DMD č. 8. pro 8. 4. 2021. Téma: Staré mistryně

Madam Jin znechuceně sledovala manžela, který objímal polonahou služku. Odkráčela, s hlavou vztyčenou. Na chodbě potkala chlapce, který se jí okamžitě hluboce uklonil.
Meng Yao. Jeden z manželových bastardů, kterého navíc musela snášet pod vlastní střechou.
Jeho obličej stále nesl známky jejího vzteku nad jeho existencí. Vzpomněla si na nepříjemný, až zahanbený pocit, když sledovala hrubé zacházení své přítelkyně Madam Yu s chráněncem a údajným bastardem jejího muže.
Teď jí rozuměla. Talent. Schopnosti. Moc. Status. Obě je měly a k čemu? Tomuto světu vládnou muži.
Ony měly jen…
Chlapec bázlivě vzhlédl.
Sevřela ruce v pěst.
„Zmiz mi z očí,“ řekla.

Tři stařenky se procházely po ztichlém parku. Nikdo jiný zde nebyl, protože venku to nebylo bezpečné. To stařenkám zřejmě nevadilo. Pomalými rozvážnými krůčky se dobelhaly k mohutné lavičce.
Tam se začaly svlékat. Zpod vrstev oblečení se vynořily pravěké sportovní uniformy.
Poetický přerod přerušil řvoucí mladík. Vřítil se do parku pronásledovaný oživlou sekačkou, která drtila stonky i asfalt.
Mladík se snažil stařenky varovat, ale ty ho jen odstrčily stranou.
Jedna z nich zatnula povislé svalstvo a zdvihla lavičku vysoko do vzduchu. S rachotem ji pak svrhla na zdivočelou sekačku.
Důchodkyně poplácaly svou kolegyni po rameni a dál se věnovaly vzpěračskému tréninku.

Na Zeměploše neuctívali hrdiny, kteří nevešli do legend, neb neučinili nic, co by Plochu proslavilo. Dívka si to uvědomovala. Procházela chodbou, kam kdosi umístil portréty starých mistryň.

O všech slýchávala ve škole čarodějek. Esmeralda Zlopočasná, šťasten ten, kdo jí směl říkat Bábi, legenda. Dokázala ovládnout jakékoli zvíře, pro rady si chodili lidé ze širokého okolí.

Gyta Oggové. Porodní bába, výborná kuchařka, zasloužilá matka. Stařenku byste „nepřechlastali“, v alkoholu se vyznala, jako ostatně ve všem. Milá, dobrosrdečná.

A Tonička Bolavá, bojovnice, se kterou se život nemazlil, říkalo se o ní, že mluvila se samotným Smrtěm. Jednou by se jim chtěla vyrovnat.

“A nebude to trochu matoucí, drahá?“ zeptala se drobná žena oblých tvarů. „Já ti to nechci vymlouvat, ale... orel?“
Druhá žena, vysoká s vosím pasem, si povzdechla. „Já vím, ale Helenka si nedala říct, dokud jsem jí neslíbila, že orel bude. Když si ta malá postaví hlavu, není s ní řeč.“
„No, aspoň je to pořád pták,“ podotkla ta menší. „Třeba si toho nikdo nevšimne.“
„Snad. A co sis vlastně vybrala ty?“
„Původně jsem chtěla slona. Ale pak jsem v lese narazila na tohohle slaďouše!“
Na stole se objevila rozzuřená chlupatá koule a Rowena zbledla. „To má být, Helgo, jezevec?“

Bděly jsme nad touto krajinou, chránily jsme její obyvatele, staraly se o lesy i zvěř v nich. Přirostl nám k srdci tenhle kout světa, od dávných dob jsme nad ním držely ochrannou ruku. Badb, Medb a Mórrigna vedly bojovníky do válek, vítězství s nimi slavila Andraste. Arianrhod radila druidům a řídila osudy všech. Nad ohněm ve všech obydlích bděla Belisama. V podobě mladé či staré ženy učila moudrosti Ceridwen. Rhiannon pomáhala ženám a neprávem obviněným. Všechna tahle jména jsou zapomenuty, protože království Keltů patří lidem se znamením kříže. A v mlze osudu se ztrácí i moje kdysi mocné jméno. Epona.

Od té doby, co bydlela Lynda ulici od Ivana, si často večer otevřela náhradním klíčem a s lahví vína vpadla do obýváku.
Nějak narazili na seriál Strážce duší.
„Z toho si pamatuju už jen Suchařípu."
„Dáme drinking game. Když se objeví Suchahřípa, pijem," zahlásila Lynda.

Katka ukazuje Armínovi fotky z výstavy na zámku Stráž nad Nežárkou. Jedna z návštěvnic má na předloktí vytetovaný kříž s podivnými znaky. Armín hned zamíří do knihovny.
Tady to je. Hermetický řád Zlatého úsvitu. Slavná členka Edith Nesbit, přítelkyně Emmy Destinn. Mistryně řádu mají i dnes spoustu následovníků. Katko, jste v pořádku?

„Hele, Suchařípa. Pijem."

Stará vrásčitá ruka bere do ruky tkadlec a proplétá ho mezi napnutými vlákny. Rytmický pohyb, tam a zpátky – pod tou choreografií rukou a dřevěného stroje pomalu vzniká nová tkanina.
Tkalcova družka a další ženy z vesnice předou ze lnu ve vedlejší světnici na kolovrátku bílé příze. Je to prastaré umění, které si přadleny předávají z generace na generaci a které dovedly k mistrovství.
Prostý život soustředěný do velkého stroje v příliš malé místnosti. Prostý život obyčejných lidí, kteří žijí, aby v chudobě tvořili pro jiné.
Fascinuje ho to a přesto – maluje je v tmavých barvách, které odrážejí bezútěšnost jejich bytí.

Kdysi jsem víceméně z nudy zavítal na ligové derby Královo Pole versus Žabovřesky. Chytlo mě to a v průběhu sezóny jsem se stal fanouškem žabovřeských basketbalistek, neformálně Žab.
V té době výkonnost týmu stoupala až k suverenitě v domácí lize a konkurenceschopnosti na evropské scéně. S Žábami jsem prožíval jeden mistrovský titul za druhým.
Teprve oženiv se, přestal jsem se v tamním hledišti objevovat. Ne snad, že by mi to zakazovala manželka žárlivka, prostě víkendy jsem už trávil jinak. Symbolicky jsem tam naposledy zavítal v době, kdy už byly na cestě naše děti. A na památku si zakoupil žabí dres.

Duše se plahočili pustinou. Vítr narážel do jejich těl a vybízel k tomu se alespoň na chvíli zastavit v hloučku a zkusit se zahřát. Thais však nespouštěla oči z obzoru. Jednoho dne tam dojde.

Ta slova říkala jen proto, že je od ní očekávali a vyžadovali. Krajem procházela smrt a pravdou se člověk nenapojí.

Neotočila se, když za sebou zaslechla zvuky biče. Hlouček byl rozpuštěn, hříšníci se rozutekli do všech stran. Bylo jedno, kterým směrem šli. Jen se nikdy nesměli zastavit.

Miluji tě. Jsi můj jediný. Čekala jsem jen na tebe.

Lhát je prý hřích. Thais v tom byla mistrem.

Ne všechny vzpomínky, které vidí, když se ho snaží zbavit otcovy duše, jsou špatné. Dokud žila máma, jejich vztah nebyl na bodě mrazu. Když byl starší, pochopil, že topit lidi je pro vodníky přirozené. Byl to otcův dušílačný přístup a absence morálky, co mezi ně vrazilo klín.
Ale ať byl otec jakýkoliv, byli tu přece lidé, na něž si netroufl. Nebo spíš byly. Pradleny. Část vodníkovy síly vždycky pochází ze strachu z vody a utopení. Pokaždé říkal, že staré pradleny se nebojí, jsou mistryně v plavání, a taky umějí vodníka pěkně seřezat mokrým hadrem.
A taky si jednu mladou vzal.