Moje články

Co je začátek a co konec? Může být začátek konce? A co konec začátku? Podívá-li se člověk optimistickým pohledem, za vším lze najít něco, ať už lepšího, nového nebo jen dalšího. Náš život, naši duši, naše myšlení neovládá ani ten ani onen. Beze sporu, všude kolem jsou miliony faktorů, které nás ovlivňují, ale ten poslední, rozhodující pohled je jen na nás. Nikdo nemá právo ani moc určovat, co si myslíme a máme myslet, jsme svobodní.. nezapomínejme a snažme se najít ten lepší pohled, je na každém, co sám najde za poslední stránkou. Chce-li konec, bude tam. Nechce-li, začne něco nového..

Každý pohyb rukou, způsob jakým sundaval ze skříní krabice vzpomínek.. každé tisknutí prstů, jak svíral v rukou jednotlivé předměty, které mu evokovaly tolik situací.. každá vráska kolem očí, která byla za ta léta vyryta úsměvem, který doprovázel toulání mysli uplynulým životem.. způsob jakým mluvil, vypravoval.. jako by to znovu prožíval.. to nadšení a dětsky upřímná radost mne těšila.. ten tón v jeho hlase, vděčnost za můj zájem.. každý záchvěv jeho stařičkých vrásčitých rukou, kterými mi ukazoval pořád nové a nové věci.. fotky, dopisy a jiné předměty.. tyto chvíle jeho pábení miluji.. tedy, milovala.. než jeho pábení, vystřídalo, dřevěné podzemní vězení...

Co je pro někoho absurdní, je pro jiného vším, co jeden odmítá, druhý chce a tak je to se vším. Nic není jen černé nebo bílé, nikdo není jen dobrý nebo špatný.. všichni jsme tak rozdílní, ale přesto tak stejní.. Bez úsměvu, bez pochopení, bez soucitu.. to lidské hemžení se v ulicích, jako prázdné schránky co ztratily poslední zbytky lidskosti a citu.. míjíme se bez povšimnutí, honíme se za časem, který pak z většiny promarníme.. a tak si říkám, zpomalme, zastavme a rozhlédněme se, na světě je tolik krásy, která nám uniká.. nebuďme otroky předsudků, změňme to hemžení na družení..

Tma, tak sytě tmavá až z ní bolí oči... ruku v ruce jde s tichem, které je tak hlasité až člověka ohlušuje.. Myšlenky proudí hlavou, bez šance na utišení. Srdce pulzuje v hrudi, svádí boj o život, snaha rozlít krev do celého těla a udržet ho funkčním.. ale vzdá-li to mysl, vše je marné.. z jedné pochyby se zrodí jiná, je to jako virus, ničící pevnou půdu pod nohama.. v těchto chvílích se člověk ptá ,,Ví o nás? Kdokoli? Kdo by pomohl včas?" než se temnota změní v příjemnou zář, z ticha bude rajská hudba a srdce se poklidně zastaví...

Sluneční paprsky se dostaly skrze mraky a zaplavily okolní krajinu světlem. Nic už nevypadalo tak pochmurně.
Na kůži jsem pocítila ten hřejivý pocit, jak se teplo vpíjelo do mého těla až do morku kostí.
Pod dotyky těch paprsků, se mé rány počaly hojit, zaschlé kapky krve a šmouhy špíny mizely, jako kdyby nikdy neexistovaly, modřiny se vstřebaly a mé kosti s jemným mravenčením přeskakovaly do původních poloh.
Uslyšela jsem hudbu, sborový zpěv nesoucí se z dáli. Bolest ustoupila, cítila jsem se lehce a vznášela se k oblakům, blíže tomu zpěvu a olověné kruhy pout mého utrpení se rozplývaly ve vzduchu..