Každá máme svého kata

,,Je to vůl. Vždyť to víš, tak proč na něm pořád lpíš?" Hovořila sama k sobě.
Když zapojí mozek ví, že by se s ním neměla scházet, je tolik věcí co na něm nemá ráda. Ani pohledný nijak zvlášt není. Není to ani gentleman, co by jí nosil na rukou, prostě takový pařez bez citů a emocí.
Ale jakmile je s ním, ztrácí se z reálného světa a má pocit naprosté bezstarostnosti. Když se dotkne její kůže, projede jí mrazivé vzrušení.
Ví, že pocity by neměla stavět nad rozum, ale má svázané ruce. Její pocity odtlačí rozum vždy do pozadí...