Moje články

Je dopoledne, žehlička se nahřívá a prádla přibývá, ale to nevadí, protože začíná tisící epizoda seriálu Nezkrotná, životem zkoušená Anna Maria Lucía.
V prvních minutách se dozvíte příběh chudinky Anny, Marie i Lucíi o těžkém dětství v chudinské čtvrti, o nočních brigádách sbírání plechovek na léky nemocné matce, odpoledním podržení otci, který vlastně nebyl otec, ale bratr, o milovaném pejskovi, ze kterého udělal mafian papuče a cestě pomsty, kterou se Anna vydala, ale překazila jí ji nešťastná láska.
A vy nevíte jestli dřív brečet, smát se, tleskat nebo se dojímat... slzy tečou, prádlo hoří, ale věřme, že Anna vše zvládne!

Po (ne)úspěšné válce Kruťasů a Brutálníků, se vedení společnosti ujaly ženy. Války a nepokoje ustaly a obyvatelstvo se z přemíry pralinek a nedostatku válčení, trochu zakulatilo.
Jak to vyřešit? Na výstavbu fitcenter či jiného sportovního vyžití nebylo prostoru, času ani financí.
Až jednou přišla jedna moudrá žena s řešením, jak spojit užitečné s příjemným.
Co milují ženy kromě pralinek? Květiny!
Překovejme meče na pluhy, zasázejme tisíce cibulek tulipánů! Slunečnice! Gerbery! Růže! Chryzantémy! Lilie! Pivoňky!
A jak se řeklo, tak se udělalo. Obyvatelstvo se díky práci na polích dostalo zpět do formy, pěkně se opálilo a pole zářila všemi barvami duhy.

,,Dobrý den, tak začneme... Holland byl..." začne znít aulou první přednáška dne.
,,Neeeee!"
,,Co se děje Ká?"
,,Zas se mi aktualizuje komp. Budeš tu?"
,,Ne, půjdu si zaplavat, pak přijdu, zatim pa."
,,Skvěle." pomyslím si a hledám tužku, neúspěšně... paráda.
....
,,Děkuji Vám za pozornost, nashle za týden."
,,90 minut a je to v půlce, skvělý."
....
,,Dobrý den, dnes si probereme Vývoj HDP."
,,Jasně, super, 70% načteno."
....
,,Děkuji a nashle."
....
,,Sis nic nepsala?" zeptá se mě navrátivší se plaváček, s pohledem na můj zavřený notebook.
,,Ne, ten krám byl na sedmi osminách, když skončila druhá přednáška, zlatej papír a tužka."

Jsem ten typ člověka, co nestíhá, v jednom kuse. Ne, že bych byla pomalá, líná, výstavní prokrastinátor nebo tak něco, ale času prostě málo.
Do práce daleko, do školy daleko, moc úkolů, moc povinností doma a záliby jdou stranou.
Na dubnové drabble se vždycky těším, ale letos mi to dává fakt zabrat, nakupilo se mi toho hodně a já s bídou stíhám psát sem, natož číst a oceňovat jiné práce.
Kéž bych byla už v důchodu, abych se sem k tomu mohla v klidu vrátit. Prosím Vaši trpělivost, tak za 60 let, si prosím zkontrolujte komentáře a kachničky, budou tu.

Potkáme se, zakoukáme se, zatoužíme, seznámíme se, povídáme si, setkáváme se, sblížíme se, zamilujeme se, usmíváme se, plánujeme budoucnost, pohádáme se, přestaneme mluvit, začneme se méně stýkat, rozejdeme se, pláčeme, zuříme, uzavřeme se, vyléčíme se, poučíme se a zapomeneme, co jsme se naučili.
Vyjdeme znovu mezi lidi, potkáme se, zakoukáme se, zatoužíme, seznámíme se, povídáme si, setkáváme se, sblížíme se, zamilujeme se, usmíváme se, plánujeme budoucnost, pohádáme se, přestaneme mluvit, začneme se méně stýkat, rozejdeme se, pláčeme, zuříme, uzavřeme se, vyléčíme se, poučíme se a zapomeneme, co jsme se naučili.
Vztahy jsou tak komplikované, krásné i ošklivé, bláznivé i nudné...

B - blonďaté vlasy, co se mu lehce vlnily a vypadaly pořád skvěle, ať se rozcuchaný probudil nebo je pracně upravil.
E - elegantní, při všem, co dělal, ve všem, co si oblékl.
S - sebevědomý, tím příjemným způsobem. Neměl problém komukoli zalichotit, ani stejnému pohlaví, které se jevilo jako konkurence.
T - trpělivý, tak klidný a rozvážný, v každé situaci, v každé napjaté chvilce, při každém mém výbuchu.
,,Byl to zkrátka Bestiář.. Ten nej.. Řiď se srdcem maličká, nikdy nenech rozum vyhrát, život je na rozumné věci příliš krátký." povzdechla si stará paní směrem k holčičce a schovala starou fotografii, do krabice vzpomínek.

Bánány jsou skvělé. Multifunkční ovoce.
Jíme je od narození po smrt, batolata i důchodci.
Mrňata coby první sladké, vydatné jídlo, staří coby jedno z mála druhů ovoce, které ještě ukousnou.
Dají se jíst teplé, studené, rozmixované, pečené, smažené, obalované a nevím, co ještě.
Banán je nejlepší sladidlo, do těsta na palačinky, lívance, do těsta na bábovky a koláče.
Pro sportovce výživová bomba, pro věčné dietáře oběd, který zasytí.
Mixovaný s mlékem jako výborný koktejl, s vodou a špenátem jako zdravé smoothie.
Bez banánů si neumím život představit, už chápu, proč za komunistů lidé v těch frontách stáli, stála bych taky!

,,Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." hlásal generál Machette. Jeho vojsko bylo nejsilnější v západních zemích, ačkoli nebylo nijak početné, bylo složeno z těch nejlepších.
O jeho armádě se říkalo, že je složena z mrtvých. Prázdné tváře mechanicky se pohybující k cíli.
Do armády generála se hlásí ti největší odpadlíci, muži zničeni životem, zklamáni a mrtvi.
Každý se ptá, jaké je tajemství výcviku a odpověď je prostá. Již při výcviku vojáci doslova bojují o vlastní život, žádné smilování, ostrá munice a čistý pud sebezáchovy.
Jak to bývá v mnoha aspektech života, slabí se vyselektují a zbydou nejtvrdší diamanty... Vražedné diamanty.

Kráčí spolu přeplněnými ulicemi města. Zvyklí na ten pouliční ruch a chaos hemžících se davů. Synchronizovanými automatickými pohyby se derou k cíli.
Už jej vidí na dohled, ona s úsměvem na rtech a růžovými líčky, přidá nevědomky do kroku, jeho výraz těžko vyčíst, všechno je takové zastřené.
Vchází dovnitř, chytí ji za ruku a její líčka začnou pomalu blednout. Její tvář se začíná měnit, podobá se více té jeho. Úsměv nahradí pevná linka a kontury se začnou rozmazávat.
RADNICE, stálo nad dveřmi, když novopečená paní Mazanice vycházela, za ruku s panem Mazancem, se stejně prázdnou tváří, jako byla ta jeho...

Letos jsme se rozhodli pojmout Velikonoce se vším všudy.
Mám rada extrémy, a když něco dělám, tak pořádně, rozhodla jsem se vyměnit profláklé barvy za tradiční, voskem zdobené kraslice.
Pravý vosk se mi doma zrovna neválí, tak kde je jinak více vosku než ve voskovkách?
Lžíce, oheň, voskovka a už se to žhavilo, doslova.
Ty dnešní voskovky, by se měly jmenovat spíše plastovky. Hrůza a děs, táhlo se to jak žvýkačka, ale na vajcu nedrželo. Po pár neúspěšných pokusech jsem přešla na plán B, plastové košilky, které stačí vymáchat v horké vodě.
Pevné nervy těm, kteří je budou loupat. Pardon.

Nikdy jsme nebyli příliš bohatí, ale dost na to, abych měla šťastné dětství.
Nikdy jsme nebyli příliš nešťastní, ale dost na to, abych se naučila vážit si každé maličkosti.
Nikdy jsme nebyli příliš semknutí, ale dost na to, abych se naučila jak být oporou.
Nikdy jsme spolu netrávili příliš času, ale dost na to, abych se naučila, důležitost společných večeří.
Nikdy jsem nebyla příliš osamělá, ale dost na to, abych potřebovala parťáka a společníka.
Nikdy se mnou nebylo zacházeno příliš špatně, ale dost na to, abych věděla, co si zasloužím.
I když ti nedám do věna miliony, dám ti sebe.

Bylo teplé letní odpoledne, na obloze se střídaly mraky s paprsky slunce. Nevím, kam jsem šel, učarovala mě tak, že to jediné, co si pamatuju, je ona.
Vyšel jsem na ulici, hlavu skloněnou, aby mi dešťová přeháňka nebubnovala do obličeje a přede mnou kráčela ona. Nekráčela, tančila, vznášela se jako kolibřík. Měla bílé šaty a dlouhé tmavé vlasy, jejichž prameny tančily jako ona. Měla hlavu nastavenou k nebi a nechala déšť, aby jí laskal tvář.
Co mě okouzlilo, byla její tančící bosá chodidla, klouzající z kaluže do kaluže. Vůbec se tam nehodila, vypadala jako ztracená víla, kterou jsem zatoužil mít.

,,Nazdááááár ty čůzo, jak je?"
,,No čááááu Evíku, no ty vole, úplně žůžo bomba."
,,Co se stalo? Nějakej novej úlovek?"
,,Si piš, je úpe mega kůl a sladkej."
,,Odkud ho znáš?"
,,Jezdí vedle nás, ke svý babičce, je z Prahy."
,,A co? Jak vypadá?"
,,No je blond, má delší vlásky, který nosí na patku, modrý oči, štíhlej, ale hlavně, jako hlavně nosí Airmaxy edition 509, zlatý, jako chápeš to? Zlatý! A taky ty bombový skinny jeansy s dírama na kolenou, má fakt styl ty vago."
,,Ty jo tak to se máš, jako jo no, fakt kusanec. A co love, má?"

Jako už po několikáté stála před branami hřbitova a hleděla dovnitř. Věděla, že by měla vejít, že musí, nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě, ale přesto tam jen stála, nohy vzrostlé do země. Jakoby někdo držel její žaludek a tahal ji zaň skrze bránu dovnitř, ale nohy měl na starosti někdo jiný.
Mrtví vejít můžou, mrtví uvnitř, ti kteří zabili, ti kteří ztratili, ti kteří přijali. Ti živí chodí za branami a vypráví si historky o dlouhých cestách, ze kterých však není návratu.
Jsou mrtví ti mrtví nebo ti živí? Ti kdo přijali nebo ti, kteří nenechali plamen vyhasnout?

Docela ráda pomáhám lidem, těší mě, když malým gestem může člověk vytvořit velký úsměv, ale běda jak jej správně neocení.
Dovoluji si o sobě říci, že jsem milý a ochotný člověk, ale bůh chraň toho, kdo mě naštve.
Například, když si jedu tramvají a přistoupí nějaký starší člověk. Automaticky vstanu a pustím jej sednout, ale to, že dotyčný řekne děkuji nebo se usměje, bych považovala za samozřejmost.
Jak to neudělá a ještě začne remcat, že vstávám pomalu, objeví se mé zle dvojče a v hlavě se mi prožene myšlenka ,,Aby jsi spadla a zlomila si krček ty ježibabo." Sama žasnu.

Bežné odpoledne všedního dne, autobus číslo 138 křižuje ulice Prahy s nákladem cestujících plahočících se z práce.
Přistoupí mladá slečna, lehce vyzývavě oděna, a přisedne si na sedadlo vpředu, vedle řidiče.
Jak zastávky ubíhají, ubývá osazenstva. Když se milé slečně zdá, že je za ní dostatečný rozestup od zbývajících pasažérů, nakloní se k řidiči a praví:
,,Brouku, nemáš chuť si trochu užít? Za prachy samozřejmě. Můžem spolu dojet na konečnou, tam si dáš pauzičku a užijem si."
Řidič zpozorní a odvětí : ,,Jasně, a kolik mi dáš?"
Načež nevěstka nasadí nevěřící výraz, odtáhne se a na další zastávce s nepořízenou vystoupí.

,,Harry, tyhle nový bezpečnostní prvky na košťatech jsou pěkně na prd, nemyslíš?"
,,Který myslíš? Třeba ta klec, je zhovadilost, nemůžu se vejít do prostoru menšího než dva metry na dva. Přijdu si v tom jak nakopnutej křeček v kolečku."
,,Což klec, ale ty debilní malý airbagy! Mají dělat silnější násady a pořádnej airbag, tahle směšnost je citlivá na každý hupsnutí a tak malá, že jediný, co trefí jsou moje tik ťaky. Mluvim pak jak Ginny. Už takle se mi všichni smějí. Nenávidim to."
,,To si děláš srandu! Airbag ještě nemám, mám pro něj jít zítra... asi to koště radši ztratim..."

Ikdyž se většina z nás osobně nezná, přesto jsme tým. Tým, který spojuje hodně věcí.
Dlouhé dubnové večery plné přemýšlení, zalití potem, ve snaze dostat ze sebe to nejlepší na další nápadité téma, které pro nás naše sosačky vymyslely.
Tým, co se liší věkem, pohlavím, zaměstnáním, bydlištěm i náturami, ale pořád tým, se slabostí pro naše milá drabblátka.
Víte, čeho jsem si všimla? Nepamatuji se, že bych tu někdy četla negativní komentář a to je strašně fajn, v dnešní době plné nenávisti a zášti.
Osobně tu znám jen pár lidí, ale přijdu si tu líp, než na spoustě bližších míst.

Letělo semínko na ochmýřeném deštníčku, unášeno lehkostí vánku... nedobrovolná figurka ve hře větru. Vznášelo se krajinou, čekajíc na svůj osud.
Bude žít? Dostane se mu živé půdy nebo mu bude přikřnut osud bojovníka a nehostinná, udusaná zem či lány asfaltu a betonu?
Ať tak či tak, bude bojovat. Bude bojovat ze všech sil.
Usadí se a začne růst, před tím, co by osamělý článek rozpojeného řetězu, vytržen z obětí blízkých, začne pracovat a vzkvétat, aby zase nebyl sám.
V okolním prostředí budou nepřehlédnutelní, jako všude, kde se záplava žlutých sluníček objeví, aby dál nesla poselství o odhodlání, vytrvalosti a síle.

Určit jel každý z Vás někdy autobusem. Takovým tím městským nebo příměstským, kde jsou sedadla po stranách vyvýšená. Nad nimi jsou úložné prostory, kovová tyč, co se táhne přes celý autobus. K oné tyči je nainstalovaná síťka nebo plastové panely. Víte, co myslím?
Co taky určitě každý z Vás někdy zažil, ať už osobně nebo viděl někoho jiného, člověk totiž nemusí mít dva metry, aby se při vstávání krásně praštil o tu vodící tyč do makovice.
Tyč se rozduní, lidi se otočí a Vás ta rána posadí pěkně zpátky do sedadla. Bolí Vás hlava a ještě se Vám všichni smějí.

Co se vlastně stalo? Zaspala jsem nebo mi zkrátka něco ušlo? Kdy jsme se tak změnili? Kdy se ta láska změnila ve zlobu a vzájemné odcizení?
Když vztah skončí, člověk si říká, co mohl udělat jinak, co mohl udělat líp, co dělat neměl, až to dojde tak daleko, že začneme pochybovat i sami o sobě. Co je na mně špatně? Co se mu nebo jí nelíbí? To jsem opravdu tak špatný člověk? Proč mě nemá rád? To je opravdu tak těžké mě mít rád?
Říkám dost, dost pochybám a otázkám bez odpovědí, stojím tu s hlavou vztyčenou a žádám vysvětlení.

- Jaký je znak naší moderní civilizované společnosti?
- Žádný parlament!
- Ach, to byl dobrý krok, ale to teď nemyslím.
- Žádné okrádání!
- Souvisí s předchozím, že? Něco jiného?
- Žádná diskriminace!
- Přesně! Proto, teď a tady, ministerstvo pro přímé i nepřímé napadání, vyhlašuje jedinou povolenou zbraň, a to žádnou! Ano, slyšíte dobře, v rámci naší antidiskriminační politiky se zakazují: všechny ruční zbraně - ruce nemá každý, oční lejzry - bezokých je taky dost, nožní vystřelovače - chudáci naši veteráni, zakazují se i nadávky, jak by k tomu přišli němí a batolata. Kdo zákaz poruší, bude necivilizovaně strčen do jámy. Zbraně budou vyměněny za květiny v knihovnách.

,,Aaaaa hmmmmmmmmm."
,,Nazdar Týno."
,,Čau, pst. Haaaa mmmmmmm."
,,Co to děláš?"
,,Medituju, neruš mě. Hmmmmmmmm."
,,A proč?"
.....
,,Proč to děláš?"
,,Hmmmmmmmmm."
,,A co bude k večeři?"
.....
,,A bylas nakoupit?"
,,Ježiš marja! Nemůžeš mi dát deset minut?!"
,,Se hned nezblázni, stejně je to pí*ovina."
.....
,,Budeš tady blbnout ještě dlouho?"
,,Áááááá, já už tě zabiju!"
,,Proč?"
,,Rušíš moje kruhy."
,,Jaký kruhy?"
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost."
,,Haha, ty jo? Ty jsi vtipná, kašli na to a pojď se najíst."
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost, klid, trpělivost, vyrovnanost!... Budu trpělivá, dám ti tři vteřiny, abys odešel nebo tě s klidem zabiju a vyrovnám do předsíně vedle deštníků."

Spokojeně lenoším v oblíbeném křesle, v krásném domově, místě, kde se cítím sama sebou a kde můžu chodit nahá.
Hladím si obnažené bříško a přemýšlím, jak je to těhotenství krásné. Ten zázrak, tvoření bytosti uvnitř vlastního těla. Může být něco víc?
Náhle se ke mně skloní manžel, políbí mě na čelo a pohladí po bříšku. Jak já ho miluju.
Cink!
,,Sakra! Takovej krásnej sen!" zanadávám a kouknu na vyvalenej pupek, který mi visí přes kalhoty.
,,Už dost s tou pizzou, od zítřka hubnu." zaslíbím se a sahám po mobilu, abych se podívala, jestli to není nějaká odpověď ze seznamsezoufalko.com.

Stála nad propastí života, ztracená v sobě i světě. Stála tam sama a koukala se dolů. Vítr si pohrával s jejími vlasy, ten lehký vítr, který předpovídá bouřku. Slzy ji hladily po tvářích, bylo jich tolik, že už je přestala stírat. Přemýšlela a váhala, zoufale se snažila chytit něčeho pozitivního. Nějaké pěkné vzpomínky nebo snu, co by jí od okraje propasti odstrčil vzad. Nemohla nic najít, propast v ní se stále prohlubovala. Čekala a zrak upírala k nebi... Ještě jeden paprsek slunce, prosím.. V ten okamžik, ji chladná kapka deště dopadla na tvář... Rozpřáhla paže, zavřela oči a naklonila se...

Aplír - Pastelky - originálně pojaté a pěkné :)--> http://www.sosaci.net/node/20564
Aveva - Příběhy slz - protože je to prostě tak krásné. --> http://www.sosaci.net/node/22231
Azereth - Ještě pár minut - protože spánek je pro bohatý a Růža má pravdu :D --> http://www.sosaci.net/node/22990
Lady Lestrade - Pozor na svá přání - to je zkrátka život :D --> http://www.sosaci.net/node/22927
Strigga - Dopisy domů - krásné a ze života :/ --> http://www.sosaci.net/node/18997
Birute - Zajatci - severskou mytologii mám ráda a tohle je pro mě láska :) --> http://www.sosaci.net/node/20994
Kytka - Nápady čtenáře robinsonád - super zážitek, teda asi ne pro tatínka :D --> http://www.sosaci.net/node/21153
Marek - Petra, Patrik, pastelky - těžká výzva a ještě vtipnější propíchnuté plíce pastelkou a pomoc prasák, pobaví i na popáté :D --> http://www.sosaci.net/node/20743
Peggy Tail - Pastelky - krásné a milé dílko :)--> http://www.sosaci.net/node/20612
Faob - Vzkaz ze záhrobí - vrah se zvláštním smyslem pro humor --> http://www.sosaci.net/node/19398

Poslední téma, to to uteklo... už po prvním týdnu jsem se nemohla dočkat, až bude konec, přišla jsem si úplně mimo a taky jsem začala rychle litovat svýho předsevzetí, že letos napíši VŠECHNA témata. ALE! podařilo se, jen pár bonusů jsem přehlédla, páč mám rychlej odkaz hned na "přidat obsah". Příští rok to změním, čestný slovo.
Některá "dílka" jsem tvořila v šest ráno, cestou do školy, některá krátce před půlnocí. Tak se těším, že si ve vlaku znovu přispim a večer budu taky moci padnout za vlast, beze stresu, že to téma musím vymyslet, protože jsem si to prostě slíbila.

,,Přišel mi poslední výpis z banky."
,,A?"
,,Řekni mi, za co jsi utratila litr v Tezenis?"
,,Udělala jsem si radost, ty sis koupil nový splávky."
,,To ano, ale za pár kaček, tohle je o dost víc."
,,Fájn, vyměním to za levnější."
O pár dní později..
,,Barunko, nechtěla bys...?" usmál se laškovně.
,,Jasně, jen se půjdu svléct."
Natěšený skočil do postele a čekal...
,,Tadá!"
,,Co to je?!"
Na sobě měla otřesné prádlo, podprsenka jen látka bez kostic, bez krajek, seplá u krku, místo košíčků nákupní tašky. Kalhotky nad pupík. Babičkovská móda.
,,Ty vyhlašuješ šetření, já emancipaci od kostic pro moje prsa!"

Skleničky létají vzduchem, střepy se tříští o zem, hlasy se přeřvávají.
,,Je to tvoje vina!"
,,To teda neni!"
,,Se na ni podívej, celá ty! Co z tý holky jednou bude?!"
A já se běžím schovat do své skříně, skrčím se pod kabáty a dám si ruce přes uši. Říkají ošklivé věci, v těhlech chvílích si přeji, být někde jinde, někde hodně hodně daleko. Představuju si, že jednou přijde nějaký pán, vetchý stařeček s teplýma vrásčitýma rukama a jasně modrýma dětskýma očima. Dveře mé skříně se otevřou, on mě vezme za ruku a půjdem spolu vstříc slunci, pryč od toho zla.

,,Dneska to praskne a máma tátu zabije."
,,Myslíš, že to máma zjistí?"
,,No jasně, když půjde prát, tak to určitě uvidí."
,,To je fakt. Neměli bychom tátu varovat?"
,,Já mu to říkala už nejmíň 5x, že by to neměl dělat, ale nedá si říct."
,,A vítězem se stáááváááá Tomááááš Polykač Tlačenka! Jeho rekord je 25 párků za 88 sekund! Jak vám chutnalo?"
,,No tyhle nic moc, byly dost mastný, mám to všude, doufám, že to půjde vyprat, to je moje oblíbený."
O pár hodin později...
,,Tomáááši! Ty jsi zase soutěžil! Ne, já se nebudu rozčilovat, zabije tě ten tvůj cholesterol!"

Žily byly dva národy, Kruťasové a Brutálníci. Dlouhá desitiletí spolu válčily všechny generace. Nikdo si už nepamatoval, proč, ale boje neustávaly.
Až jednou k Brutálníkům zabloudila skupinka žen. Jedna se jejich vůdci zalíbila a začal jí naslouchat, přišla s novým bojovým plánem.
Oba národy byly známy svou necitelností a odstupem, se svými ženami sdílely lože jen v nejnutnějších případech, žádné objímání a tak dále.
Nový plán byl, udělat útok naopak. Jak naopak? Zaútočit na ně láskou! A tak se další bitva odehrála mezi květinami, které pršely z nebe, Brutálníci házeli pralinkami a s otevřenými náručemi se hnali k prchajícím Kruťasům.

Říká se, že psí loajalita nezná mezí, ale když vidím svého psa, jak se za kolečko salámu vrhne i na samotného ďábla, dost o tom pochybuji.
Ale jsou i ony výjimky. Kdysi žil pes, který svého pána miloval nade vše. Doprovázel ho na místní nádraží, když šel do práce a pamatoval si dobu, kdy se z ní vrací. Pokaždé tam radostně čekal.
Ani po pánově smrti, nepřestal k nádraží chodit a čekat na něj. Ikdyž se zbytek jeho rodiny odstěhoval pryč. On se sem pořád vracel... celý zbytek svého života strávil čekáním na svého pána, dokud on sám zde nazemřel...

Oheň rudě plápolal, jeho jazyky se obtáčely kolem špalků, jejichž dřevo tiše praskalo... Kouř z ohně stoupal k nebi a jemný vánek si s ním pohrával. Skoro to vypadalo, jako když se v kouři ukrývá dívka. Krátké šaty i prameny dlouhých vlasů jí plály ve větru.
Vypadalo to, jakoby tančily do rytmu s ní. Kolem se procházeli dva vlci. Jejich krok byl pevný a jistý, tyčili se v celé své majestátnosti a síle.
Noc byla tichá a obloha čistě temná, všichni seděli okolo ohně a mlčky pozorovali tento stínový tanec. Co se přísedícím honilo hlavou, ví jen o oni sami...

,,Co byste si dali k večeři, děti?"
,,Já bych chtěl krupicovou kaši."
,,Já si dám jogurt!"
,,Já bych chtěla hamenex."
,,Tak dobrá, Ájo, skoč se zeptat, co si dá tatínek."
...
,,Taky chce hamenex!"
O pár let později..
,,Ájo, jsi na řadě s večeří, co budeš vařit?"
,,Já? Aha, no já nevim, co bys chtěl?"
,,Hamenex."
,,Cože?"
,,No hamenex!"
,,Nevim, co po mně chceš."
,,No přeci vejce se šunkou!"
,,Jo ty myslíš, ham and eggs! Tati, měl by ses naučit aspoň ty základy angliny..."
,,Já?! Nepamatuješ? To ty jsi jako malá furt běhala, že chceš jíst hamenex."
,,Ježiš, byla jsem malá.."

Stála nad propastí života, ztracená v sobě i světě. Stála tam sama a koukala se dolů. Vítr si pohrával s jejími vlasy, ten lehký vítr, který předpovídá bouřku. Slzy jí hladily po tvářích, bylo jich tolik, že už je přestala stírat. Přemýšlela a váhala, zoufale se snažila chytit něčeho pozitivního. Nějaké pěkné vzpomínky nebo snu, co by jí od okraje propasti odstrčil vzad. Nemohla nic najít, propast v ní se stále prohlubovala. Čekala a zrak upírala k nebi.. Ještě jeden paprsek slunce, prosím.. V ten okamžik, ji chladná kapka deště dopadla na tvář... Rozpřáhla paže, zavřela oči a naklonila se...

,,Slečno, poslyšte. Šli dva a prostřední upad!" a začal se smát až se mu tělo otřásalo.
,,Jo jo, dobrej." letmo reaguji, tehle vtip jsem slyšela nejmíň stokrát.
,,Nebo! Víte, jak se říké rvačce dvou šneků? Slizkej box!" smál se, až prskal.
,,Nechápu, co mu na tom přijde tak vtipného. Asi jsem nějaká vadná. Tak se aspoň usměj, ať to nevypadá blbě." říkám si.
,,A kam jedete? A kolik vám je?" pokračoval ve výslechu.
,,Kašlu na to, vystoupím tady a dojdu to pěšky. Radši sedm kulí do hlavy, než dalších sedm s tímhle chlápkem, kterýho ani neznám."
,,Já už musím, nashle!"

Ptáček, který sedí celý den ve své kleci. Může se jen houpat a koukat skrze mříže z okna.
Je mu smutno, vidí tolik ptáčků, poletujících za okny, hrají si a prozpěvují, koupají se a hopkají.
Jak moc by chtěl ven, cítit vítr v peříčkách a koupat se.
Jednou se mu podařilo uletět, zapomněli zavřít okno. Zjistil však, že vše nebylo tak, jak se zdálo. Vítr jím cloumal, ptáčci nepoletovali, ale prchali před dravci.
Jak rád se vrátil do klece, fascinován pokojem kolem. Malá palmička kam mohl, v létě miska na koupání a slunce ho hřeje v kleci, stejně jako venku.

,,Maminko, řekni, proč je v moři tolik potopených a rozbitých lodí?"
,,To víš Aničko, dlouhá léta lidé válčili a spousta bitev se odehrála na moři a v bitvě se rozbily a potopily, ale úplně nejdříve, když se lodě teprve vymýšlely, hodněkrát se to nepovedlo a loď se prostě potopila."
,,A co ti námořníci na nich?"
,,Nooo spoustu jich zachránili ostatní a hodně jich odplavalo zpátky na pevninu."
,,Ale paní učitelka nám to ukazovala a těch lodí je fakt hodně. Jako by ještě každý námořník nějaký další vrak naplakal, když plakal pro svojí potopenou loď, plakali viď?"
,,Ano, Aničko, určitě ano..."

Znáte Pipulku kadeřavou? Většina asi ne. Já se s ní setkala nedávno.
Je to malý ptáček, který žije v pralese. Čím mě oslinili, je jejich způsob námluv.
Samozřejmě jako u většiny zvířecích druhů, se o námluvy stará sameček. Trošku u toho vypadá jak Michael Jackson. Jak to myslím?
Tento ptáček vyleze na vršek větývky a pak se po ní klouže dolů. Ale to není vše. On u toho dokonce twerkuje ocáskem! Sjede dolů, vyšplhá nahoru, sjede dolů, zase nahoru, zase dolů a stále vrtí.
Celkem se u toho nadře a slečna ptáčková se pak otočí a odletí. To je život.

Granáty bouchaly, hlína létala, kulky svištěly vzduchem.
Mary uprostřed vřavy, v dokonalém oblečku, s vlasy, jako ze salónu krásy i její make-up byl bezchybný.
V ruce zbraň a střílela lumpy mezi oči, co člověk, to jedna rána, přesná jak hodinky. V druhé ruce mobil a psala dcerce sms na dobrou noc.
Tu po ní někdo hodil nůž, ladně se vyhla, ani vlásek se jí nepohnul, tu letěl druhý a třetí, vypadalo to, jako když tančí.
Během boje nezranila nevinného, ještě zachránila králíčka. Po boji se napila oblíbeného aloe nápoje, ale kousek dužiny ji uvízl v krku... Tak umírá Mary Sue...