Kočky za sklem

Přichází Princezna, klopí hlavu.
„Strach mám o lid můj kočičí, ten den se blíží, dozajista přijde!“
Kolem proběhne Mladíček, následovaný Zrzavým.
„Ještě si hrajte, ještě se bavte, dokud můžete!“
Dojde k lůžku, kde leží Stařec. Ladně usedne vedle. Upře na Starce svůj zrak.
Začne zpívat árii, během které na scénu postupně vcházejí další – Mladíček, Zrzavý, přiblíží se i Černý. Ke konci árie všichni tančí kolem Starcova pelíšku.
„My žijem s nimi z čisté lásky
a dožít máme se zas běd
rozmarem jejich bez nadsázky
kožich nám budou děravět
ač vám to je či není divné
už to tak chodí drahně let
po pravdě je to prapodivné
to bychom mohli vyprávět.
To jednou ráno vrznou dveře
chlap jako hora stojí v nich
ty jeho ruce ty jsou všude
nelze se před tím zachránit.
Oči i zuby prohlídne nám
kdyby to bylo jenom to
bez dlouhých řečí auvaj auvajs
přiletí potom pigáro.
Pomalu dotančí. Rozesadí se kolem Starcova lože.
Stařec se zvedne:
„Vězte! Tímto každoročním rituálem stvrzují lidé i kočky, že i další rok budou neochvějně stát při sobě. Lidé budou kočkám poskytovat domov, kočky budou lidem domov tvořit.
Taková je pravda a tak to budiž navěky!“
Padá opona. Závěr třetí části.