Moje články

Stál bez hnutí uprostřed lesa a neodvažoval se pohnout. Snažil se popadnout dech, ale nešlo to. Částečně šokem a nevolností z kouzla, do kterého vběhl. Částečně vzrušením.
Ještě nikdy, nikdy nenarazil na magii někoho jiného.
Jenomže tohle..! Opatrně magii kolem sebe ohmatával, zkoumal, ochutnával, očichával...
Měla hravou strukturu, skoro ženskou...
Pokusil se ji zkrotit, trochu si pohrát...
Mnohokrát o prvním setkání s jiným čarodějem snil a vždycky se trochu bál. Zejména toho, že je sám. Že žádná jiná magie prostě není. Představoval si, jaké to asi může být...
Prudce se předklonil a začal dávivě zvracet.
Tohle jsem si zrovna nepředstavoval...

Zhluboka se nadechl.
Pomalu, pomaličku nasával okolní pachy. Tlející listí, vlhký mech, kvetoucí borůvčí... Ale to, co ho teď zajímalo, byl nenápadný, pižmový pach daňka, kterému byl již několik hodin na stopě.
Zavřel oči a zaposlouchal se.
Zapátral očima ve stínu stromů.
Dotkl se hlíny a poté špičky jazyka svými prsty.
Vyrazil, aniž by pod jeho kroky křupaly větvičky.
Běžel. Když lovil, nic jiného neexistovalo.
Až doteď.
Bylo to jako by někdo na zlomek vteřiny změnil běh času.
Země pod jeho nohama se zakymácela. Měl pocit, jako by proběhl jiskřící pavučinou, která se táhla na míle daleko.
Kdopak tady čaruje?

Dřímající poštolka doširoka otevřela oči překvapením.
Než se její mysl stihla vzbouřit, Zapůjčilo si její tělo mnohem silnější vědomí. Nesmlouvavé. A po letech zapomenuté vášně tolik dychtivé.
Poštolka doširoka roztáhla křídla, prudce vyletěla směrem ke hvězdnému nebi. Následoval ji tichý, rychlý stín.
Velký ostříž ji dostihl. Avšak místo boje začal kroužit kolem ní. Tak těsně, až se otírali pírky. Rychleji, rychleji.
Vrhla se směrem k zemi, volným pádem mezi stromy. Kopíroval každý její pohyb.
Oba ptáci zmizeli v lese.
Opodál překvapeně štěkla liška.
Jeho zrzavé tělo povalilo to její.
Esme kdesi daleko tiše, vzrušeně vzdychla: „Nejsme na to staří, Vzoromile?“

Zahrada měla svůj vlastní zvuk. Zpěv ptáků, zurčení starého náhonu, šum sousedícího lesa... Když byste se zaposlouchali, mohlo se zdát, že přichází a odeznívá ve vlnách. Martha několikrát přemýšlela, zda je možné, aby zahrada dýchala...
Zahrada jako by měla i své nálady a vrtochy. Martha si s ní povídala.
Dnes jí však zahrada připadala zarputilá a zahradnice se na ni zlobila.
Zabořila ruce do hlíny - ta se však začala propadat, zřejmě podrytá hlodavci. Překvapeně sledovala, jak se, jako malá lavina, hlína drolí. Myší díry se slévají v jednu.
Větší a větší.
Ucukla, když si náhle uvědomila, že...
Ach můj bože..!

Akiša běžel tak rychle, jako ještě nikdy. Jen okrajově vnímal, jak se les kolem něj mění, když se nořil hluboko do svých stínů. Pachy byly silnější, zvuky ostré. Byl na lovu.
Tak strašně toužil konečně se tomu poddat, bylo to neskutečně opojné... Vzdoroval celý svůj život, déle už nemohl. Nechtěl.
Ponořil se úplně.
Uspokojením zařval, ale zvuk jeho hlasu nebyl lidský. Jeho myšlenky se rozprchly jako mouchy, vyplašené z mršiny. Ohnal se po nich nespokojeně tlapou.
V dálce před sebou náhle ucítil něčí přítomnost. Bylo to hrdé, silné a sebevědomé. Neznalo to strach.
Stejně jako on.
Rozběhl se za tím.

Mladý černovlasý muž zaslechl své jméno a vyklonil se z okna. Dole stál jeho známý a mával mu.
„Pustíš mě nahoru? Musím s tebou mluvit,“ volal návštěvník.
„Už jsem Vám říkal, že nemám čas. Musím uklidit celý dům, než se Lily vrátí! Zabila by mě, kdyby viděla tu strašnou spoušť tady!“
„Ach... Prosím pusť mě nahoru. Víš, že půjdu tak jako tak,“ odvětil starý muž mírně.
„To můžete zkusit. Ale neradil bych Vám to,“ ušklíbl se černovlasý.
„Jsi tady zavřený týden...“
„Vím, co mi zase chcete. Nechci Vás poslouchat!“ křičel mladík hystericky.
„Lily se už nevrátí... Je přece mrtvá, Severusi.“

Otec Julius byl jako vyměněný. Navzdory své obvyklé ostýchavosti a neomalenosti teď vyzařoval sebejistotu, šarm a ležérnost. Hostil. Bavil. Žoviálně se smál.
„Tak kde jsem to byl? Ano! A najednou jsem KONEČNĚ pochopil, k čemu celý můj život směřoval, víte? Vždycky jsem kolem sebe viděl tolik, tolik zlého, ale nikdy mě nenapadlo, že s tím vlastně můžu – ne, MUSÍM - něco udělat!
Co říkáte? No ano, třeba Vy. Vezměte si například sebe. Co jste mi to minulý týden říkal o Vás a pekařově ženě? No vidíte.
Pozvedněte všichni prosím sklenky!“, pronesl Otec Julius vesele směrem k čerstvým mrtvolám, usazeným kolem stolu.

„Co všechno dokážeš?“
„Moc jsem to nezkoumala.“
„Proč?“
Meredith si povzdechla. Kromě toho, že riziko nehody a prozrazení je obrovské?
Ano, existoval další důvod.
Byla ještě malá holčička, která právě zjistila, že umí přimět květiny rozkvést. Bylo to tak krásné, že to přece nemohlo být špatné... Nevydržela nechat si to pro sebe.
Kovářova dcerka, její nejlepší kamarádka, se ale vyděsila. Řekla, že je Med zrůda a utekla...
Ten večer kovářova rodina uhořela ve svém domě.
Meredithin otec o tom nikdy nepromluvil, avšak hned druhý den ji poslal do učení, pryč.
Čarodějka na Akišu pohlédla očima zalitýma slzami.
Ty jsi druhý...

HLEDÁ SE
hlava Eddarda Starka, pána Zimohradu!
Naposledy spatřena nabodnutá na hradbách Rudé bašty!
Strašlivá kletba stíhá všechny, kteří králova pobočníka za života znali, případně (nedejte bohové) měli rádi! Jeho ostatky je proto třeba okamžitě zničit.
Již žádná další úmrtí!
Pomozte našemu spolku najít jeho hlavu a zachráníte mnoho životů!

O upírech koluje spousta nesmyslů. Většinu času to celkem šlo, a když si trochu pohrajete s rozvrhem, jde dokonce pokračovat ve studiu vysoké, jak Amanda zjistila. Když už se to prostě stalo, nedovolí, aby jí to zasáhlo do života! Tedy, víceméně...
Některé fáze měsíčního cyklu nicméně byly náročné.
Pár dní okolo úplňku měla živé sny, plné trhání masa a tekoucí krve. Zpravidla se budila s poslintaným pyžamem a někdy dokonce rozkousala polštář, což přímo nesnášela.
Někteří spolužáci jí náhle připadali prostě k nakousnutí.
Navíc byla z přesvědčení vegetariánka.
Daleko horší ale bylo to, co přicházelo v jiné fázi měsíčního cyklu...

Zvonek u dveří, ohlašující příchod nového návštěvníka, byl dávno utržen (a pravděpodobně použit jako vražedný nástroj). Kdyby tam však stále visel, vydal by veselé zacinkání, přípomínající zvuk umíráčku. Na prahu stál špatně naložený návštěvník, který byl v hospodě U prokopnutého bubnu zjevně poprvé, neboť si teď štamgasty prohlížel.
Než se posadil, s nakrčeným nosem odhrnul stranou hromádku burákových skořápek. Odhalil tím desku baru, kterou pár vteřin podezíravě zkoumal... než buráky zase vrátil nazpět.
„Ehm. Jedno pivo.“
Pak, aby řeč nestála, nadhodil: „Prej sem chodí pít i nějaká vopice.“
„Eeeek??“, ozvalo se v nastálém tichu z rezavé chlupaté deky vedle něj.

Seděla v trávě a upřeně koukala před sebe, i když vlastně nic neviděla. Před ní, částečně skrytý ve stínu zlámaného stromu, stál skromný kříž.
Nevěděla, jak dlouho tu už sedí. Připadalo jí, že od toho večera uběhly roky a zároveň se to nikdy nestalo.
Ještě pořád slyšela jeho smích a cítila mokrou zemi pod bosýma nohama, když bláznivě utíkali před deštěm.
Cítila jeho horké ruce na svých bocích, když si ji poprvé přitáhl k sobě.
Cítila... cítila chuť jeho polibku.
Seděla v trávě a kolem hlavy jí poletoval motýl.
První a poslední věc, kterou pro ni vyčaroval.
Před tím, než...

„Jsi si jist?“
„Ano! Tedy... proboha, mám na výběr? Říkám ti, Jime, VŽDYCKY narostla znova!“
„Nemůžu slíbit, že...“
„Já vím.“
Warren se trásl po celém těle. NENÁVIDĚL ten pohled, to očekávání a zklamání, tu ochromující hrůzu, která ho zachvátila pokaždé. Někdy to byly dva týdny, někdy skoro tři, ale vždycky tam nakonec zase byla, malá, potměšilá, zrůdná... Ve srovnání s mukami, která u toho zažíval, bylo následné zoufalé pižlání žiletkou zanedbatelné.
Bývala maličká... Proč jen taková nezůstala.
Chlapec s křídly se naposledy podíval do zrcadla. „Můžeš.“
Se zvukem motorové pilky vykřikl, až ptáci za okny poplašeně vzlétli z korun stromů.

I když v temných lesích kolem hučel vítr, u jejich vatry bylo příjemně teplo. Kvůli praskání ohně ani neslyšeli Marušku vstoupit do jejich kruhu potřetí.
„Co máš přinést tentokrát?“ zeptal se unaveně Leden.
„Jablíčka,“ fňukla dívenka. „Jinak mě zabijí.“
Leden pokynul třetímu muži po své pravici. Ten se pod svou kápí jen tence usmál a podal děvčeti převázaný balíček. Ta vesele odběhla.
Když Maruška předala balíček své nevlastní sestře a matce, nebyly spokojené. Vlastně vůbec nechápala, proč jsou tak rozzuřené, ani nerozuměla tomu, proč ji svázaly a nechaly ve sklepě.
Loki si sundal kápi. Husa blbá, pomyslel si s uspokojením.

Dech letitého muže byl cítit rumem: „To už byl dneska třetí.“
V poryvech větru slabě povrzávaly prastaré kovové konstrukce.
„Jo,“ odtušil druhý kolotočář, podobně ošuntělý a zrezivělý jako stroj, který obsluhoval.
„Asik To má hlad.“
„Říkáš jim to?“
„Jasan.“
„A...?“
„Vždycky se jenom smějou.“
„Blázni,“ pokrčil unaveně rameny ten zrzavý.
Oba se pomalu otočí za sílícím zvukem štěrku, skřípějícím pod podrážkami.
Výraz starého muže ožije: „Přistupte blíž! Jedinej zaručeně pravej Strašidelnej dům v celým Arkansasu! Co za běs se skrejvá uvnitř? Vstup pouze na vlastní nebezpečí!“
Chlapec a jeho dívka si vymění vzrušený pohled a s nedočkavým smíchem vběhnou dovnitř.