Šestadvacet - 23. března 1945

S Hanou si zkracují cestu přes seřaďovací nádraží. Desítky kolejí. Stovky vozů, čekajících na svůj vlak. A vlaky čekající na volnou trať.

Tonka ranžír nemá ráda. Úzké uličky mezi vagony jí připomínají tunely. Padá tu na ni tíseň. Hradba vozů se táhne až k obzoru, zdánlivě bez přerušení, jakoby odtud nebylo úniku.

Kdyby aspoň nenatrefily zrovna na zajatecký transport! Za tenkou stěnou vagonů se ozývá sténání, odporné dávivé chrchlání a kletby. Jsou to nákladní vozy, nemají okna, jen malé větrací otvory těsně pod střechou. Tonka se otřese, když si představí, že na podlaze podobného vagonu se možná trápil i tatínek, ležel tam ve tmě, obklopený těmi hroznými zvuky a pachy. Potom se rozezní teskná melodie, tak dojemná, že se Tonka na chvíli zastaví a poslouchá.

„No tak Toni! Pohni sebou! Za chvíli bude poledne.“

Najednou z větracího otvoru nad Hančinou hlavou vychrstne moč a řídké výkaly.

„Do hajzlu!“ vřískne Hana a uskočí tak prudce, že narazí do Tonky. V okénku se objeví stín tváře, frivolně hvízdne. „Kakája krasatá?!“, ozve se z vedlejšího vozu a určitě to je nějaká sprostota, protože další se přidávají, pískají, chechtají se a hulákají. Tonce se zdá, že křičí: „Prasata, pokaděná prasata!“ Snaží se tomu utéct, ale je to marné, smích a hrubosti letí před ní, přeskakují z vagonu do vagonu rychleji, než ona dokáže běžet. Vlaky po obou stranách jako by neměly konce, není kam uhnout, kam se schovat.

Pak ji Hana strhne s sebou do mezery mezi vozy. Tady jsou mimo dohled. Tonka málem padne na zem, ale udrží se a v předklonu lapá po dechu. Proud sajratu ji minul, ale stejně si připadá špinavá, ponížená. Hana si roztřeseně zapaluje cigaretu. Křik postupně utichá.

Tonka se opře o nárazníky a zavře oči. Pomalu se uklidňuje. Polední slunce ji hřeje do vlasů, pražce vydechují vůni karbolu. Z opravárenských dílen se ozývá pravidelné ťukání kovu o kov.

„Myslím, že to na nás nevylili schválně,“ uvažuje Hana a vyfoukne kouř mezi zuby.
Tonka mlčky přikývne.
„Když to řeknu Hansovi, určitě je potrestá.“
Toni polekaně otevře oči.
„Neřeknu mu to.“ Hana pustí nedopalek cigarety do štěrku mezi pražce.

Z dálky zahouká lokomotiva.

Potom se rozezní sirény.