Velká vesmírná loterie 6

Název: Velká vesmírná loterie, část 6. a poslední.
Autor: Ebženka
Přístupnost: bez omezení
Varování: crossover Dr. Who a Zeměplocha. Pozor, obsahuje cukrovou vatu a světový mír.
Shrnutí: Přistání a slosování. Epilog, dohra, tisíc slonů.
Prohlášení: povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří BBC a Terrymu Pratchettovi a já si je jen s dovolením půjčuji.
Poznámka: Povídka byla psána jako vánoční dárek pro Ave do Vánoční nadílky 2010. Poslední díl.
Milá Ave, snad to bylo aspoň trochu o cestě... :-)
P.S. no co, jsem to nevydržela do půlnoci, no... :-)
***
Na náměstí Náhlého osvícení stálo impozantní pódium a vedle něj docela velká hranice dřeva přikrytá plachtou. Okolo se nenápadně, ale nesmlouvavě poflakovali čtyři bezpečnostní trollové a v bezpečné vzdálenosti i pár členů Hlídky. Pršet přestalo už ráno, a tak se na osychajících dlažebních kostkách shromáždil pěkný dav.
Když stálo slunce nad nejvyšší věží Neviditelné univerzity, bylo tam tak plno, že už to i kapesní zloději vzdali a také se jen dívali. Přesně v okamžiku, kdy ankh-morporské zvony přestaly odbíjet, rozlehl se náměstím škvrkavý zvuk a uprostřed pódia se zhmotnila modrá budka. V davu to napjatě zašumělo. Muž v rozevlátém plášti, který vyšel, se uklonil a chvíli řečnil. Pak trollové vynesli z budky velké dřevěné osudí.
Lord Važuzel byl jako obecně důvěryhodná osoba pověřen losováním, slečna Zuzana Stohelitská jako osoba neméně důvěryhodná kontrolou správnosti losování. A sledovala osudí vskutku velmi pozorně. Bylo až pozoruhodné, že výhry (k vyplacení v Ankh-Morporské bance do konce tohoto měsíce, nevyzvednuté výhry propadají a peníze budou rozděleny na dobročinné účely) získali bez výjimky lidé chudí či potřební a bezúhonní nebo známí tím, že mají deset dětí, nemocnou matku nebo vaří polévky pro chudinu. Výherkyně hlavní ceny, paní Dezideráta Vokolková, sdělila reportérovi Ankh-Morporské komety exkluzívně a bez okolků, že hodlá založit nadaci pro vzdělávání sirotků a chudých talentovaných dítek všech tvarů a národností. Když to říkala, její pohled se na chvilku mírně rozmlžil a vypadala trošku dezorientovaně, ale to bylo pochopitelné, když se jí přihodila tak nečekaná událost. Slečna Zuzana ji sledovala obzvláště pozorně.
Po slosování bylo osudí přeneseno na hranici a spáleno, a kolem vatry se rozpoutala příjemná lidová veselice. Kolík Aťsepicnu nabízel speciální pirohy vytvořené pouze pro tuto příležitost, několik okolních hospod vyvalilo ven sudy na pódiu se vytvořil improvizovaný orchestr a pod ním nepříliš pohodlný taneční parket. Ráno bude potřeba celé náměstí uklidit a spousta účastníků bude mít kocovinu, ale to teď nikoho netrápilo. Teď a tady byla dokonalá chvíle.
...
Modrá budka parkovala na udusaném školním dvorku. Slečna Zuzana před ní stála s rukama způsobně složenýma a lehce se usmívala.
"Moc času na sebelítost a hroucení vám asi nezbývá, že?" zažertoval Doktor.
"Tak jednou dvakrát do roka si na to nechám volnou čtvrthodinku. Ale většinou mi do toho něco vleze, třeba musím někomu ovázat koleno nebo zachránit svět nebo tak," ušklíbla se Zuzana.
"Takže se staráte o všechny, co panikaří a bezcílně pobíhají kolem."
"Někdo to dělat musí."
"A kdybych se zeptal..."
"Nechte mě hádat. Potřebujete společníka, který by vám připomínal, co je lidské a jak stát nohama na zemi. Hledáte další kotvu." Zuzana se na něj dívala s nečitelnou tváří.
"Zase víte všechno. A odpověď?"
Zuzana se odmlčela. Vzduch kolem ní se zavlnil a zavál vlahý vánek. Vztáhla před sebe ruce a prohlédla si modré jiskřičky, které kolem nich poskakovaly. Svět se ztišil, jako by se zastavil čas. Zuzana se zhluboka nadechla.
"Cestujete vesmírem a viděl jste už leccos. Já můžu dělat totéž, stačí mi, abych si půjčila Plavého koně. Ale létat časem tam a zpět... Čas je něco jiného. Na téhle planetě Smrť chová kočky, Chaos nosí placatou čepici a rozváží mléko s jogurtem a víly Zubničky mají řádnou pracovní smlouvu. Tady i Čas potřebuje občas někoho, kdo stojí nohama na zemi a ukáže mu, kdy je teď. Nemůžu opustit tento čas. Jsem jeho kotva."
Doktor pokýval hlavou a odkašlal si. "Pak tedy doufám, že se zase brzo shledáme. Jistě tu nejsem naposledy."
"Dejte vědět předem, ať můžu postavit na čaj," usmála se Zuzana.
I Doktor se usmál, ve dveřích se otočil a zamával jí. Tardis začala pulsovat.
Zuzana také zamávala. Vzduch kolem ní modravě jiskřil. A když budka se škvrkáním odlétala, zavířily kolem ní ve větru náhle bílé okvětní plátky a zavoněl kvetoucí třešňový sad.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím," řekla tiše.