Nepřátelský šepot

Královský palác s Turgonovou bílou věží byl tou nejskvostnější stavbou, kterou jsem kdy mohl spatřit. Byl nádherný, bezchybný, dokonalost vyvedená v mramoru. A přesto, nebo právě proto, jsem v něm pociťoval tíseň. Byl jako jablko, ve kterém hlodá červ. Dlouhé chodby naplňoval nepřátelský šepot.
„Pssst! Tiše! Támhle jde.“
Zbrklé pohyby, kradmé pohledy. Sklopená víčka sloužících.
Idril mě neměla ráda a rozsévala o mně mnoho lží. Snad jim sama věřila, nechci ji z ničeho vinit.
„Pssst! Uslyší nás!“
Již zítra opět vyjedu do hor. Jejich chladné objetí je mi útěchou. Ve štolách mě nikdo pomlouvat nebude. Tam na to není čas.