DMD 2014

Všichni podvědomě vědí, že je blízko. Že někde, a je jedno, jak je to ve skutečnosti daleko, vznikl úmysl přiblížit se. Teď. Ten pocit neodvratného může trvat hodiny nebo i dny. Je to ale oněch posledních několik okamžiků, kdy se hrůza šíří ve vlnách. Jako tsunami. Jako zapálený benzínový oblak. To nenápadné cinknutí značí zkázu.
Rychle! Běž!
Popadni ty šanony, přezuj se do bojové obuvi a běž!
Vypadni z té místnosti! Ale nezapomeň na –
Cink.
Okamžik hmatatelného ticha před úderem blesku.
Kroky.
Klap.
Klap.
Klap.
Klap.
Tříštění skla.
Neartikulované výbuchy pláče.
Zvonění telefonu.
„Kancelář Mirandy Priestly, jak vám mohu pomoci?“

„Cŕŕŕŕ.“
Zvonček sa túto noc ozval už ôsmy krát. Bob už vedel, čo bude nasledovať. Otvorí dvere a nájde divne oblečeného chlapa, ktorý sa ho spýta, či je všetko v poriadku, a ani nebude vedieť, prečo je tu. Vlastne nie, jedneho z nich poznal. Ten piaty, oblečený ako hráč kriketu, ten mu pred rokom zničil strechu keď do nej vrazil policajnou telefónnou búdkou. Bob doteraz netušil, ako sa to urobil. Ale už ho to ustavične rušenie začínalo hnevať. Ak to bude zasa nejaký „doktor“, tak nevie, čo urobí. Otvoril dvere. Presne ako očakával. Chlap v podivnom kabáte a nejaká blondínka.

Jan ze Stříbra přerušil práci a zachmuřeně se podíval směrem k řece. Od brodu proudilo nečekané množství lidstva všelikého, v tváři se jim zračil buď strach, či snad překvapení. Němčák z protějšího loubí němě kývl hlavou ku lávce, která s děsivým praskotem hroutila se do kalných vod Vltavy. Jan rychle nejdražší nástroje pobral a do kožené zástěry naházel, vyběhl po uzoučkém schodišťátku pod střechu.
V brzku se v malém prostoru pod krovy natěsnalo lidí na třicet, všichni klidní, ověšení tím nejcennějším. Někteří brzy počali si povídati, věděli, že voda, která pravidelně ve stejný čas prolívá ulice, do půl dne zmizí.

Poeta, Maller a Kruege se po směně opětovně sešli u Bídáka. Po deseti vteřinách jim na stole přistály korbely napěněného ležáku.
„Cože? To už je tu zas!“ zaječel zděšeně cotas, který se naposledy dostal s Kruegem do pivní soutěže a vydržel do třicátého kola.
„Kamaráde, já tu vlastně žiju. Tohle je můj domov. Tady jsem si poprvý vrznul, poprvý se ožral, poprvý se poblil z chlastu, poprvý se porval tak, že jsem přišel o pár zubů. A to nemluvím o prvně zabitým,“ zasyčel na něj Kruege.
Cotas zbledl a rychle vycouval z lokálu.
„Nepřeháněls trochu?“ pousmál se Poeta nad pivem.

"Proboha, už je tady zas!
Kolikrát tu byl loni? Pětkrát, šestkrát? Někdy mám dojem, že sepisuji patenty jen pro něj.
Kdyby aspoň přinesl pokaždé něco jiného. Ale on ne, další kousek vybádal, tak si ho utíká patentovat."
"Chápu jeho pohnutky. Vskutku pragmatický muž, nenechá se o své vynálezy připravit."
"Když se Vám tak líbí, pane kolego, nechcete ho obsloužit místo mne?"
"Dobrý den, pane, čím Vám mohu pomoci?"
"Jdu si podat svůj sto sedmnáctý patent."
"Gratuluji, pane. Opět nějaké vylepšení vašich telegrafů?"
"Ne, tentokrát je to něco úplně nového. Mary měla malou ovečku..."
"Prosím???"
"Ne, tak ne, napište jen: fonograf."

Urostlý podkoní z krnovského zámku byl ve službě pár týdnů, ale už propadl kouzlu šenkýřky Kristýnky, která nedávno utekla cvilínským loupežníkům a jednoho z lapků, který ji tu noc chytil, zle pobodala.
Podkoní dívku nepustil z náručí, ale když s ní vytančil na ulici, vysadil ji na koně a vyskočil za ní do sedla, Kristýnku přešel smích. „Pusť! Strýc mne čeká!“
Podkoní pobodl koně.
„Já na tebe taky čekal. Pod Cvilínem jsi mi utekla. Málem mě to stálo život. Teď zas já polechtám tebe.“
Na mostě se mu pokusila vytrhnout.
Tma. Chladný proud.
Když se dostala na břeh, byla sama.

„Na kdy mám objednat toho taxíka?“ ozvalo se po nesmělém zaklepání.
„Na půl sedmé bude stačit…“
„Jasně. Už tam volám.“
Moc dlouho klid neměla.
„A kterou košili si mám vzít?“ ozvalo se zase volání.
„Tu bílou, máš ji na posteli.“
„A ponožky?“
„Černé! Je to snad poprvé, co jdeme do divadla?“
Musím se ovládat, musím se ovládat, opakovala si.
„A ještě bych se chtěl zeptat…“ ťukal zase na dveře…
Měla chuť začít mlátit hlavou o nejbližší zeď. Že si ale nechtěla otlouct kachlíčky, omezila se na tiché zaúpění. Proč jí nemůže dát pokoj aspoň tu chvíli, co je na záchodě?

Elvisova slavná píseň Hound dog se domem nesla s ohlušující razancí.
„Náš závodník s číslem jedna právě vyrazil ze startovního pole,“ komentoval malý klučina pro plyšákové obecenstvo, které napjatě sledovalo závod.
„Tome, večeře!“ ozval se hlas z přízemí.
„Teď nemůžu, mamí.“
„Ale můžeš.“
„Nemůžu. Musel bych přerušit závod… Jednička dokončuje páté kolo a už ho tu máme zase! Neohroženě se pouští do šestého.“
„Takhle ti to vystydne,“ hlas se pomalu přibližoval.
„Toto je závod století! A už má za sebou desáté kolo!“
„Tome, zlatíčko.“ Maminka nakoukla do pokojíku. „Pojď jíst.“ Pauza. Zamračení. Povzdech. „A sundej svého křečka z toho gramofonu.“

„Copak je letos každej Ježíš Kristus, aby vstával z hrobu?“ kroutil hlavou Lestrade a civěl na Moriartyho tvář v televizi.
„Možná to nahrál jako Holmes,“ navrhla Donovanová.
„Jak to mohl nahrát? Měl díru skrz hlavu! Jestli to hrál, tak by měl dostat nejen úplně všechny Oscary, ale i medaile na Olympiádě!“ Donovanová mlčela – nebyl to první šéfův tyjátr kterého byla svědkem. „Občas mám dojem, že jsem mrtvej já a tohle kolem je peklo,“ bručel spíš pro sebe. „Běž domů, Sally, já si dám kafe a kouknu na telku, jestli nevstal z mrtvejch třeba Elvis, když je to letos taková móda.“

Bylo k večeru - třicátý březen -
večerní březen - byl drabble čas.
KaTužčin zval ku drabble hlas,
kde sosácká zaváněla stránka.
O drabble šeptala sova;
stojednaslovné povídky nejsou drabble žel,
svá drabble sova lidem pěla,
člověk čtením šťastně vzdech.
Povídky všemožných fandomů tajemných,
byly čteny, již žádný bol,
sto slov je obepíná kol a kol;
drabble jsou i v světech jiných,
v mobilech a na tabletech,
uzdravení je v drabblatech.
Dosáhly i oblohy skvoucí,
až do nebes nám vzešly
až se - z milosti k nám vroucí
změnivše se v povídky jiskřící -
opět se zde sešly.
Už je tady zas. Duben Měsíc Drabble.