49 Není smrti bez života

Země se proměnila v hustý lepkavý rizok.
Nořím se čím dál hlouběji.
Snažím se něčeho zachytit, ale není čeho.
Stěží vůbec pohnu rukami, nebo nohami...
Ostrá bolest v boku mne vytrhla ze sna.
Možná jsem měl ale tentokráte raději dál snít.
Jsem připoutaný na nějaké pevné desce ve vzpřímené poloze, mírně nakloněné dozadu.
Pouta se mi zařezávají do nohou, rukou, krku a pasu.
Deska se pohybuje.
Slyším pravidelné skřípavé zvuky. Tiché lomození, dech a kroky za mnou, tedy za deskou.
Někdo mne někam veze.
Chodba je dlouhá, nepoznávám ji.
Zkusím sebou škubnout.
Nic. Pouta jsou pevná a chladná, asi z kovu.
Silou svalů s nimi nic nezmůžu.
Třeba bych se mohl osvobodit jinak...
Neri se snaží povolat moc uvnitř sebe.
Je tam, ale nehýbe se...
Jako spící šelma, která se za nic na světě nechce probudit.

Dovedl jsem je jen na smrt.
Možná to se mi všechny ty sny snažili říct.
Živil jsem v sobě naději, šířil jsem jí.
Moje naděje se stala zhoubnou nemocí, která pohltila všechny nakažené.
Přesto...
V jednu chvíli jsme byli volní!!!
Na krátkou chvíli náš osud patřil jen nám.
A taky jsme to nandali pomocníkům a i dozorcům.
Těm několika...
Nevěděl jsem, ale mohl jsem to tušit, že za dveřma do neznáma budou jenom další dozorci.
Byla to akorát drahá pomsta.
Tolik kamarádů jsem viděl umřít.
Nakonec se obrátili proti mě.
Když mohl Selek, mohli i jiní.
Proč mi nikdo neřekl do očí, že je špatně vedu?
Nerozumím tomu!

Pohyb desky se zastavil.
Neri se probírá ze zamyšlení a zjišťuje, že chodba je ta tam. Ocitl se v místnosti plné věcí, které ani neumí pojmenovat. Vše je světlé a barevné...
Dva dozorci právě odcházejí.
Ti mne sem asi přivezli...
V místnosti je někdo neznámý, v oblečení, jaké nikdy předtím neviděl.
Zírá na mne, co je asi zač?
Udělal dva kroky blíže: "No, chlapče, způsobil jsi nám tu menší pozdvižení. A vlastně ti to ani nemohu mít až tak za zlé. Koneckonců to není jenom tvoje vina..."
"Kdo jste?" vzpamatoval se Neri.
"Já? No, jak bych ti to vysvětlil jednoduše, hm. Já jsem ten, pro koho pracují dozorci."
"Myslel jsem, že to je Zayro..."
"Zayro je jen jeden z mnoha. Měl za úkol dohlížet na tu část tábora, kterou znáš. No, nedělal svou práci moc dobře, čehož důsledkem je i to, že jsi teď tady."
"Proč jsem tady?"
"To je složitější otázka, než si možná myslíš. Ale krátce. Jak už je ti asi jasné, tvůj pokus o povstání selhal. Správně by k němu nikdy nemělo dojít, ale jak jsem říkal, Zayro nevykonával svou práci dobře. To tě ale asi nezajímá. Důvod proč jsi ty teď tady připoutaný je ten, že máš jisté nadání. Říká se tomu magický supertalent. Je to to, díky čemu jsi dokázal třeba otevřít dveře, které by neměly jít otevřít, a také díky čemu jsi způsobil nemilé ztráty mezi mými dozorci. Naštěstí - tedy pro mne - máš teď nasazená pouta, která potlačují magické schopnosti, takže mi od tebe nehrozí žádné nebezpečí. Samozřejmě, někdo s takovým nadáním by neměl trávit čas jen tak, mezi obyčejnými. V tvém případě, nebudu ti lhát, to znamená, že si pro tebe přijdou..."
"Ti v černých kápích!"
Velitel tábora se na chvíli zamyslel a podrbal se na skráni: "Ano, tak by se asi dali popsat. Inu, přijdou si pro tebe, vezmou tě do nějaké laboratoře a tam tě patrně budou zkoumat do konce života. Dovedu si představit, že to asi nebude příjemné."
Takže se nakonec přeci jen dostanu ven...
Ven?
Teprve teď si Neri uvědomil, že to, co tvoří většinu z dvou stěn místnosti, je okno. Průhled, kterým byly vidět vzdálené budovy, kopce, porostlé vegetací, kdesi za nimi, a také modrá obloha, na které pluje pár mraků.
Chvíli na to vydržel zírat, celý vyjevený.
Vzpamatoval se a nejistým hlasem se zeptal: "Co se stane s ostatními?"
Velitele zastihla otázka napůl cesty k pracovnímu křeslu ze mohutným stolem. Zastavil se, otočil a odpověděl: "Pokud myslíš ostatní povstalce, pak se nedá dělat nic jiného, než že budou pro výstrahu popraveni. Nečiní mi to žádnou radost, ale je potřeba obnovit pořádek. Ti, co se na povstání nepodíleli projdou obdobím zostřeného režimu a za nějaký čas, až se doplní stavy pomocníků, tak se vše vrátí k normálu, tak jak to znáš."
Velitel přivolal asistenta: "Prosím, odvez tady našeho hosta vedle, mezi exponáty. Potřebuji se ještě věnovat práci..."

Neri osaměl v místnosti plné vitrín s roztodivnými předměty.
Možná bych měl řvát, abych mu znepříjemnil tu jeho práci...
Asi by mi jen nechal něco nacpat do pusy...
Něco bych ale udělat měl!
Musím!
Proč vlastně? Nepomůžu sobě, ani kamarádům. Jsou už možná všichni mrtví, anebo brzy budou.
Ostatní na tom budou hůře než byli, i když nic neudělali.
Děti, co se teprv narodí, tak budou dál živořit, tak jako my.
Bez jakékoli naděje, bez šance na změnu...
Zatímco tihle zmrdi mají na co si vzpomenou!
Upřeli nám i oblohu a stromy!
Hněv uvnitř Neriho dosáhl bodu, kdy se z něj stala všesžírající nenávist.
Kéž by všichni pošli!
Nač takový život!
Zbytečné existence!
Jenom utrpení a smrt!
Neri ucítil, že spící bestie uvnitř se přeci jen trochu hýbe.
Jakoby byla neklidná ve svém spánku.
Zkusí ji postrčit.
Pohnula se více.
Zatlačila proti okovům, která jí poutají a činí bezmocnou.
Pomalu se malinko dostává skrz...
V tu chvíli však pouta na rukou začínají nesnesitelně pálit.
Není to jen pocit v mysli, ale skutečně se rozžhavila.
Neri zaznamená zjištění a pokračuje v tlaku na bolest nedbaje.
To, co se dostalo ven, jako tenké kořínky podhoubí, hledá cokoli, na čem by se mohlo zachytit.
Hrubá síla se mění na jemné úponky.
Některé se snaží útočit na pouta zvenčí, ale zatím mají málo síly.
Jiná šmátrají kolem a hledají opěrný bod.
Nachází však něco zcela jiného.
Něco, prastarého, dávno opuštěné. Zapomenuté...
Snaží se s tím propojit.
Je to jako průrva ve zdi.
Průrva, která možná vede ven - na spoustu vzdálených míst!
Je však tak neskutečně úzká - jak by se jí mohl protáhnout?
Aniž by si toho kdo všiml, úlomek v jedné nedaleké vitríně se nepatrně pohnul...

Arzma Gintall a Thalam Bakrittus dorazili k branám tábora poměrně brzy ráno.
Nerudný vrátný nevěděl, co jsou zač, tak mu to dali řádně najevo a brzy svižně pokračovali za velitelem tábora.
"To je ale pěkně veliký tábor. Tedy ještě jsem nikdy v žádném nebyl. A jak to tu smrdí!" komentoval Bakrittus.
"No, pořád je to lepší než poblíž koželužny. Pro mne je tohle druhá návštěva v nějakém táboře. Málokdy se na takových místech něco děje, co by stálo za zmínku. Svoje problémy si vyřeší sami, mají na to dost lidí. Mimochodem, to, co je vidět na povrchu není nic proti tomu, co je v podzemí."
"Tak snad se tu dlouho nezdržíme."
"Ataegellen tu byl jen jednou. Stavoval se u velitele a co tu dělal jiného se snad od něj dozvíme. Zkontrolujeme kde byl a oběd si snad dáme už někde venku."

První znervóznění Bakrittus pocítil, když jeli výtahem do vrchního patra.
Když vstoupili do Kamlarovi pracovny, již se mu zježili chloupky na rukou a na zádech.
Zatímco se Arzma šla pozdravit s velitelem, on zamířil rovnou k vedlejší místnosti.
Otevřel dvoukřídlé posuvné dveře dříve než se velitel stihl ohradit, či nějak zareagovat.
Všem v místnosti se naskytl výhled na Neriho, zmítajícího se na desce s pouty na rukou do ruda rozžhavenými.
Od rozžhavených pout stoupali pramínky kouře a pach spáleniny se ke všem donesl vzápětí.
Neri nevydal ani hlásku, ale z výrazu jeho tváře bylo bezpochyby jasné, že bolest vnímá.
Bakrittus byl náhle jako zasažen bleskem. Vykřikl: "To je ON! To je původce!!!"
Ostatní stáli jako opaření.
Prediktor rychlostí, jakou by od něj málokdo čekal, přiskočil k jedné z vitrín.
Ranou loktem rozbil sklo.
Popadl velmi zachovalé kopí, a vrhl je na upoutanou postavu.
Zasáhlo hrudník, prošlo skrz a zabodlo se do desky, která se i s probodeným skácela vzad.

Neri již nějakou dobu nevnímá, co se kolem něj děje, kromě narůstající bolesti.
Fyzická bolest, kterou cítí, však není větší než ta v jeho nitru.
Snaží se uniknout, pouta slábnou a čím dál tím větší část jeho moci se osvobozuje.
Cena, kterou za to platí, spolu s nedávnými prožitky, ji deformují do podoby hrozivé zelené kyseliny, která vře nenávistí.
Převaluje se a pomalu formuje do struktury, kterou zatím Odrie nespatřila.
K tomu se snaží proniknout puklinou vedoucí do neznámých rozměrů.
Z ničeho nic bolest ustává.
Pouta jsou ta tam.
Na zlomek sekundy nastal okamžik prozření.
Neri vidí, co jeho talent vytvořil a chápe, co to znamená.
Puklina, do teď příliš úzká, je náhle dostatečná.
Mohl by vše zastavit, nechat tu sílu jen tak se rozplynout...
Místo toho se sám rozpouští v té záplavě.
Kletba se rozprskla na místě svého vzniku a zároveň pronikla do skryté sítě spojení, která propojují všechny dílky dávno roztříštěného artefaktu, jehož úlomky spočívají na mnoha a mnoha místech.