Že to nedám?

Trenky vlají, zrak mi plane
srdce buší o překot,
nohy furt mi říkaj pane,
až se ze mě řine pot.
Hlava praví, nesnaž se,
radí abych závod vzdal,
tak si říkám ukaž se,
a nohy moje běží dál.
Po desátém kilometru,
už mi tělo umdlévá,
neporučím vodě větru,
cesta kopce přidává.
Chvíli rovně, chvíli kopec,
nějak tempo ztrácím,
jenže jsem už velkej chlapec,
snadno se nezkácím!
Kilometry ukrajuji,
klusám stále vpřed
ego své si utahuji,
nejsem žádný děd!
Na posledních pár set metrů,
chtělo by to zrychlit běh,
protáhnu i délku kroků,
a v cíli jsem si na zem leh!