3. Uvědomění

Rozmazané barevné skvrny, osvětlené nejspíše olejovou lampou, pomalu nabírají tvar, jak se usilovně snažím zaostřit, abych se zorientoval, kde jsem se to ocitl. To, že se mnou neustále někdo manipuluje, cloumá, obrací a tříská do mě - to také vážně vůbec nepomáhá.
Ač je to stěží pochopitelné, není však pochyb.
Buď mne unesla záhadná rasa obrů, anebo jsem se právě ... ehm - narodil!
Sláva, jsem na světě!
Jenže, to já už byl i dřív...
Takže se něco fakt posralo.
Asi omdlím.
Asi OMDLÍM!!!
A pak hezky rychle umřu, pokud tedy, sakra, nezačnu hodně rychle dýchat!
No. To bylo na poslední chvíli.
Jak? Proč? Co to? Milion otázek. Jo, proto jsem se v té vodě neutopil... A před chvílí jsem prolezl - au - ještě teď mne všechno bolí...
Jsem prťavý děcko, a ještě k tomu dost pydlovoký...
Slyším ale, zdá se, docela dobře. To znamená, že osoby kolem mne mluvěj neznámým jazykem.
A fuj, taky to tu dost nepříjemně smrdí. Možná to, co smrdí, jsem já. Alespoň, že už do mě nemlátěj. A také mne někdo zabalil do něčeho teplého, no možná až moc teplého, a navíc mi to nepříjemně omezuje možnost pohybu. Sice nerozumím tomu jazyku, co používaj, ale mám pocit, z toho JAK drmolí, oni asi nejsou moc nadšený, že jsem se tu objevil. Anebo něco není v pořádku.
Možná jsem moc potrhal ženskou, ze které jsem vylezl. Případně jsem nechtěné děcko - parchant, bastard, kdo ví? Nebo je něco blbě na mě. S tím dýcháním, to byla pěkná blbost, asi jsem jim trochu promodral. A nebo? Možná je jim divný, že jsem zticha, novorozeňata přeci vždycky řvou! To byste chtěli? Tůůůůdle!