Zajetí

Snažil jsem se s tebou mluvit, ale tys nikdy nechtěl poslouchat. Jako bys to neviděl.
Byli jsme přátelé. Věřil jsem ti. Proč jsi mě nevyslyšel?
Za zády mám vojenskou jednotku. Už nemůžu couvnout.
Klečíš, nevypadáš překvapeně. Přistupuji k tobě a skláním se, dlaň na tvé tváři. Ta tvář, tvé tělo, tvoje nitro, síla z tebe tryskající, už chápu, ano, opravdu jsi Syn Boží, najednou cítím slabost v kolenou, tohle nechci, stop, proč, jak jsem mohl?
Ale už není cesty zpět.
„Mistře,” splyne mi ze rtů.
Konám, co jsem započal.
Prostý polibek roztáčí soukolí, které nás oba rozdrtí.
Proč zrovna já?