vložen do rukou cizích rytířů.
Přichází k němu sir Reinhardt. Kráčí jen ztěžka, opírá se o hůl.
„Zvuk tvé písně přivábil mne sem,“ praví k mladíkovi na pozdrav.
Manfred si povzdechne a odloží loutnu. Rytíř přisedne k němu. Je znát, že trpí bolestí, ač se snaží ji potlačit.
„Jsem rád, že se již cítíš lépe, můj pane,“ poví mu jinoch a přinutí se k úsměvu.
„Manfrede,“ promluví sir Reinhardt po chvíli ticha, „již dlouho jitří mou mysl otázky. Neptal jsem se, dokud jsem si nebyl jist, že mou smělost nebudeš chápat jako urážku. Teď, po tom všem, čím jsme společně prošli, se snad mohu považovat za tvého přítele. Proto mi dovol se zeptat.“
„Ptej se, můj pane.“
Rytíř chvíli váhá. Vzpomíná na slova Ursuly von Rabenflucht. Hradní paní vyjádřila Manfredovi důvěru a ujistila ho, že z něho bude skvělý rytíř. Reinhardt je však na pochybách. Snad se mýlí, vidí-li ve svém panošovi mladíka urozeného původu. Možná je pouze přání otcem myšlenky. Nebude však míti jistotu, dokud se neotáže samotného Manfreda.
„Odkud pocházíš, Manfrede? Jakého jsi rodu?“
„Věz, že jsem tě nikdy nechtěl obelhat a byl jsem k tobě vždy upřímný, můj pane, ale musím ti doznat, že jsem jen sirotek a nalezenec. Jako chlapce se mne ujala stará chudá vdova, která je již v pánu. Nemám na tomto světě nikoho. Můj původ je prostý a obávám se, že nejsem hoden stát se rytířem, i když vím, že jsi do mě vkládal velikou naději a nyní tě musím zklamat.“
Sir Reinhardt mlčí. Hlavou mu víří přehršel myšlének.
„Kdo byli mí rodiče, nevím,“ pokračuje Manfred. Našli mě samotného v černém lese. Jen toto mi zůstalo jako památka,“ hlesne a ze záňadří vyloví pečlivě skrývaný medailon.
„Mohu se podívat?“ otáže se rytíř.
Mladík přikývne. Reinhardt prohlíží šperk. Pohrává si s ním v dlani a pečlivě jej pozoruje. Je mu jaksi zvláštně povědomý.
„Nedokážu říci kde, ale někde jsem něco podobného určitě viděl,“ oznámí. „Pokud dovolíš, rád bych si medailon na chvíli ponechal a zeptal se paní Ursuly, zda nebude ohledně jeho původu moudřejší. Také chci pátrat v knihách.“
Manfred otálí, ale pak souhlasí. Rytíř nemešká a odchází vyhledat moudrou radu hradní paní. Vede jej jakási předtucha, že rozluští-li tajemství medailonu, potvrdí se i jeho domněnka, že v chlapcových žilách koluje krev pravého rytíře.
X.
Přichází den turnaje. Jezdci v lesklých zbrojích se chystají k zápolení. Barevné chocholy na jejich přilbicích vlají v mrazivém zimním větru. Paní Ursula sedí hrdě vzpřímená na hlavní tribuně. Je velmi bledá. Tmavá kožešina límce jen podtrhuje průsvitnost její mramorové pokožky.
Sir Reinhardt zaujal čestné místo po Ursulině boku. Bystrým svým okem pozoruje štíty jezdců. Mnohá znamení poznává: Vidí zelený strom pánů von Grünewald, černého vlka Wolfensteinů, modré kladivo Thormundů, havrana rytířů rabenfluchtských. Rozhlíží se po davu, ale nikde nevidí Manfreda. Jakmile bude po všem, musí s chlapcem promluvit.
Nádvořím náhle zazní vzrušené výkřiky. Na kolbišti jako blesk z čistého nebe zjeví se Soumračný rytíř. Jakýsi temný mrak připluje odnikud a zastíní slunce. Dosud jasné nebe potemní. Náhle je ticho, jen havrani krákají jako poslové smrti.
„Přicházím, abych dostál svému slovu!“ vykřikne jezdec.
Koně rytířů zneklidní. Do srdcí mužů vkrádá se jakási podivná tíseň, když hledí na svého soka. Černý plášť Soumračného rytíře vlaje ve větru jako obrovská krkavčí peruť.
Ursula povstane. Je hrdá a ztepilá. Hledí beze strachu vstříc temné postavě. Do tváře rytíře však nevidí, jeho hledí je sklopené.
„Nechť tedy turnaj započne,“ vysloví pevným hlasem a upustí kapesník.
Náhlý poryv větru uloupí jemnou látku, unáší ji výš a výš, až se bělostně zatřpytí u nejvyšších věží. Slova byla vyslovena. Již není cesty zpět.
První z rytířů vyzývá temného jezdce ke klání. Ursula bezděky sevře Reinhardtovu ruku. Soupeři vyrazí proti sobě. Nikdo ani nedýchá. Ozve se náraz a výkřik. Jezdec padá do prachu. Soumračný rytíř prokluše před tribunou jako vítěz.
Další a další páni vyzývají Soumračného rytíře, avšak vždy jsou poraženi. Ursula ztrácí naději. Jakým temným kouzlem vládne Soumračný rytíř, že ani ti nejlepší nemohou se s ním měřit?
„Obávám se, Reinhardte, že svou dceru již více nespatřím,“ špitne zoufale k příteli. „Vždyť ani ty, nejudatnější ze všech, nedokázal jsi nad tím démonem zvítězit. Jak jen jsem mohla doufat, že jej porazí někdo z těchto mužů?“
„Nesmíš se vzdávat, má paní,“ snaží se ji sir Reinhardt upokojit, ale sám již pomalu přestává věřit.
I poslední z jezdců je poražen na hlavu. Soumračný rytíř otočí koně, přikluše před zraky paní Ursuly a vítězně pozvedne zbraň.
„Je tu snad ještě někdo, kdo se mnou chce změřit síly?!“ křikne posměšně.
Vdova si zakryje tvář. Sir Reinhardt sevře pevně opěrky křesla a pomalu se postaví. Jeho zranění se ještě zcela nezhojila, je sláb a nepřipraven k boji, přesto mu jeho rytířská čest velí přijmout tuto podlou výzvu. Již se nadechuje, aby odpověděl, když tu na kolbiště přicválá další jezdec.
Když sejme přilbici, aby pozdravil panstvo a soupeře, paní Ursula málem vykřikne. Je to Manfred!
„Přijímám tvou výzvu, Soumračný rytíři!“ zvolá a jeho jasný hlas rozlehne se nádvořími Rabenfluchtu.
„Kdo je tenhle mladík?“ vykřikne Soumračný rytíř. „Nenese znamení na štítu a pochybuji , že jest vůbec rytířem. Nehodlám se bít s neopeřeným kuřetem, které nemá ostruhy!“
„Pomlč a poslouchej!“ praví pevně Reinhardt. „Není to nikdo jiný, než ztracený a dnes opět nalezený syn udatného sira Gudmundura von Aichwaldsee!“
„Tento medailon je toho důkazem!“ doplní paní Ursula a pozvedne šperk tak, aby si jej všichni mohli dobře prohlédnout.
Pak sestoupí z tribuny, přikráčí důstojně k Manfredovi a zavěsí medailon zpět na jeho krk. Mladík je zprvu zmaten. Vzápětí mu ale dochází smysl toho, co právě vyslechl, a jeho rty ozdobí sebejistý úsměv. Pokud má někdo porazit Soumračného rytíře, bude to on! Manfred von Aichwaldsee!
Nasadí přilbici, pobídne koně a připraví se na zteč. Dvakráte narazí dřevce do štítů, ale oba jezdci stále dlejí v sedlech. Manfred sbírá odvahu. Hledí v ústrety svému soupeři a přemítá, zda se pod černou zbrojí nalézá bytost z masa a kostí, či je Soumračný rytíř pouhým přeludem.
Pevně sevře dřevec, bodne koně do slabin. Zavře oči, když se blíží k soupeři. Cítí náraz, slyší zvuky pádu. On stojí však dál pevně ve svých třmenech, Soumračný rytíř je poražen!
Jásot a zvuk potlesku slyší jakoby z dálky. Stále nemůže uvěřit tomu, že zvítězil. Dámy házejí mu k nohám květiny, ale Manfred jich nedbá. Jakoby omámen seskočí z koně a pomalu kráčí k soupeři. Soumračný rytíř zdvíhá se z prachu, podle všeho není nijak vážně raněn. Manfred mu nabídne ruku a pomůže mu vstát.
„Jsem tedy poražen,“ praví pokorně.
„Dostůj nyní svému slovu a propusť pannu Hannelore,“ vyzve jej Manfred.
„Nemusím ji propouštěti, neboť Hannelore vždy byla svobodná a nic jiného než její vlastní vůle ji ke mně nepoutala.“
„Jak se opovažuješ za ni mluvit!“
„Snadno,“ pronese Soumračný rytíř a sejme svou přílbu s havraními pery. „Neboť Hannelore stojí přímo před tebou.“
A skutečně: Manfred hledí do tváře své milované!
Ozve se mnoho vzrušených hlasů. Hannelore oděna v černé zbroji jistým krokem předstoupí před zraky své matky a pokloní se jako muž.
„Mé dítě!“ vykřikne Ursula a rozpláče se.
„Jakou odvážnou hru jsi to nastrojila?“ otáže se sir Reinhardt, objímaje rozrušenou Ursulu.
„Černá zbroj byla mým kouzlem a podléhala mojí vůli. Byla to zkouška. Jen ten, kdo mě skutečně miluje, mohl Soumračného rytíře porazit. Jsem tuze ráda, že to byl právě Manfred,“ vysvětluje Hannelore. Pak se otočí k Manfredovi a věnuje mu vřelý úsměv. „Soumračný rytíř je nyní pryč a již nikdy se nenavrátí na Rabenflucht.“
Manfred konečně procitá z úžasu a odhodlá se přistoupit k milované panně. Poklekne před ní a políbí jí ruku. Hannelore pohladí jeho temné kadeře a vyzve jej, aby vstal.
„Ty jsi vítěz, Manfrede. To já bych měla před tebou pokleknout,“ řekne vlídně a věnuje mu políbení.
Ursula přitiskne se k Reinhardtovi pohlcena náhlou vlnou štěstí. Dav jásá, zvítězila pravá láska.
XI.
Soumračný rytíř je poražen. Manfred von Aichwaldsee je pasován na rytíře, získává zpět své dědičné statky a pojímá za manželku Hannelore z Rabenfluchtu. Krátce nato paní Ursula odkládá smutek a přijme Reinhardtovu žádost o ruku. Vládnou společně na Rabenfluchtu, pokorně a moudře.
Černá zbroj je uložena na Manfredově hradu jako připomínka událostí, které pomalu blednou z paměti a stávají se mýty a pohádkami. Jen v úplňkových nocích připomínají si sir Manfred a jeho choť, jaká podivná moc svedla jejich kroky dohromady. Manfredova píseň nese se soumrakem, když Hannelore kolébá jejich prvního syna.
Znám pannu, jejíž zraky jsou
tak modré jako nebe celé
a vrány letíc oblohou,
jsou její brvy rozechvělé.
Vrkočů hustý vodopád,
letní noc hvězdou postříbřená.
Zdobí ji, poklad nad poklad,
každičká slza, perla cenná.
Úsměv je vzácný, sladká rosa,
v hrudi ti city rozvíří,
však panna kráčí travou bosa
vstříc Soumračnému rytíři.

Kouzlem ji spoutal, temné sítě
ovinul co pavouk dokola,
temnotou tápe drahé dítě,
sotva se lásky dovolá.