Dam na tebe pozor

Bylo to už 30 a půl gallifrejských, 14 skarských, 50 pozemských nebo 68,23 univerzálních galaktických dní, co Doktora viděla naposledy. Mohla by to přepočítat ještě na spoustu dalších časů. Podle některých planetek, rotujících kolem své hvězdy takovou rychlostí, že je gravitace málem trhala na kusy, to už bylo několik let, zatímco na váhavých obrech by uplynulo sotva pár hodin. V poměru k tomu, jak dlouho byl už naživu, to byla bezvýznamná chvilka. Ale jí to připadalo nekonečně dlouho.
Vlastně ani nevěděla, jak teď vypadá, jestli není zraněný, jestli nepotřebuje pomoct. Sotva se vrátil, s hlavou skloněnou, zavřel za sebou dveře první ložnice, kterou našel, a už se neozval.
Vlastně ani nevěděla, jak teď vypadá. Starý nebo mladý? Světlý, tmavý? Jakou tvář si vybral? Nebo to nechal na náhodě? Občas vtipkoval, že jeho další verze by nemusela vypadat tolik jako člověk. Bylo jí to jedno, tak povrchní nebyla. Chtěla jen, aby mu bylo líp.
Hrnek s čajem, který nechala přede dveřmi, se začínal potahovat tenkou vrstvou plísně. Uklidila ho a místo něj položila termosku a talířek se sendvičem, který pro jistotu přiklopila miskou, aby chleba neoschnul. Lidé tohle dělali - a Gallifreyané také, bez ohledu na to, jak povzneseně a nadřazeně se tvářili - když se někdo trápil, a oni nevěděli, kam dál. Jídlo proti smutku byla univerzální konstanta napříč vesmírem a časem. Doufala jen, že tohle tělo nemělo žádnou zvláštní chutě. Vařit jí zas tolik nešlo.
Kdyby chtěla, mohla by se podívat, jak se mu daří. Jenže to ji připadalo jako špehování. Nechtěl se ukázat, a ona ho nutit nemohla. Ale aspoň poslouchala, a snažila se uhodnout, co znamená. Aspoň to, že je ještě naživu.
Probírala se jeho šatníkem - oblečením nashromážděním za stovky let dobrodružství - a hledala, co by se pro něj mohlo hodit. Nejjednodušší by bylo, kdyby si vybral sám, ale kdo ví, jak dlouho by ještě chodil ve zbytcích své předchozí identity, než by se odhodlal rozhodnout. Chápala ho. Taky by se nechtěla po něčem takovém rozhodovat, kým bude. Cokoliv ze starších životů nepřicházelo v úvahu. Žádné mnohometrové šály, pestrobarevné kabáty, ani kriketové uniformy. Nic, co by zbytečně připomínalo minulost. Nic, co by připomínalo Gallifreyu.
A pak tu byl celý ten problém s velikostí. Nakonec dala dohromady pár svršků, které byly dost velké, aby se do nich vešel i ve svých větších regeneracích, ale které se daly ohnout nebo přepásat, kdyby byl menší. Po chvilce přemítání přihodila ještě jeden kousek. Možná byl trochu moc vojenský, ale působil prakticky a obyčejně a trochu jako brnění proti světu, a to by se mu mohlo hodit.
Když se mu nebude líbit, vždycky to může vyhodit na chodbu a ona to zkusí znovu. A klidně ještě jednou, a znovu, dokud se mu netrefí do vkusu a do nálady, nebo dokud konečně nevyjde ven, aby si vybral sám.
Ještě pár bot, a tlusté ponožky proti zimě, a taky jako vycpávky, kdyby se ukázaly moc velké. Všechno mu to nechala složené u dveří.
Sendvič pořád ležel tam, kde ho položila, okoralý, ale termoska byla pryč. To byl pokrok.
Přistála.
Už začínala ztrácet přehled o tom, po kolikáté za poslední dobu.
Podle toho, co zmiňovaly archivy, to měl být jedinečný okamžik v čase a prostoru. Meteorický roj, který prolétal atmosférou a nechával za sebou sprchu zlaté a třpytivé duhy na nočním nebi. Zkontrolovala, že na planetě zrovna není válka, invaze z jiné galaxie, nebo jestli zrovna nemá pršet, a zaparkovala vysoko na svahu, kde byl dobrý výhled a kde nehrozilo, že je někdo najde a bude mít otázky. Pak otevřela dveře a nechala ho, aby se rozhodnul.
O několik hodin později, kdy obloha už ztmavla a ovce, která se zatoulala dovnitř a toulala se po chodbách, se už vrátila do salaše, jí došlo, že odpověď je ne, stejně jako už mockrát předtím. Slavnostní znovuotevření Alexandrijské knihovny. První strom, který vyrostl na Marsu. Vzácná konjunkce všech šestnácti měsíců na obloze Alfa Martiz a několikadenní oslavy, které jí předcházely. Pláž, kde se první stvoření ve vesmíru vyškrábalo na suchou zemi. Všechny ty vzácné a krátké okamžiky historie, které by mohl chtít vidět, a které ho stejně nedokázaly vytáhnout z pokoje. Povzdechla si. Nebylo na ní, aby rozhodovala, kdy bude se bude chtít zase vydat na dobrodružství.
Aspoň, že oblečení, které mu nechala, zmizelo, a sendvič byl z půlky snědený. Některé věci se zlepšovaly.
O několik týdnů později začal chodit ven.
Ne ven ven, na to bylo ještě brzo, a i tak to bylo jen na chvilku a jenom když si byl jistý, že ho nevidí. Důrazně se tedy koukala jinam, když zaslechla, že otevírá dveře. I tak z něj občas zahlédla aspoň kousek, a to jí dělalo radost. Nechávala mu jídlo v sekundární řídící místnosti - už měla představu, co mu chutná, a sendviče mizely častěji, než kolikrát se jich zmocnil plíseň. Dokonce se občas zastavil před obrazovkami, kde nechávala návrhy na jejich další výpravy.
Žádná ho ale nezaujala tak, aby opravdu vystoupil.
Možná, že něco míjela. Všechna ta místa a okamžiky byly ty nejkrásnější, které jí napadly, ale možná to nebylo to, co zrovna potřeboval.
Zavřela složku Tisíce nejlepších momentů v časoprostoru a začala prohlížet jiný seznam. Rovnou vyhodila cokoli opravdu nebezpečného - pořád nevěřila, že by na sebe dával pozor, a po celé té katastrofě nechtěla, aby musel rozhodovat o životech jiných. Ale nějaké menší riziko? Něco, na co bude moct zamávat šroubovákem, utíkat před tím a vyřešit to na poslední chvíli. Něco jako…
Londýn. Anglii na Zemi měl vždycky rád, aspoň soudě podle toho, kolik času tam trávili. Začátek dvacátého prvního století nebyl úplně špatný čas. A Autoni, kteří se vydávají za obchodní figuríny?
Zapnula brzdy, a v další vteřině se zhmotnila na nábřeží Temže. A čekala, dokud za ním konečně nezaklapnou dveře.
Oddechla si. Zdaleka ještě nebylo všechno k pořádku, ale byl to další krok. A třeba, jenom možná, narazí i na někoho, kdo by mohl cestovat s nimi.
Jenom TARDIS a Doktor? To nebylo ono.