Harry Potter

Když Severus odešel do tý internátní školy, myslel jsem, že na sebe budeme mít trochu víc času. Že to znovu zkusíme dát dohromady. Ale ona zdrhla. Definitivně.
První týden jsem z toho byl totálně zničenej. Druhej týden jsem se rozhodl vymazat jí ze svýho života. Začal jsem gruntovat. Vyházel jsem všechny čarovný serepetičky, co po ní v domě zůstaly. Ale ať jsem uklízel, jak chtěl, neustále jsem nacházel její vlasy. Dlouhý a černý. S každým se vrátila jedna vzpomínka. Většinou nebyly moc příjemný. A když jsem našel ten dlouhej bílej, napadlo mě, že to se mnou možná vážně neměla jednoduchý.

Poslyšte příběh lásky a zrady!
Ne, vážně... ve skutečnosti to zdaleka není takové drama.
Hm. Ehm.
Poprvé jsem si toho všiml, když upadla a vysypal se jí váček s penězi. Pár galeonů, spousta svrčků, ani jeden srpec.
Stejně jako v mém měšci.
V obchodě zaplatila jedním galeonem a hromadou mědi. Prodavač obrátil oči v sloup a začal počítat komínky mincí, které skládala na pult.
Omluvně se podívala: "Promiň, bude to chvíli trvat."
A zčervenala.
Ve svém věku bych prostě červenat neměl. Už jsem toho viděl a zažil příliš mnoho.
Vzal jsem ji za ruku.
"Myslím, že bychom si měli promluvit,"

Prišiel neskoro, porada už začala. Ostal stáť za pootvorenými dverami.
„Moji najvernejší,“ ozval sa ľadový hlas Pána. „Rozhodol som sa brať vážne predpoklad, že dlhé vlasy znamenajú krátky rozum. Dôkazom je starý Dumbledore, ktorý ma už roky nevie dostať, somár,“ rozchechtal sa. „Aby sme všetci postupovali s rozumom, zbavíme sa zbytočných vlasov, ktoré vám vyžierajú mozog. Ja už nemusím, pravda. Môj mozog funguje bezchybne. Začneme u teba, Bella...“
S úškľabkom si predstavil jej výraz.
„So mnou však nerátajte,“ vrkol potichu a odchádzal.
------
„Nepozeraj tak vydesene, Severus,“ natiahol Dumbledore, keď mu vylíčil horúcu novinku. „Dostali sme s Voldemortom rovnaký nápad...“

Studentky se vrátily ze školního trestu unavené a rozzlobené.
„Proč jsi to udělala? Cos to na nás vůbec řekla? Zase sis něco vymýšlela!“
„To není pravda! Nevymýšlela jsem si! Pořád mě pomlouváte, mluvíte o mě, kdykoliv se otočím. Proč mě tolik nesnášíte?“
„Ale to je přece nesmysl! Kdyby ses jenom snažila. Kdybys občas přišla a mluvila s námi normálně.“
„Kecy!“
„Já se ti přece snažím pomoct!“
„Nesnažíš. Pořád se mi jen posmíváš!“ Dívka se rozplakala a se skučením zamířila chodbou směrem k dívčím umývárnám.
Olívie zakroutila unaveně hlavou a zavolala za spolužačkou nahlas: „Komu není rady, tomu není pomoci, Uršulo.“

Jako každý rok, i na letošního apríla vracel Brumbál všechny strhnuté body kolejím zpět. Severus ten den nenáviděl. Ostatní profesoři našli maximálně prdící polštářek na židli, ale jemu studenti vyhlašovali skutečnou válku. Jediné, co ho chránilo od přímého napadení, byla jeho pověst duelisty - a také jistota, že jim to zítra osladí.
Když vstupoval do hodiny dvojčat Weasleyových, vzpomněl si na loňské skunčí žlázy přímo nad katedrou. Dnes ale všechno vypadalo normálně, seděli jako pěny. Posadil se za katedru, vzápětí vytřeštil oči. Všichni se usmívali. Všichni měli na hábitech placku "Milujeme profesora Snapea". Zabořil hlavu do dlaní. Tohle bude dlouhý den.

"Už nebudu hrát."
"A to proč?! Čtyři roky jsme tě cvičily, abys k něčemu byla; ty si myslíš, že si teď můžeš odejít? Ani nápad, děvenko. Nikam nejdeš, dokud nesplatíš, co jsme investovaly. Nečetlas smlouvu?"
"Četla," odsekla naštvaně. "A jsem těhotná."
"No tak gratuluju," opáčila kapitánka kysele. "Zrovna před mistrovstvím. Ty si teda umíš vybrat." Zklamaně mávla rukou. "Co nadělám, zastoupí tě Gwenda. Budem muset doufat. Tak běž. A dávej na sebe pozor, slyšíš? Co to vlastně bude, kluk, nebo holka?"
"Kluk. Albus Severus, když tě to zajímá."
"Ty, ale dneska není apríl!"
Ginny vyběhla ven a vztekle práskla dveřmi.

Prohlížel si její tvář. Stárla. Poslední dobou víc a víc.
„Najděte ji, prosím. Vyřiďte, že už jsem odpustila,“ hlas přecházel do šepotu a vytrácel se, jak schovávala hlavu do dlaní.
Náhle se probrala z letargie a v očích měla zase svou dřívější autoritu a rozhodnost: „Tady v truhlici je třicet stříbrných prutů. Nešetřete s nimi, ráda zaplatím každému, kdo pomůže najít moji dceru.“
Doma na tvrzi mnohokrát slyšel předčítat z knihy, kterou mají mudlové v takové úctě. Třicet stříbrných… Pamatoval si ta slova. Byla cítit zradou a krví.
„Přísahejte, barone, že ji najdete. Přísahejte.“
Zachvěl se. Zimou to nebylo.
„Přísahám.“

Bylo to poprvé, co jí viděl plakat. Otřáslo to s ním, nikdy si nemyslel, že něco takového spatří... Bodlo ho to u srdce, když si uvědomil, jak opravdová a zranitelná vlastně je. Ale proč pláče? Snad ne kvůli tomu... slizounovi, co se kolem ní motá. Kvůli tomu...
Stiskl ruce v pěst. Miloval ji, opravdu ji miloval. Až teď si ale uvědomil, jaká ve skutečnosti je. Co cítí. Co potřebuje.
„Jsi nějaký jiný,“ prohlížel si ho Sirius. „Kolik peněz to koho stálo, aby ses k ní začal chovat hezky?“
„To nebylo pro peníze,“ odpověděl zamyšleně James. „To kvůli těm stříbrným slzám.“

Nevšímal si nepříjemných pohledů. Nikdy nebyl jako oni. Vybral si cestu. Po té kráčí bez zaváhání.
Ten muž mu mohl prospět. Jen blázen by si ho znepřátelil.
Opustil rodičovský dům. Neohlédl se. Neviděl matčin raněný pohled.
"Děkuji za tu příležitost. Ocenil bych, kdyby se Vám podařilo zjistit o něm nějaké informace."
Cestou domů spřádal plány, jak získat zpět důvěru své rodiny a tak i přístup k němu.
Odměna ho nemine.
Na stole ležela neznámá kniha. Oči se mu rozletěly po založeném textu.
"Už jsem tady! Percy?"
Vzhlédl k ní.
"Udělal jsem strašnou věc. Snad se mi ji ještě podaří napravit..."

Jedna lžička. Dvě lžičky. Tři lžičky. Čtyři lžičky. Pět lžiček. Šest lžiček. Sedm lžiček. Osm lžiček. Devět lžiček. Deset lžiček. Jedenáct lžiček. Dvanáct lžiček. Třináct lžiček. Čtrnáct lžiček. Patnáct lžiček. Šestnáct lžiček. Sedmnáct lžiček. Osmnáct lžiček. Devatenáct lžiček. Dvacet lžiček. Dvacet jedna lžiček. Dvacet dva lžiček. Dvacet tři lžiček. Dvacet čtyři lžiček. Dvacet pět lžiček. Dvacet šest lžiček. Dvacet sedm lžiček. Dvacet osm lžiček. Dvacet devět lžiček. Třicet lžiček.
Bude to stačit? Postupně přidával další, našel jich přesně třicet – drahocenných stříbrných lžiček. Třeba to vyjde… Kolik toho ještě bude muset ukrást, aby ho konečně propustili?
Au, ta žehlička pálí!
„Dobby!“