Má milá

Hvězdy blednou a kdesi za obzorem se nebe barví do světle růžova. Noc se pomalu rozpouští na okolních střechách. Do ticha křičí ptáci. I vzduch voní jinak.
A ty se mnou pořád nemluvíš. Neslyšíš mé prosby. Jako bys zapomněla na všechno, co jsme spolu zažili. Protože to bylo fajn, víš? Tomu se, má milá, říká bezohlednost.
Obzor zlátne, má milá. Má touha po tobě roste, duše i tělo hladoví. A vím, že moje naděje umře s prvními ranními paprsky, takže už mi nezbývá moc času.
Třeba tě přesvědčí můj kamarád.
“Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!”