Ztracená

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem. Dolů po příkré stráni pomalým krokem sestupovala řada sekáčů, kosy svištěly v rytmu kroku. Vysoká tráva jim lehala pod nohy jak řady poražených nepřátel, žluté hlavičky pampelišek smutně zasychaly.
Nápřah, švih. Kosa prvního sekáče se zarazila, zvonivě zacinkala. Zastavil řadu a vyprošťoval uvázlou špičku. Opatrně rozhrnul vysokou trávu a spatřil drobounkou kostřičku se zašlým modrým obojkem s rolničkou. Zlehka jej nadzvedl brouskem. Malému chlapci, který pohraboval trávu, se zalily oči slzami.
„Ten je naší Pampelišky, kdes ho našel?“
Sekáč zakryl kostřičku travou.
„Jen tady tak ležel. Určitě ho ztratila. Neboj, jistě se má někde dobře…“