Mořský chlapec

Moře Cedrikovi šeptalo, co pamatoval. Ukolébávalo ho ke spánku, probouzelo do nového dne.
Miloval ho. Ten neustále měnící se pohled - šedé masy vod za deštivého dne, paprsky slunce tančící na vlnách, když vysvitne slunce, plochu hladkou jako zrcadlo za bezvětří.
Jeho hlas.
Vodní tříšť na tváři, slanou, mokrou, studenou.
Procházky po břehu, jeho malá ručka v otcově, sbírání mušliček.
Pohled na větší děti, dovádějící ve vodě.
Kdy budu moct já?
Už nechtěl čekat, do moře se prakticky vřítil.
Bylo hluboké.
Nikdo mu neřekl, že lidé nemůžou dýchat pod vodou.
Vytáhli ho včas.
Strachu z vody se ale nikdy úplně nezbavil.