10. Chyba

Zanadávala.
Jaké je to číslo do obchodu v Poolewe?
Nijak často tam nevolávala, takže ho v předvolbách neměla. Nebylo ani v jejím notesu, byl v seznamu místních čísel... ve složce na stanici v Gairlochu.
Taky ho budou mít ve složce na stanici v Ullapoolu.
Taky bude na internetu, ale ona měla kromě vysílačky jen pitomý telefon. Kromě toho zdejší signál dovoloval telefonování, ale na data nestačil.
Telefonování...
Začala metodicky projíždět seznam kontaktů. Bylo jich vlastně až smutně málo. Kdyby nepřestala mluvit s mámou, bylo by tam o jeden víc. Tátovi už několik let není kam se dovolat. Několik známých ze studií, které roky neviděla. Telefon nebrali, ale těžko říct, jestli pořád měli stejná čísla. Nebo kde byli.
Sousedi z Gairlochu jen vyzváněli.
A-ha! Golfové hřiště.
Tak to taky nic.
Pronájem kajaků ve Fort Williamu telefon zvedl, a to tam byla naposledy před pěti lety. Za to často.
Ano, hostel v Torridonu?
Nic.
Vrátila se do auta a zamířila zpátky. V protisměru nebyl žádný provoz, asi čekají, až se uvolní průjezd...
Nečekal nikdo.
Nechala stát auto na silnici ještě před křižovatkou a nahodila majáčky.
„Jimmy? Asi máme problém. Asi máme o dost větší problém, než jsme mysleli.“
„To si z tebe někdo vystřelil,“ shrnul svůj dojem její kolega.
„Ale jak teda vysvětlíš, že se nikomu nemůžu dovolat? Teda kromě Ullapoolu přes vysílačku a Fort Williamu, i když já mám málo kontaktů. Poslyš, Jimmy, spoj se s Ullapoolem a ať zkoušejí obvolávat, obchod - sakra, je neděle, na severu budou zavřené... pumpy... koho znají. Snad se něco dozvíme. I kdyby se ukázalo, že je to jen vtip. Já půjdu za hasiči...“
„Pořád hledáme to dítě,“ připomněl jí.
„Ano, hledáme. Proto za nás bude obvolávat Ullapool, přece. Jdu za těmi hasiči, deleguju to hezky na ně a vrátím se ti pomoct.“
Hasičská auta tu stála dvě, od krajnice se přesunula na parkoviště. Už by tu asi nebyla, ale při hledání dítěte bude každá ruka dobrá.
„Odkudpak jste, pánové?“
Profesionální z Ullapoolu, dobrovolníci z Garve.
„Výborně. Vy máte vysílačky, viďte, takže nevadí, že tu není signál. Potřebovali bychom se spojit s Garve, a pokud možno taky s Inverness. Zkuste stanice.“
„Než se sem dostanou lidi z Inverness, tak tu malou snad už najdeme.“
„Snad.“
„No to mě podrž...“
Z rádia se nikdo neozýval.
„Garve?“
„Jo, my jsme tady, ale má tam být vždycky služba. Já je roztrhnu...“
„Zkuste Inverness.“
Inverness mlčelo.
„Víte co, pánové? Zkoušejte, co můžete. A... značte do mapy. Možná... tedy... je tady určitá možnost, že je nějaký... problém. Ano, a nikam nejezděte, však vás určitě bude potřeba.“
Claire se otočila k silnici. Od jihu pořád nikdo nepřijížděl. Ne, že by tady v neděli byl nějaký velký provoz, ale občas nějaké to auto...
Strčila si ruce do kapes, nadechla se a prudce vydechla.
Válka? Opravdu? Tady?
Teď?
To bude nesmysl, špatné atmosférické podmínky, nefungují vysílačky... v jejím mobilu moc čísel není a lidi v neděli odpoledne prostě mobily často neberou...
Ale do Ulapoolu se dovolat šlo. A do Fort Williamu.
Blížící se žlutomodrá hmota jí vytrhla z přemýšlení. Seběhla z náspu a zvedla ruku.
Řidič Citylinku jel naštěstí pomalu, po té, co viděl blikačky a tušil nehodu, takže z ní placku neudělal.
„Na jak dlouho to vypadá?“ ptal se rozmrzele, se stopou zvědavosti. Silnice se, až na pár vraků a policejní auto zdála prázdná.
„Mohl byste ven?“
Nechtěla se s ním dohadovat před pasažéry.
Autobusy Citylinku taky mají vysílačky. Musí, špatný telefonní signál, znáte to. Po trochu zvláštní, ale zdvořilé žádosti se vrátil a zkoušel svoje ústředí.
Inverness mlčelo, Edinburgh taky. Vysílačkou to být nemohlo, protože Glasgow se ozval - a zněli tam pěkně vyplašeně.
Radši aby to šel probrat ven.
„... a nevím, co se vlastně děje, madam,“ končil nejistě shrnutí svých poznatků.
„Myslím,“ řekla Claire s povzdechnutím,“ že dneska do Inverness na čas nedorazíte. Asi tu budete muset nějaký čas zůstat.“
Nezáviděla mu. Teď to bude muset pasažérům vysvětlit.
A tady budou potřebovat zátaras. Takže ještě jedno auto. Třeba i hasičské.
„Hej, Jimmy!“

Neměl pro ni dobré zprávy. Poolewe, Kinlochewe, Aultben se neozývaly. Lochcarron ano, ale to už bylo mimo její rajón.
Asi tady nějaký čas zůstane i ona.
Nepřátelský výsadek na pláž u golfového hřiště? To je absurdní. Ale tak nějak to asi bude.
Válka.
A to ji do armády nevzali.
Zdá se, že si mě válka stejně našla.

Ne, včera opravdu neměla dobrý den.
Vlastně hůř, včera byl naprosto mizerný, hrozný, příšerný den.
Radiostanice obvolávaly koho mohly. Kontaktovaní lidé pomáhali, kontrolovali zase svoje kontakty. Pomalu vytvářeli mapu - ano, ne, možná.
Možná bylo nejhorší.
Výhoda malého množství stálých obyvatel, kteří znali své okolí a své sousedy se skloubila s výhodou ubohé silniční sítě, kdy jediné spojení s (možná) postiženými oblastmi bylo právě přes křižovatku silnic 235 a 238. Větší množství turistů kteří se vraceli z prodlouženého víkendu a nebyli propuštěni skrz by mohlo být nevýhodou... kdyby to zároveň neznamenalo seznam kontaktů mimo nejbližší oblast.
Když se je tedy podařilo přemluvit, aby se vrátili k nejbližšímu míst s telefonním signálem.
To nebylo tak obtížné, většinou chtěli veškeré nesmyslné spekulace vyvrátit.
Na místě staré poštovní stanice, která dnes sloužila jako malý hotýlek, se zřídilo malé telefonické centrum, včetně přístřeší, čaje s mlékem a koláčků.
Takový druh civilizace většinu lidí uklidnil, i když zprávy které přicházely - a zvláště ty, které nepřicházely - měly tendenci vzbuzovat jistou paniku.
Díky bohu za prodloužený víkend.
Díky bohu za krásné počasí, kvůli kterému spousta lidí vyrazila na cestu domů až po obědě.
Díky bohu za spoustu věcí. V takhle malém měřítku se spolupracujícími lidmi rostla mapa celkem rychle.
Komandér Wilson už byl ve spojení s policejní stanicí v Ullapoolu; tedy, jednou jim volal. Ale oni už věděli, kam výsledky svého zkoumání nahlásit.
Určitě nebudou jediní. Ale zase dostanou výsledky ostatních, také budou mít lepší představu.
Zatracenej den mizernej.
Ta helikoptéra se nevrátila.
Ani ji na nalezení dívenky nepotřebovali.
Trvalo jim to déle, než mysleli. Dobrovolníci horské služby prošli oba břehy rokle nahoře. Nebylo to jednoduché, protože les je chytal za nohy a nechtěl jim dovolit průchod. Tam, co by malé dítě bez problémů proběhlo, se dospělí muži a ženy museli opatrně prodírat.
Nakonec tam nebyla.
Byla u potoka. Ne v rokli, vysoko nad ní, u mostku. Vynořila se z vřesu a stěžovala si, že má mokré boty.
„Ty jsi neslyšela, že tě voláme?“
„Slyšela,“ odpověděla s vážností svých osmi let. „Ale byl tam skorec a on tam měl hnízdo.“
„Tos tak dlouho pozorovala skorce?“
Nevěděli, jestli se smát nebo jestli ji přehnout přes koleno.
„Taky tam byli chrostíci, ty, larvy. Udělala jsem jim přehradu.“
Setkání s rodiči bylo šťastné, ale plné výčitek.
Kvůli ní mají zpoždění. Hrozně se o ní balí. A má mokré boty a teď nastydne, protože její boty na přezutí jsou až dole v kufru. Bude muset jet v ponožkách, v mokrých botách rozhodně ne, to by určitě nastydla. A umřela.
Celý ten stres, celý ten strach skončil v úlevě a napůl ve smíchu. Přerazit tu holku, zněl obecný názor.
Rodinka se naskládala do auta, děti se pečlivě zapnuly do autosedaček.
Zamávali a vyjeli z parkoviště.
Na jih.
Chvíli trvalo, než to přihlížejícím došlo. Pak už bylo pozdě.
Na jih.
Kurva.