Chystáme se ven.
„Já sama!“ ječí zuřivé batole a trhá mi z ruky kalhoty. Při pokusu si je obléct sama se naštve ještě víc, když malé končetiny nespolupracují. Uklidňuji situaci. Nakonec se nám to společnými silami povede. Batole má kalhoty, boty, mikinu, čepici, nákrčník i bundu.
Pak začne sbírat potřebné věci: hrabičky, lopatičky, kyblík, bábovičky.
Ujišťuje se, že máme pití, kapsičku i křupky.
Kontroluju sponky a gumičku.
Batole přemýšlí, odběhne a přinese ještě plastový kornoutek.
Pod vousem ironicky pronesu: „A není to málo, Antone Pavloviči?“
Batole se zarazí a počítá: „Dva, či, čiži, pet… Ještě opičku!“
Že jsem nedržela zobák.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
:D :D :D
Elluška
:D :D :D
V té poslední větě je veliká moudrost.
:-D Perfektně ze života,
Faob
:-D Perfektně ze života, jeden přes děti pochopí, proč "mlčeti zlato"!!!
Skvělý. A přestože soucítím,
Terda
Skvělý. A přestože soucítím, tak pobavilo. :D