Moje články

,,Je to vůl. Vždyť to víš, tak proč na něm pořád lpíš?" Hovořila sama k sobě.
Když zapojí mozek ví, že by se s ním neměla scházet, je tolik věcí co na něm nemá ráda. Ani pohledný nijak zvlášt není. Není to ani gentleman, co by jí nosil na rukou, prostě takový pařez bez citů a emocí.
Ale jakmile je s ním, ztrácí se z reálného světa a má pocit naprosté bezstarostnosti. Když se dotkne její kůže, projede jí mrazivé vzrušení.
Ví, že pocity by neměla stavět nad rozum, ale má svázané ruce. Její pocity odtlačí rozum vždy do pozadí...

Slyšte slyšte! Naše rádio Bonzák vám přináší exkluzivní informace z událostí na Lentilkovém bulváru!
Nacházíme se ve vrtulníku nad bulvárem a celou situaci pro vás pečlivě monitorujeme.
Lidé se sem hrnou ze všech stran. Autobusy MHD uvízly v kolonách a snaží se to objed kudy to jen jde i po chodnících! Toto davové šílenství je naprosto neuvěřitelné!
Pořadatelé akce ,,Kobliha zdarma a volte nás!" se již dávno dali na útěk a lidé se o koblihy doslova perou! Marmeláda i nugát stříkají všude, všude ve vzduchu se dá šňupat moučkový cukr. Lidé se tlačí a tísní, vypadá to jako lidská tlačenka!

,,Nechce někdo dolít víno?"
,,Ne, ne, děkujem, vše je naprosto famózní, jako vždy. Nechápu, jak to děláš, máš tak dokonalé chuťové buňky!"
,,Děkuji, to bude kvalitními surovinami, ty jsou základem všech pokrmů." V očích mu tajemně zablýsklo a letmo se podíval na dveře od sklepa.
,,Mimochodem, neříkal jsi, že má dnes přijít i Damien?"
,,Ach ano, ale na poslední chvíli se omluvil."
,,Já musím podotknout, že zvolené víno je k těm ledvinkám dokonalé!"
,,No jistě, ty staré prase." Pomyslel si.
,,Já bych zase rád podotkl, že ti spadl kousek Damiena do klína." ale místo toho se vlídně usmál a přikývl...

,,Tak tady bydlím." a vlezl oknem do pokoje. ,,Co ti můžu nabídnout krásko? Čaj nebo něco ostřejšího na uvolnění?"
,,Ještě jednou děkuju za záchranu, ale spíše by mě zajímalo, komu za svůj život vděčím. Jak se jmenuješ?"
,,Maličkost, měl jsem to cestou... a já jsem ehm, nooo.." nevěděl co říct. Ne, že by se nechtěl prozradit, ale jeho jméno bylo trapné.
,,Ano?"
,,To není důležité! Můžeš mi říkat jen hrdino."
Schody za dveřmi vrzly a ozval se hlas. ,,Květoslávečku!? Zítra půjdeme koupit ty nové slipy i tatínek půjde!"
,,Mami mlč! Děláš mi ostudu!"
A děvče se smíchem mířilo ke dveřím.

Modrá, jako barva tvých věčně šťastných očí.
Hnědá, jako barva stovek pih, které zdobily tvou tvář.
Žlutá, jako barva tvých vlasů, když je hladilo slunce.
Fialová, jako barva, kterou jsi milovala a na zdech měla.
Oranžová, jako barva, kterou jsi bytostně nesnášela.
Zelená, jako barva pírek kolibříka na tvém zátylku.
Červená, jako barva tvých rtů, ze kterých úsměv téměř nemizel.
Rudá, jako barva krve, která ti tekla mladým tělem.
Růžová, jako barva zařící na tvé pleti.
Šedá.. jako barva, která nahradila růžovou...
Černá.. jako barva šatů, ve kterých tě pochovali...
Bílá.. jako barva oblak, na které se doufám koukáš shora...

,,Jsem těhotná." zašeptala ustrašeně.
,,To je skvělý! Já tě tak miluju!"
Měsíce a roky plynuly a Anička rostla jako z vody. Sourozence se však nedočkala. Nebyl čas a bratříček je drahý, říkávali rodiče.
,,Dva dospělý a jedno dítě, prosim." Všichni milovali zoo...
Jednou maminka vážně onemocněla a odešla do nebe.
,,Jeden dospělý a jedno dítě." S tradičními výlety do zoo nepřestali.
Ačkoli se tatínek snažil, maminka mu moc chyběla. Krátce na to, zemřel také.
,,Prosím, jeden dospělý." Procházela se se smutkem zoo sama.
,,Budu mít minimálně dvě děti." Zařekla se Anička. ,,Aby necítily ten smutek, že zůstaly sami, jako já..."

Dospělost je takové dětství naruby. Člověk se jen učí a učí, paradoxně opak toho, co se učil jako malý.
Jako děti, se učíme, že lhát se nemá a nemáme se bát kdykoli ozvat. Jako dospělí se učíme, že lhát se někdy musí, například : ,,Miláčku? Nejsem v tom tlustá?"
Jako děti se musíme o vše dělit, jako dospělí si musíme dávat sakra pozor, co komu půjčíme.
Jako děti musíme chodit po obědě spát, nedej bože, aby to udělal dospělý, vždyť je tolik práce, která se musí udělat!
Jako děti prahneme po svobodě dospělosti, jako dospělí po bezstarostnosti dětství. Život je zmatený...

Nechápu myšlení dnešních dívek.
Je jim 13, ale zmalují se na 30. Obléknou si to nejkratší, co doma najdou, pár selfíček před zrcadlem v pokoji, v koupelně, předklonit se, ať jsou vidět prsa, kousnout se provokativně do rtu, postnout je na facebook a nezapomenout udat místo, kde bydlí.
Pak jdou mezi lidi, diví se, že na ně každý kouká.
Vypadají jako kořist, levná kořist. A pak se tyto "dámy" diví, že se je někdo sexuálně obtěžuje, v barech, na diskotékách, na místech, kam nepatří.
Na profilovce to má skoro jen poprsí, ale každý kluk, co jim napíše, je hned úchylák.

Džíny jsou dneska něco naprosto normálního, každý má doma ve skříni aspoň patery, ale dřív tomu tak nebylo.
Není to tak dávno, kdy byly džíny nedostatkové zboží pro lidi s kontakty. Kdo tyhle kalhoty měl, byl prostě frajer, kterýmu všichni záviděli.
A to byly jen kalhoty. Teď si představte, když měl někdo i džínovou bundu. To byl teprv borec.
Člověku oděnému do džínoviny od hlavy k patě, se říkávalo různě, džíňák, džínovec, džou-džou.
Jak se džínovina šířila, tak i přezdívky, objevovaly se i nové variace pro tyto milovníky džínoviny, až se zakotvilo u přízviska džin. Je to krátké a jasné.

Naše planeta je plná nádherných i ošklivých věcí, prospěšných i škodlivých, ale znáte nějakou nádhernou škodlivou věc? Já se s jednou setkala.
Říká se tomu Rudý příliv. To nastává tehdy, když vlny zavanou na pláže přemnožený plankton, který v noci reaguje na změnu kyselosti vody a při pohybu vydává modrou záři.
Je to doslova dechberoucí podívaná, která však nosí i smrt. Tyto mikroorganismy vylučují do vody toxické látky, které jsou pro mnoho živočichů škodlivé.
Každý by to chtěl vidět, vlny kreslící do písku, zářící stopy korýšů i vlastních šlépějí.
Bohužel, co je pro nás krása, může být pro jiné smrt.

Dvě postavy v lese, tváře skloněné,
ruměnce na tvářích, prsty spletené.
Mladý pár, srdce láskou zmámená,
tou láskou, která vše znamená.
Náhle jejich malý svět, narušil hlas,
,,Maruno, domu! Všechno vidim!"
,,Musím jít!" zaúpěla dívčina,
nebo nepřijdu včas,
pak mě stihne pěstí matčina,
a budu mít zaracha zas.
Vysmýkla mu ručku svou
a rozběhla se tmou.
,,Báro! Kdy budeš mou?" křikl hoch.
,,Nejsem Bára! Jsi hloupý jako hroch!"
Tak řekla lásce ámen
a hodila po něm kámen.
Z toho ponaučení plyne,
ať tě matčina pěstí mine,
dej si pozor, kdo tvou ruku má,
ať tě ten vůl, aspoň jménem zná.

Ničitel demoloval vše co mu přišlo do cesty. S rudou září v masce jen hledal, co by mohl zničit. Auta létala vzduchem jako odštěpky dřeva, betonové stavby se řítily k zemi jako domečky z karet.
Lidé křičeli a utíkali do všech stran, nikdo nevěděl co dělat, nikde před jeho žhnoucím pohledem nebylo bezpečno.
Hora kovu pokračovala městem dále a srovnávala vše se zemí.
Nikdo už nedoufal v záchranu, když se náhle za oslepujícího záblesku a dunivého hromu, roztrhla mračna a k zemi letěl Mjollnir.
Všichni věděli, co bude dále, že jsou zachráněni, protože kde je Mjollnir, tam je i on...

Jsem holka a ráda tak vypadám, šatičky botičky a tak, ale když dojde na věc, dokážu se chopit kladiva, pajcru, sekery, lopaty, s ničím nemám problém.
Kdo mě zná, asi už určitě někdy slyšel mojí hlášku ,,Já sám." I kdybych se měla strhat, ruce mi měly upadnout, tak si pomoci nenechám, je to hloupé, já vím, ale nemůžu si pomoct.
Potřebuju ten pocit, že všechno zvládnu sama a nemusím se na nikoho spoléhat.
Občas žasnu, kolik síly jsem v sobě schopna najít, sice z toho pak nemůžu skoro chodit, ale stejně jsem pořád stejně hloupě umanutá, nejsem přeci žádná květinka.

Obvykle byl sám. Choval se jinak, poslouchal jinou hudbu, četl jiné knížky, téměř nic ho s ostatními nespojovalo.
Nikdy neměl pocit, že někam patří, občas si přišel osamělý, ale stát se další ovcí, mu přišlo jako příliš vysoká cena za falešný zájem. A tak si dál žil po svém.
Ta jeho odlišnost však byla trnem v oku ostatním.
,,Myslí si, že je něco víc, náfuka."
,,Je nějakej divnej, blbeček." slýchal denně.
Sice ho to občas mrzelo, když při hrách bylo jasné kdo půjde z kola ven, ale pevně věřil, že jeho odlišnost bude jednou oceněna, stačí vytrvat, být sám sebou ..

Mám kamaráda policistu a občas něco vypráví. Není lepší prevence, než slyšet takové vyprávění od někoho, kdo to viděl na vlastní oči.
...
Nezapomenu na jednoho kluka. Mladý kluk, kolem 20, první auto, které si koupil sám. Měl radost a jel vyzkoušet kam až ručička tachometru dosáhne.
...
Rovná silnice, žádný provoz, ručička tachometru stoupala vzhůru, stejně jako vzrušení.
Ve stejné chvíli vyběhla z lesa srnka.
Typický příklad z autoškoly, neuhýbat, srazit ji, ale udělat to, je v danou chvíli těžké. A tak strhl volant stranou a zastavil se o strom.
...
Když jej našli, zbylo z něj jen tělo oděnné do oceli...

Jdu svižně, nechci jít celý den.
Koukám se pod nohy, abych nezakopla, ale asi špatně. Kořen a bum, přes druhý skáču.
Teď klacek a jsem zas na zemi, tentokrát s pusou dokořán a plnou hlíny.
Kámen, hop přes něj .. á skvěle, nikdo neupad, ale pro změnu mám obličej omotaný pavučinou. Pavučiny, další věc, nač si je třeba dát pozor.
Kořen, klacek, kámen, další pavučina! Skláním se, muhehe, vyhla jsem se, jásám. Když se opět narovnávám, trhne mi krk dozadu.
Jasně, křoví a v něm mám zamotaný cop. To už neni náhoda, něco tu po mně jde! ...
...Nejde, jsi prostě nemehlo.

Miluju psy, když vidím nějakého roztomilého psa, hned se za ním otočím. Smutné je, že první na co koukám, je pes, ne kdo drží jeho vodítko. A tak se skláním, drbu chlupáče po hlavě, prohodím pár komplimentů na jeho osobu a až pak mi dojde, že dělám něco špatně. Zvednu hlavu a k majiteli zadrmolím něco ve smyslu ,,Promiňte, ale ten je tak krásnej." a následuje debata o tom jak je Sorbon starej a které jídlo má nejraději. V zápětí mi dochází, že spěchám a jak jsem anonymně přišla, tak anonymně odcházím. Při tom by to mohla být skvělá seznamka!

,,Dospělý a dětský, prosim." tak obvykle začínají mé chvíle radosti.
Jako starší sestra mám povinnost o brášku pečovat, včetně výletů za kulturou. Taky mi dá dost práce toho prcka ukecat, že Nemo bude lepší než Spiderman.
Nedočkavá vběhnu do kina a těším se jak na Vánoce, jen kdyby haranti okolo, už 5min po začátku nezačaly dělat bordel, znudění rodiče nereagují a mně to kazí filmový zážitek.
Až když se rozsvítí a vidím, že 90% diváků je o metr menších, říkám si, jestli na to už nejsem stará, ale stáří bude muset počkat, za chvíli je tu Nemo 2!

Nesnaž se, ukaž se? To je podle mě asi jeden z největších problémů dnešní doby a společnosti obecně. Proč musíme pořád někomu něco dokazovat?
Někomu stačí byteček, manžel a děti. Znamená to, že je něco méně, když se nehoní za kariérou?
Někdo chce velký dům a luxusní auto. Dělá to z něj hned povrchního snoba?
Někomu je všechno jedno. Nepřipadá nám jako flegmatickej ignorant?
Tak nějak mi přijde, že ve skutečnosti jsme všichni stejně ztracení, ale každý svým způsobem. Přesto všichni soudí všechny, přitom nikdo neví jak by to mělo být správně. V individualitě a odlišnosti je síla a kouzlo.

Uteklo to jak voda. Bohužel pro mě, letošek nebyl zrovna zářný. Půlku témat jsem nestihla a nebo jsem neměla žádnou představu o čem psát.
Alespoň o něco jsem se pokusila a mám ze sebe radost, nikdo nemůže zářit hned... a s touhle myšlenkou půjdu dál, trpělivě čekat na další DMD a další originální témata.
Ráda bych poděkovala všem za kachničky a komentáře, podpora je důležitá a vážím si jí. Budu se těšit zase za rok, kdy snad přibude nová krev a ubude těch, kteří nic nenapsali.
A na závěr díky všem sosačkám za práci, kterou si na tom všem dávají :)

Nejsem zrovna zahrádkář, mám ráda čisté ruce a nalakované nehty, ale tu a tam si něco zasadím.
Mám ráda ten pocit, že jsem to udělala já, že je to práce, kde je vidět výsledek, ale i to jak z toho maličkého semínka vzejde něco velkého, mě fascinuje.
Někdy o smyslu toho všeho pochybuji, obzvláště když vstávám v 6 ráno, abych zalila než vyjde slunce... při klečení a plení, až po bránění vlastním tělem před nelítostně se zvedající nohou mého psa. A když vydržíte až do konce, můžete pak sledovat jak se v slunci leskne první úroda dávající vám pocit hrdosti.

Zlehka našlapuje bosými chodidly.. půda nasáklá prvním jarním deštěm ji vlhčí chodidla.. Všude voní vlhká zemina, miluje tuhle vůni, vůně života a země.. Drobné bílé kvítky kopretin a sedmikrásek posévají půdu okolo.. paprsky slunce si razí cestu skrze stromové větvoví a dodávají krajině lesk.. Lehký vánek si pohrává s prameny jejích vlasů.. Všechno to, přebíjí ty poslední chvíle bolesti a utrpení, všechny její vzpomínky na ty co nechala za sebou jako by mizely.. vše se to zdá tak přirozené.. a tak kráčí dál, na stopě té záhadě, která ji nutí pokračovat aniž by cítila nutkání se otočit a vzpomenout si...

Ach, jak mi chybí tak naivita dětství! To sladké očekávání dospělosti jako období kdy si budeme moc dělat co chceme, kdy chceme a jak chceme. Tehdy jsem si myslela, že dětství je nejhorší období života, pořád vám někdo říká co máte dělat, musíte chodit spát kdy chtějí, musíte jíst co chtějí.
A dnes? Jak ráda bych byla zase dítě. Tak ráda bych se zbavila zodpovědnosti a skákala jak někdo píská, chodila spát po večerníčku a jedla co mi kdo uvaří a naservíruje.
Tehdy jsem tomu nevěřila, ale ukázalo se, že on ten život dospěláka, dámy a pánové, opravdu není sranda.

Asi jako většinu, mne napadla hra Monopoly. Jak snadné by to bylo, kdyby to fungovalo v životě stejně, kdyby šlo vše resetovat za malou finanční kompenzaci..
Něco jsi zvoral? Žádný problém, nech nám tu pár peněz a je to v cajku. Jenže ono to tak nějak vlastně funguje... Bohužel, ale to co necháváme jako kompenzaci, za naše chyby nejsou jen peníze, ale části duše a srdce, naše nebo ostatních...
Rozchody bývají těžké, dělba majetku, promarněný čas, to je fakt, ale co je skutečnost? Ztracená sebedůvěra, naděje, odvaha... jak na naší straně, tak na jeho.. zpět na start bez plného nasazení...

Nesnaž se, ukaž se? To je podle mě asi jeden z největších problémů dnešní doby a společnosti obecně. Proč musíme pořád někomu něco dokazovat?
Někomu stačí byteček, manžel a děti. Znamená to, že je něco méně, když se nehoní za kariérou?
Někdo chce velký dům a luxusní auto. Dělá to z něj hned povrchního snoba?
Někomu je všechno jedno. Nepřipadá nám jako flegmatickej ignorant?
Tak nějak mi přijde, že ve skutečnosti jsme všichni stejně ztracení, ale každý svým způsobem. Přesto všichni soudí všechny, přitom nikdo neví jak by to mělo být správně. V individualitě a odlišnosti je síla a kouzlo.

,,Prosím! Prosím! Dejte mi ještě jednu šanci!"
,,Je nám líto, ale měl jste si hlídat datum."
,,Zlato, zlato co se děje?" vběhla matka do pokoje.
,,Nic mami, jsem v pohodě, to byl jen sen."
,,A co se ti zdálo?"
,,Že jsem zítřek měl prožít včera, někdo mi ukradl den a já přišel před komisi o den pozdě."
,,Neboj, to zvládneš, ještě máš pár hodin, prospi se trochu, ráno tě vzbudím." a odešla z pokoje.
,,Pane Bože, jestli zítřek zvládnu, přestanu klít.. ta maturita mě asi zabije.."
Ulehl a jen co zavřel oči, zdálo se mu, že stál před komisí obnažen..

,,Nelez po tom nábytku, nekousej ty hračky, neperte se, nečichej to lepidlo, netahej Máňu za vlasy, nestrkej si ten prst do nosu, neházej těmi kostičkami, obuj si ty bačkůrky, neběhej."
Pořád jen ,,ne", asi mi z toho hrábne. Neznám jiný místo, kde by bylo tolik svobody jako tady. Všichni si dělají co chtějí a já je mám usměrňovat. Je to tak vyčerpávající. Občas si říkám, že jsem se fakt musela zbláznit, když jsem si tuhle práci vybrala. Fakt se nedivím, že mám šediny. Nikde nevládne taková anarchie jako v mateřské školce!
,,Neolizuj ty barvičky!" ukončila svůj monolog a běžela zasáhnout.

,,Přestaň zlobit nebo už ti něco provedu."
,,A tati, proč to děláš takle, a tati, co je tohle, a tati, proč je to takový."
,,Nesahej na to, rozbiješ to."
,,A tati, to je divný."
,,Už toho mám dost."
(Odešel s vrátil se s poutama, kterýma obvykle zamyká motorku a cvakl je synkovi na ruce, dokud nebyl klid.)
Později ...
,,Honzo, kde je od nich klíč?"
,,Já nevim."
,,Máma za chvíli přijde a roztrhne nás, musíme to rychle sundat."
(olej, vazelína, tahání, nic nepomohlo)
,,Co budem dělat tati?"
,,Uříznem je."
,,Moje ruce?!"
,,Ty pouta ty bambulo."
,,To je super nápad, jsme mozci."

,,Jóóó bejt to šunka, nebo slaninka tak neřeknu, ale todle?"
,,Co ti na tom příde tak divnýho? Salám jako salám."
,,Ty vole, deset deka tohodle je jak sežrat kilo uheráku."
,,No tak nezbylo tam nic, ani na prkýnku nebyly po chlebu žádný drobky."
,,Tak to je jasný, jen 2 lidi tu po sobě uklízí, buď to byl Marek nebo Lukáš."
,,Vole, Lukáš je přes dva roky vegetarián."
,,Tak by to dávalo smysl, že už konečně dostal chuť na maso."
,,Ten tak ty kaštane. Byl to tutově Marek. Hned jak přijde dostane přes tlamu za to, že sežral juniora pro Azora!"

Víš, že tam jsou a oni vědí, že jsi tu ty.
Mlčí a čekají, nenápadně kráčejí ve stínech, ale jasně ti dávají najevo svou přítomnost.
To čeho se nejvíc bojíš, to co tě může dostat na kolena a podkopne ti nohy, když se pokusíš znovu vstát, to co tě přinutí brečet, to co tě donutí sáhnout si na dno.. je to tam všechno, TY víš, že to tam je.
Možná se ptáš, co je "to" nebo kdo jsou "oni", ale sám to víš nejlíp, buď k sobě upřímný, máš-li dost odvahy uzři co je TVÝM strachem kráčejícím tam ve tmě.

Žily byly paní Kočková a kočka Julča.
Julča byla od mala trochu hyperaktivní, občas se chovala spíše jako pes. Když přišlo jaro, první deštíky a rozblácené kaluže, byla ve svém živlu. První bláto a Julča se už vesele cachtala a předla spokojeností.
Před dveřmi bytu paní přemýšlela, jak Julču umyje, sice byla spíše pes, ale koupání stále nesnášela. Na to, aby s Julčou zápolila ve sprše neměla sil.
A tak otevřela dvířka pračky, pustila Julču dovnitř a do šuplíčku dala oblíbený šampon, snížila otáčky a teplotu a stiskla start..
S myšlenkou na to jak bude Julča voňavá odešla z koupelny.

Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo, kdo jsem?
Nevidím zlo, protože nevím, že to co vidím je zlo. Vidím to denně a nikdo mi neříká, co to je, prostě to je a tím to končí.
Neslyším zlo, protože většině z těch věcí, co křičí, zatím ani nerozumím a slyším jen, že vše je v pořádku, ať se nebojím.
Nemluvím zlo, nemluvím vlastně skoro vůbec a těch pár slůvek řeknu jen když je tam ona sama, jeho to většinou rozčílí a posílá mne pryč.
Nevidím, protože nechtějí, neslyším, protože nechtějí, nemluvím, protože nechtějí.. a tak tluče táta mámu jak řešeto dál..

Co vlastně nazvat "udělátkem"?
Kdysi udělátkem bylo asi vše, pro jejich strůjce, vynálezce, podobné lidi, kteří smýšleli více a dále, než po hranice dané tehdejší dobou, než jejich "věc" dostala finální podobu a název, museli ho nějak zvát, tak proč ne výstižně udělátko?
Nebo udělátkem může být něco, co jsme si pořídili, ale nevíme jak se to vlastně jmenuje, většinou to začíná slovy ,,prostě taková ta věc".
Třeba mé oblíbené udělátko je taková ta věc na masírování hlavy, určitě to znáte. Držíte to shora a ty drátěné nožky vám obepínají hlavu. Tyhle udělátka "za málo peněz, hodně muziky, mám nejraději".

,,Pssst! Něco slyším!"
,,Neslyšíš!"
,,Kroky."
,,Kdo by tu chodil, zamkla jsi."
,,Asi."
Viděla jsem, že je na tom stejně, bojí se. Vyskočila jsem a zamkla dveře.
Vrazila jsem jí do ruky kružítko a sobě nůžky, jediné zbraně co jsme měly.
,,Moment překvapení je největší výhoda!"
S napřaženými nůžkami, jsem začala odemykat... klapnutí zámku a ticho... Už jen klika.
Stály jsme ve zbrani, sbírajíc odvahu, když se dveře otevřely.
Instinktivně jsem máchla nůžkami a neminula.
Onen chodec byla má sestra, která utržila jen škrábanec pod oko, cenťák výš a byla by slepá.
Dodnes se nám směje, ale bez ohlášení už nechodí.

S masožravkou jsem se na živo setkala teprv nedávno. Byla jsem nakoupit nějaké drobnosti do kuchyně a tu náhle přede mnou celý stůl těchto květin.
Zastavila jsem se. Pomyslela jsem si, jak jsou ošklivé, s těmi jejich štětinami a pusami dokořán, až se mi líbily. Dětská zvědavost a ty jejich "zuby" mne udolaly a musela jsem si sáhnout. V tu ránu se květina zavřela.
Samozřejmě jsem o nich něco slyšela a něco málo věděla, ale že jsou takto rychlé jsem neměla ponětí. Úplně mne to uchvátilo. A tak jsem fascinována, odcházela z obchodu s Žofkou v náručí.
Bydlíme spolu dodnes.

,,Hej, tlusťochu, s tebou mluvim." ozvalo se za ním, ale nereagoval, měl podmínku od šéfa za poslední rvačku a práci potřeboval.
,,Srabe.. chápu po kom je tvůj synáček takovej sralbotka." .. o synovi takhle ne a vyrazil..... když se probral z bezvědomí, cítil jak mu otýká tvář.
,,Ubožáku!" křičel na hocha zbitý otec, když ho přišel jen tak ztlouct.
,,...ubožáku!" křičel hoch se slzami v očích a stále držel již bezvládné tělo chlapce ve vodě školního wc.
Ledoval si ruku, ten tlusťoch má tvrdší obličej než čekal, když zavolali ze školy. ,,...vašemu synovi se stala dnes ve škole nehoda, upřímnou soustrast."

"Prcku, hovňousku, malenko, pidižvýku, škvrně, trpaslíku, hobbite" mohla bych pokračovat ještě dlouho co se týče poznámek utroušených na mou výšku. Nevím proč, 160cm je holčičí normálka, ale asi mám nějaké divné vzezření, které nutí lidi si ze mě tropit srandu. Vlastně mi to ani moc nevadí, občas se těm poznámkám dost zasměji.
Mé oblíbené : ,,Nevidíš přes jezevčíka na tramvaj." ,,Slyšíš mě tam dole nebo mám mluvit hlasitěji?"
Chlácholím se, že stále ještě rostu, prý rosteme do nějakých 23 let, takže mám ještě nějaký ten čas, ale přeci jen upřímně vím, že já rostu leda jak mrkev v zimě, tz. vůbec.

Ty momenty kdy víme, že bychom měli mlčet nebo naopak něco říci, ale v tu chvíli, jako kdyby nás ovládalo něco jiného. U mě to vypadá, že každá část mého těla je ovládána někým jiným a já jsem jen loutkou sama sebe. Srdce řídí Duch naivního snílka a mozek zas zarytý cynik, v kontrastu jim stojí Duch jazyka, kdosi záhadný, rychlejší a zároveň pomalejší než ti dva. Když má konat tak mlčí a když nemá dělat nic, žvaní mu to jedna báseň. Zajímalo by mě, co je to za chlapíka, musí to být veselá kopa, i když občas trochu škodolibá.

Neviditelné provazy obtáčejí se mi kolem těla. Svírají mě a utahují se čím dál víc. Drtí mi hrudník, nemůžu se nadechnout. Otevírám ústa, ale nemohu křičet, nevydám ani hlásku, jen děsivý chrapot, to jak poslední zbytky mého odporu opustily tělo. Svaly se uvolňují, provazy se stále utahují, ale bolest povoluje. Přijímám ji a poddávám se. Údy samovolně visí, nastavuji krk, tiším myšlenky, už jen mírumilovná představa ticha a klidu. Smířena s osudem, vděčna za konec trápení. Poslední zbytky dechu k výkřiku ,,Sněz mě. Tak už mě pozři!" Dej mi klidu, nech mě odpočinout, otevři brány a přijmi mě k sobě....

,,..buď hodná holčička Melanie, vše sněz, hlavně brokolici, aby jsi vyrostla. Poslouchej maminku a nezlob ji. Táta tě miluje a vždy bude." jednou mi snad opustíš, dořekl si a klikl na odeslat. Utřel slzu, šlápl na plyn a strhl volant do protisměru.
,,..moc nám s tatínkem chybíte, nemůžeme se dočkat až budeme doma. Nezlobte Nanu, buďte poslušní a přivezeme vám pár dárků, babička vás moc pozdravuje, už je jí lépe. Jste náš poklad, už jen 3 dny a uvidíme se. Moc vás milujem. Pac a pusu, máma a táta."
Zpráva odeslána v momentu, kdy jim náklaďák čelně vjel do kabiny...