12. Přizpůsobení

„Kingsley.“
„Edwarde.“
Oba pánové si na parkovišti před letištěm Heathrow podali ruce. Kingsley Shacklebolt pomohl Edwardu Lloydovi se zavazadly a rychle se vrátil do auta, neboť mráz štípal jako peroxid na rozdrásané kůži.
„Nevzpomínám si, že by tu někdy na Vánoce takhle mrzlo.“
„Já ano. Bylo mi jedenáct a poprvé jsem dostal příležitost o zimních prázdninách sáňkovat.“
„Pojedeme rovnou ke mně, nebo se chcete cestou někde zastavit?“
„Jako třeba pro svetr, sněhule a péřovou bundu?“
„Předpokládám, že moc teplých věcí nemáte… Kolik stupňů hlásí na jihu Francie?“
„14 nad nulou.“
„Můj Bože, to bych si nechal líbit. Proč jste přiletěl zrovna na Vánoce?“
„Air France měla letenky v akci.“
„A vy jste neodolal pokušení udělat ze sebe dárek pod stromeček.“
„Přirozeně,“ ušklíbl se Edward. „Aspoň se domnívám, že to pro pár lidí bude příjemné překvapení.“
„Na to můžete vzít jed,“ usmál se Kingsley.
„No, každopádně bych vás rád požádal, abyste mě vysadil u nemocnice.“
„Ohó, vy to tedy berete rychlíkem, Edwarde!“
„Sanitka tam právě veze Denisu Creeveyovou. Narazili jsme na sebe v příletové hale. Omdlela a rozsekla si hlavu. Chtěl bych se ujistit, že bude mít pěkné stehy.“
„Samozřejmě. Žádný problém. Vysadím vás tam a bagáž odvezu k sobě. Adresu vám pošlu do zprávy. Dopravíte se po vlastní ose.“
„Děkuji vám, Kingsley. Nevím, kdy dorazím, takže si kvůli mně rozhodně nedělejte starosti, pokud chcete někam vyrazit.“
„Nemám na večer žádný program. Nejspíš jako každý rok povečeřím sám a po sklence brandy si půjdu lehnout. Dám vám druhé klíče a připravím pokoj pro hosty.“
„Vynasnažím se vás nevzbudit.“
„Tím se nemusíte trápit, já mám dobré spaní.“
„To právníci často neříkají…“
„Jsou právníci a právníci. Já dělám vše pro to, aby mě noční můry nenavštěvovaly.“

„Denisa Creeveyová, 37 let, Glasgow 15, tlak 80/60, tachykardie 105. V důsledku krátké ztráty vědomí upadla a rozrazila si hlavu.“
„Deniso!“ zvolala překvapeně Susan. „Přijely jste na Vánoce do Londýna?“
„Susan, ráda tě vidím. Mohla bys po mně hodit emitku?“
Denisa, v obličeji úplně zelená, silou své železné vůle držela obsah žaludku na místě, dokud jí Susan nepodala do rukou emitní misku. Pak se úlevně vyzvracela.
„Odvezte ji na pětku, tam je volno. Pošlu za vámi –“
„Dobrý den, sestro Creeveyová,“ pozdravil doktor Krum a vzal si od záchranářů záznam výjezdu. „Jste moje poslední pacientka. Alespoň do středy.“ Na jeho bledé tváři se krátce objevil zdrženlivý úsměv, pak ho znovu vystřídal výraz podrážděného supa a všechno bylo v pořádku. „Uděláme pár stehů a kontrolní CT hlavy.“
Radiostanice za recepčním pultem začala pípat. Susan si pospíšila, aby zvedla vysílačku.
„St. Phoenix, příjem.“
„CML999, hromadná havárie dvanácti vozidel na M20…“
„Viktore, počkejte! Vezměte Denisu na třetí zástěnu! Vyšetřovnu budeme potřebovat pro kritického pacienta.“
„Rozumím!“ zahučel přes rameno Krum a v půlce chodby obrátil lůžko. „Promiňte, sestro Creeveyová, ale vypadá to, že k nám míří někdo, kdo je na tom podstatně hůř než vy.“
„V pořádku, doktore Krume. Vím, jak to tu chodí. A přestaňte mi říkat sestro. Už jsem ze špitálu dost dlouho na to, abych mohla být prostě jen Denisa.“
„… kolik můžete přijmout raněných?“
Susan bleskově zhodnotila stav lůžek a lékařů.
„St. Phoenix, 3 těžké, 6 lehkých.“
„CML999, potvrzuji – 3 těžké, 6 lehkých; předávám.“
„Kdy je můžeme čekat?“
„Do půl hodiny.“
„Letecká?“
„Nula. Ozvou se vám 3 sanitky.“
„St. Phoenix rozumí.“
„CML999 konec.“
Susan pípla na pager doktorce Potterové, pak poslala na lékařský pokoj Stellu, aby vzburcovala doktorku Johnsonovou, vytočila ARO a vyžádala si na příjem dva lékaře a tři sestry, odvolala doktora Pottera ze svačiny v bufetu, stáhla si z chirurgie Doru Tonksovou a doktora Williamse, zavolala k sobě všechny službu konající sestry, rozdala jim instrukce a začala s kontrolou vyšetřoven.
Viktor Krum mezitím za zástěnou č. 3 vyměnil Denise emitní misku, z traumavozíku vytáhl sadu na šití, nasadil si rukavice a pustil se do práce.
„V záznamu je napsáno, že jste ztratila vědomí. Dlouhý let?“
„27 hodin, dvě mezipřistání.“
„To muselo být náročné.“
„Byl to příšerný opruz. Větší jsem zažila jen jednou – při cestě z Limy do San Francisca. 2 dny, čtyři zastávky, čtyři důkladné celní kontroly, bezpočet hodin strávených popíjením minerálky z automatu a uvažováním, proč to vlastně všechno dělám.“
„Já bych tohle dobrovolně neabsolvoval. Cestování je moje noční můra.“
„Obávám se, že po těch 12 letech i moje.“
Denisa stiskla zuby, když jí jehla s Vicrylem projela kůží. Zavřela oči a nechala myšlenky, aby se rozutekly…

Když před deseti měsíci přistály na letišti v Adelaide, Ron čekal venku před příletovou halou, rozesmátě jim mával a ani trochu si nelámal hlavu s tím, že jeho obrovský Jeep blokuje místo pro taxíky. Na sobě měl šortky a kostkovanou košili, v obličeji pořád vypadal na dvacet a jediné, co mu chybělo k dotvoření iluze pravého australského hocha, byla plechovka šumivého piva.
Lunu okamžitě popadl do náruče a zmáčkl v silném objetí. Před Denisou se zarazil, chvíli váhal, co by měl správně udělat, a nakonec srdečně stiskl její nabízenou pravici.
„Vítejte u protinožců. Jakou jste měly cestu?“
„Byla o dvě hodiny delší než ta minulá a o tři minerálky dražší,“ utrousila Denisa, zatímco mu pomáhala nakládat bagáž do kufru auta.
Luna se rozhlížela kolem, chvíli pozorovala severní horizont, kde se rýsovaly horské siluety, a pak se obrátila k jihu a s rukou zacloněnýma očima hleděla někam, kde tušila mořské pobřeží.
„Cítím, že divočina je blízko.“
„Tak to máš zatraceně pravdu. Haroldovic kluka minulý měsíc uštknul chřestýš, jen co vytáhl paty za město. Asi tak půl míle za značkou. No, naštěstí jsou všude protijedy. Každá ordinace, každý úřad, každá policejní stanice jsou vybavené sérem.“
„To je chytré.“
„Jo, jenom se tam musíš dostat dřív, než tě to zabije.“
„Já se hadů nebojím a Denisa je má ráda. V Brazílii se mazlila s anakondou, jako by ji znala 10 let.“
„Snad nežárlíš?“ loupla po ní očima Denisa.
Luna si dovolila považovat tuto otázku za řečnickou.
Ron si odkašlal a posadil se za volant.
„Pak jsou tu taky některé druhy pavouků, které expandují do lidských obydlí,“ navázal cestou do města. „Ale platí zlaté pravidlo – pavouk se tě vždycky bojí víc než ty jeho. Takže když zůstaneš v klidu, pravděpodobně se ti nic nestane. Útočí, jen pokud je vydráždíš.“
„Nemáme strach ani z pavouků,“ řekla Luna. „Ale divím se, že ty jsi dospěl do tak zenového stavu. Když si vzpomenu, jak jsi vyváděl kvůli sekáčovi ve sprchovém koutě.“
„Jo, no, člověk si zvykne. Na pavouky, na perlivý pivo, prostě na všechno.“
Odvezl je do svého skromného dvoupokojového bytu, který se nacházel hned nad soukromou ordinací dětského lékaře.
„Provozuju to tady s kamarádkou a jejím přítelem. Ona je zdravotní sestřička, on dělá na čtvrt úvazku dětského chirurga v Darwinově nemocnici.“
„A provozujete spolu i něco jiného než ordinaci?“ zeptala se škádlivě Luna.
Ronovi zrudly uši. Celý se naježil.
„Hele, náš vztah je čistě pracovní a přátelský! Nic spolu nemáme!“
„To byl víceméně žert, Rone. Ale docela ráda bych věděla, jestli sis po rozvodu někoho našel. Do telefonu se ti moc mluvit nechtělo.“
„Jo, no… Jo. Teda ne. Nikoho teď nemám. Není na to čas. Každý druhý týden mám u sebe děcka, takže…“
„To jsou Hugh a Rosie?“ ujišťovala se Denisa, když na pracovním stole v rohu obývacího pokoje objevila rámečky s fotografiemi asi osmiletého chlapce a o pár let mladší dívky.
„Jo. Luna ti o nich vyprávěla?“
„Ano. My se spolu občas i bavíme.“
Ronovi kromě uší zrudly i tváře.
„Jasně, vždyť jo… Hmm… Nechcete něco k pití?“
„Moc rády,“ usmála se Luna a plácla sebou na obrovskou koženou pohovku.
„Mám tu pivo, nějaké chardonnay a gin s tonikem.“
„Já si dám ten gin,“ přihlásila se Denisa, sedla si vedle Luny a úlevně natáhla nohy na taburet.
„Já bych prosila víno.“
Ron se vydal ke kuchyňskému koutu, který byl šikovně schovaný za zděným barovým pultem.
Luna s Denisou se mezitím rozhlížely kolem. Ron si byt zařídil v čistě chlapském duchu, ale rozhodně se nedalo tvrdit, že by nesl známky jakékoli nedbalosti.
„Máš to tu moc hezké,“ pochválila ho Luna, když je obsloužil a ulehčeně dosedl do křesla s plechovkou piva.
„Díky. Taky mě to něco stálo.“
A nastalo ticho. Luna si hrála se skleničkou, Denisa brčkem decentně usrkávala gin-tonik.
„No a jak se máte vy dvě?“
„Dobře,“ odpověděla Luna. „Cestování je fajn.“
Ron si pozorně prohlédl Denisinu reakci. Nepřikývla, neusmála se, ničím nedala najevo, že s výrokem své partnerky souhlasí. Naopak. Ronovi se zazdálo, že jejím obličejem proběhl ponurý stín.
„A tobě tenhle styl života vyhovuje?“ obrátil se na ni.
„Jak jsi v autě trefně poznamenal – člověk si zvykne.“

„Hotovo,“ zahlásil doktor Krum, potřel sešitou ránu na spánku antiseptickou mastí, stáhl si rukavice a všechny použité propriety hodil do koše na infekční odpad. „Sestro – promiňte – Deniso? Jste tu se mnou?“
Stiskl jí rameno a jemně s ní zatřásl. Otevřela oči.
„Neměla byste spát.“
„To se vám řekne. Já v letadle nejsem schopná usnout. Těšila jsem se, jak někdy touhle dobou padnu do hotelové postele a do rána nebudu vědět o světě.“
„Připojím vás na monitor. Pro jistotu. Než si pro vás přijdou z radiologie, nejspíš to chvíli potrvá.“
Denisa si odevzdaně rozhrnula košili a nastavila ukazováček.
„Doktore Krume?“ zastavila ho, když od ní odcházel zpět na recepci. „Děkuju.“
Viktor se usmál. A kupodivu to ani nevypadalo jako nervový záškub.
„Sestro Morresbyová, potřebuji žádanku na CT hlavy,“ sdělil Stelle, která dočasně převzala práci na recepci. „Tady je karta.“
„Denisa Creeveyová?“ podivila se Stella. „Denisa se k nám vrátila jako pacientka?“
„Zjevně.“
„Kde leží? Zástěna 3? Zaskočím ji rychle pozdravit.“
„Jak je ctěná libost. Výsledky vyšetření předejte doktorce Potterové. Já odcházím.“
Nervózně pohlédl na hodiny a zamířil na lékařský pokoj.
„Doktore Krume, co nevidět přivezou tu havárku,“ upozornila ho Susan Bonesová.
„Věřím, že si s ní poradíte.“
Zabouchl jí dveře před nosem, otevřel skříňku a začal se převlékat.
Susan drze vešla za ním.
„Promiňte, ale doktorka Potterová ví, že odcházíte?“
„Jistě. Už půl roku mám od ní schválené volno na Štědrý večer a oba vánoční svátky. Čili pěkný zbytek služby a nashle po Vánocích.“
Mrsknul stetoskopem do poličky, místo něj pověsil kolem krku šálu a nahodil kabát.
Susan pochopila, že pokud si nepospíší, Viktor Krum bude do dvou minut za horami. Odběhla a modlila se, aby Lily byla někde poblíž. Naštěstí ji našla v křesle za recepčním pultem, jak se někomu pokouší dovolat.
„Doktorko Potterová!“
„Někdo umírá?“
„Ne, pokud vím. Ale Krum odsud zdrhá.“
„Cože dělá? No to si dělá –“
„Prý má od vás schválenou dovolenou.“
„Hagride, zkoušejte volat Spinnetovou a Thomase. Pager i soukromé číslo. Vytáčejte to, dokud se aspoň jeden z nich neozve!“
Lily předala sluchátko zdravotnímu bratrovi, který právě dorazil na noční směnu, a vystřelila odtamtud jako raketa.

Když se Luna konečně dostala do nemocnice, bylo po osmé hodině večer. V hale panovalo zvláštní ticho. Pan Filch šnečím tempem vytíral podlahu, Hagrid vynášel pytle s odpadem, Camilla Kyleová s Olgou Petrovskou vyčerpaně seděly na recepci a mlčky usrkávaly horkou čokoládu, v čekárně seděli jen tři pacienti.
„Promiňte, dámy,“ oslovila noční sestry, „někde bych tu měla mít partnerku. Denisa Creeveyová.“
Camilla odsunula stranou šálek čokolády a sáhla do pořadače s kartami aktuálních pacientů.
„Ano, slečna Creeveyová je na zástěně č. 3. To je támhle za rohem, jak –“
„Vím, kde to je. Díky,“ mrkla na ni Luna a vydala se směrem k zástěnám.
Když odhrnula třetí tyrkysový závěs kolem mobilního lůžka, našla za ním Denisu, jak tvrdě spí, připojená na monitor, se zarudlou čerstvou suturou vedle levého obočí a rukou svírající prázdnou emitku. Vyprostila misku z jejích prstů a něžně jí prohrábla vlasy.
Denisa rozlepila víčka. Měla krvavá bělma a ve tváři výraz i barvu vymačkané limety.
„Ahoj. Jak ti je?“
„Jak bys řekla?“
„Jako člověku, který strávil den a půl na cestě za vysněnou sváteční pohodou a místo toho skončil fyzicky i psychicky vyčerpaný na noční pohotovosti.“
„Jo, teď jsi to vystihla.“
„Je tam fraktura?“
„Ne. Tomografie neprokázala ani frakturu, ani krvácení do mozku. Je to jen komoce a povrchové trauma.“
„Takže klid na lůžku, tekutiny infúzí, Compazine na nevolnost a dvanáctihodinové pozorování?“
„Zcela správně.“
„Ale kapačku ti ještě nedali.“
„Ne. Měli fofr.“
„Ta nehoda na dálnici?“
„Ano. Podle toho, co jsem občas zaslechla, když kolem mě probíhali, to musel být masakr.“
„Byl to masakr. Taxikář měl zapnuté rádio. Mluvili o sedmi mrtvých a víc než dvou desítkách zraněných.“
Luna v traumavozíku našla Hartmannův roztok, přitáhla si k sobě volný stojan, pak zručně zavedla Denise kanylu do žíly na hřbetu dlaně a připojila ji k infuznímu vaku.
„Děkuju.“
„Za málo.“
Nastalo ticho, které zřejmě vnímala stísněně jen Denisa. Luna chvíli vypadala, že přemýšlí, čím by se ještě zaměstnala, a pak si prostě došla do čekárny pro židli a posadila se vedle ní.
„Jeden z nich byl George Weasley. Jeden z těch, které sem přivezli,“ upřesnila Denisa. „Hagrid říkal, že se jeho auto převrátilo na bok a přimáčklo ho k asfaltu. Utrpěl tříštivou zlomeninu žeber, má rozdrcenou pažní kost a přišel o levé ucho.“
„Kompletně?“
„Detaily neznám. Ale pro Weasleyovi to musí být hrozné.“
„To asi ano.“
„No, pokud ho dá někdo dohromady, budou to naši doktoři.“
„Naši?“
„Myslím doktoři z téhle nemocnice… Co je? Proč se tak usmíváš?“
„Jsi tu šťastná.“
„Jasně. Jsem happy jak dva grepy. Přesně tohle jsem si tajně přála k Vánocům – skončit ve špitále s rozraženou lebkou a napíchnutou žílou.“
„Netvrdím, že si užíváš roli pacientky, jen to, že jsi tady. Na tomhle místě. Mluvíš o lidech, co tu pracují, jako bys nikdy nepřestala být jejich součástí. Kdyby ses viděla. Do tváře se ti vrátila barva.“
„To je tou kapačkou.“
„Mysli si, co chceš. Vím, že mám pravdu.“
„Hele, jestli tu míníš být nějak užitečná, dojdi se zeptat, kdy mě hodlají převézt na třetí patro.“
„Nemůžeš se dočkat, až zkontroluješ, jak to teď šlape na chirurgii, když jim šéfuje Black?“
„Trhni si, Loony.“
Luna vstala, naklonila se k ní a vtiskla jí motýlí polibek do pěšinky vlasů.
„To je v pořádku, Deny. Já věděla, že jakmile se jednou vrátíme, už tě odsud nikdy nedostanu. A je to tak správně a je to fér. Přišla řada na mě, abych se přizpůsobila. Hmm… Neville povídal, že profesor Diggle hledá patologa, kterého by si zaškolil jako náhradu. Třeba by mu nevadilo, kdyby to byla patoložka.“

Lékařský pokoj tonul ve tmě přerušované pouze mihotavým světlem svíčky s vůní jablka a skořice, kterou sem před týdnem propašovala doktorka Delacourová v naději, že mezi kolegy navodí tu správnou sváteční atmosféru. (Ze stejného důvodu Hagrid 14 dní v kuse pouštěl na You Tube 100 nejlepších vánočních songů, až doktorce Potterové došla trpělivost a požádala IT oddělení, aby jeho přehrávači odepřeli přístup k wifi.)
Sirius, stále ještě navlečený do kostýmu Santy Clause, seděl na gauči vedle Edwarda a seděl tak blízko, že se vzájemně dotýkali, což byl pro Lilyiny oči úplně stejně nezvyklý obraz jako polibek, který před necelými dvaceti minutami zaujal velkou část lidí v příjmové hale.
Bylo to zcela nečekané, šokující, upřímné a – to ji zarazilo asi nejvíc – bylo to zatraceně sexy. Ještě teď cítila, jak se jí tváře zalévají horkostí, když si tu scénu znovu vybavila.
„Takže…“ začala s rozpačitou odmlkou a posadila se do křesla, hrnek trojitého espressa v dlaních. „… vy dva se… máte rádi?“
„Očividně,“ ušklíbl se Edward.
„A máte spolu… vztah?“
„Já nevím,“ přiznal Sirius a otočil se k Edwardovi. „Máme vztah?“
„Řekl bych, že ještě ne. Ale rozhodně na tom budeme pracovat. Je to tak?“
Sirius energicky pokýval hlavou.
„Jasně. Při nejbližší možný příležitosti na tom zapracujeme.“
„Máš vůbec kde bydlet?“ obrátila se Lily na Edwarda.
„Prozatím jsem ubytovaný u Kingsleyho. Dokud si něco nenajdu.“
„Hodláš zůstat natrvalo?“
„Ano. Jsem zpátky, Lily. Natrvalo.“
„No, je od Kingsleyho hezký, že tě u sebe nechá spát, ale možná bys mohl…“ Sirius si uvědomoval, jak příšerně se potí, a moc si přál nebýt v tom šíleném kostýmu. „Na Grimmauldově náměstí je to teď moc pěkný.“