Miluju tě jako . . . jako sůl!

Kay ji nepřestával hladit po zádech, i když jí už slzy dávno došly. Nedotáhla se, právě naopak. Seděli, opření jeden o druhého, a čekali.
Klid se k jejich vzájemnému vztahu nehodil. Buď se hádali, anebo se líbali, ale nikdy nic mezi tím. Neuměli zpomalit, neuměli jeden druhému naslouchat, navzájem se utěšovat.
A přesto Lila stále dokola v duchu slyšela, jak jí Kay, vykreslující utěšující kroužky na záda, přirovnává k růži. Krásná, ale s trny.
„Ty . . . ty jsi jako pelyněk, víš?“ zašeptala, když se její tiché vzlyky konečně vytratily. Kay ze zkušenosti čekal, až vysvětlí své vrzení.
„Hořký, ale všechno vyléčíš.“