Poslední soud

Stojím ve velkém sále, jehož konce nedohlédnu. Přede mnou skupina starců s dlouhými vousy v hábitech s kápěmi. Nevím, jak dlouho tady stojím. Obrazy se přede mnou objevují a zase ztrácejí, jen ti starci, stále zasmušilejší, tady sedí pořád.
Další obraz. Postava jakoby z kamene vytesaná, ztěžka se pohybuje.
„Pil, stále jen pil…“ říká dunivým hlasem.
Další postava celá černá a cosi černého lepkavého z ní odkapává.
„Hulil jak tovární komín,“ sípe.
Další postava pokroucená, plná vředů a špíny.
„Opařil mne mnohokráte, zneužil ke špatnostem, a kam všude mě strkal! Do pekla s ním, tak pravím já, duch jazyka jeho!“