Letenské listy

Stará, stále mocná. Pozoruje, naslouchá, číhá. Zaznamenává každý pohyb. Všechna vlákna končí u ní. Majitelka. Nelze ji obejít. Nikdy nerozdělený, největší byt přesně uprostřed. Ostatní příštipkaří.
Spřádá příběhy z rytmu kroků.
Dům dusí strach. Rychle překonat schodiště. Zmizet za dveře, schovat se doma. Plíží se, šourají, kvapí. Nehlučí.
Malá Máša nedbá. Hopsá, běhá, klouže se. Nebojí se, tady ne.
Trávila čas na chodbě, teď ji neslyšet.
Stará pátrá. Snová sítě. Musí vědět.
Švagrovou nepostrádá. Slabá a bezvýznamná. Nicotná. Neptá se.
Synovec. Váhá. Jiskra zájmu. Překvapená, že chce chránit. Koho vlastně. Poprvé a naposledy.
Rozhodne se.
Zmáčkne zvonek.
Ticho rve bubínky.

Our wheel is a burning thing.
And it makes a fiery ring
Fueled by propane ´n´ desire
Come and join the ring of fire.

Letní Letná. Představení skončilo. Standing ovation.
Seděl u Hanavského pavilonu, hlavu v dlaních.
„Bylo to super!“
Zmučeně vzhlédnul.
„Já viděl v punku volnej život. Bez zábran, hranic, definic. Pankáči byli sví. Tahle Propane punk show... Chtěl jsem vonět železem. Být částí kruhu života.“
„Fakt jsem si to užil. Nejvíc punk.“
Zvony od Antonína.
Zkontroloval čas na apple watch ultra. Dvaadvacet úderů. Objednal Double Big Tasty Bacon.
I punk už je udržitelný jen od šesti do deseti.

Přišla až před polednem. Dneska se neusmívala. Vlásky spletené do složitého copu, nažehlená stuha, bílé punčocháče.
Uprostřed předsíně obrátila kapsy. Drobky sladkého pečiva. Kousek skořápky červeného vejce. A květy. Umačkané, povadlé lístky zlatého deště. Pár kočiček. Modré kuličky modřenců. Zajímavý kamínek, broušené sklíčko. Duhový korálek. Plastovou figurku poníka z Kinder Surprise.
Důležitě vyskládala všechny poklady do písku, co byl včera pláž.
Uhladila pomuchlané okvětní plátky červeného tulipánu. Zelenou větvičkou vrby nakreslila pravoslavný kříž a položila žlutomodrý papírek.
„Byly jsme s tetou v kostele. Aby se uzdravili. Kristus vstal z mrtvých. Můžou i ostatní.“
Hrstičkou květů zasypala i mrtvou v kuchyni.

marnost

Otevíral dveře každý den o chvilku dřív. Věděl, že holčička čeká. Přinesla obrázek. Jen pro něj ho namalovala. Nevěděl, jak poděkovat. Nečekala díky. Sedla si a koukala na vláčky. Nemluvila. Ani on. Přemýšlel. Objednal želatinové medvídky. Děti rády sladké.
Máša naložila medvědy do nákladního vagónu. Podívala se po Jaroslavovi, jestli může. Přikývl.
„Pojedeme k moři. Máma, táta, bráška, babička, Máša, ty.“
Šest medvědů. Strnul. Všimla si.
„Jenom jako, neboj.“
„Neboj? Pojedu, Mášenko.“
„Ještě potřebujeme vodu, jako moře.“ Stačila miska.
„A písek. Na pláž. Postavíme spolu hrad.“
Chytila ho za ruku a dotáhla na dvůr, nabrat písek.
Malá holčička. Velkého muže.

„Nebreč, to se poddá,“ Marian objímal kamarádku kolem ramen a podával jí patnáctý čistý kapesník.
„Když já bych tak moc chtěla, abychom drželi jako rodina při sobě. Abych je dokázala zaujmout oba naráz.“
„No počkej, jsem je tuhle viděl venku spolu, a bavili se dokonale. Vozil ji na bagru, až pištěla nadšením.“
„Jasně, malá na něm visí. Myslím, že hlavní problém bude ten věkový odstup. Prostě nedokážu rozdělovat pozornost oběma zároveň. Včera s námi ani nechtěl jít večer na písek.“
„Jani, snaž se pochopit i tátu. Když dělá celé dny stavbyvedoucího, možná už si chce od toho pískoviště večer odpočinout.“

Rusů bylo bohužel v naší krásné kosmopolitní čtvrti vždycky hodně. Bylo obtížné se jich zbavit. Líbilo se jim tu. Jak se zabydleli, nedali se vypudit. Využili každé skuliny, aby nemuseli opustit jednou ovládnuté území. Likvidace jednotlivců nebyla účinná, rychle doplnili ztráty. Plyn nešlo použít z bezpečnostních důvodů.
Nyní se konečně rýsuje vhodné řešení.
Největší český výrobce krmiv pro psy a kočky, společnost Vafo, zařadila do své nejprodávanější řady novou složku.
„ I když jsou zatím dražší než běžné maso, jsou ekologičtější. Nahradíme jimi jehněčí z Austrálie. Jsou plni proteinů.
Cvrčci, červíci, kobylky, švábi i rusi jsou potravinou budoucnosti.
Hurá na ně!“

Jo, tohle by měla být cestovatelská. Jak ti měsíc v Nepálu změní život. Filozofická. Jak jsme oběhli ty hory.
No oběhli. Normální hiking. Vstaneš, zabalíš, jdeš, vybalíš, ulehneš, spíš. A znova. Nuda.
Co jsme jedli? Rejži. Rejži a rejži, občas čočku. Dhál bát. Nebát. Měsíc dát. Pak se vrátit, cokoliv jinýho zvrátit. Tělo si zvyklo, nechce jinak.
Bloudíš uprostřed krámu, óbr velechrámu konzumu. Najdeš se u regálu s rejží. Nic jinýho prostě nevymyslíš.
Šok doma v kuchyni. Drahá polovička, měsíc s tebou na treku. Teď baští vstoje u linky kyselý okurky se šlehačkou.
Pochopíš, že svět už bude napořád jinačí.

…a bylo tam dvanáct krásných panen, ale každá byla zakrytá loktuškou, dlouhou až na zem, bílou jako sníh. Moucha mu pomohla vybrat tu pravou.
„Proč si musel vybrat jen jednu?“
„Protože ji král chtěl za ženu.“
„A co se stalo s těma ostatníma? S těma, co si Jiřík nezvolil?“
„Nevím, Mášenko, asi čekaly na jiného prince.“
„Zůstaly tam ležet? Moucha pomáhala vybrat?“
„Ne, ta pomáhala jen Jiříkovi.“
„To nechápu. Protože u nás bylo much spousty. A sedaly na všechny, ať byli přikrytí nebo jen tak leželi. Nikdo je nevybíral. Ale žádného z nich se nepodařilo vzkřísit mrtvou ani živou vodou.“

Podnikal rychlé, krátké výpady. Dvě patra dolů. Wolt, PPL. Česká pošta. Nepochopitelní, děsiví lidé.
Zpátky do bezpečí vlastního světa.
Jaroslav se zavrtával od dětství. Zavíral uši, smrskával se. Být jinde, jindy, nebýt. Necítit. Bolelo být svědkem násilí.
Základku přetrpěl, pak už vyjít z domu nedokázal. Neměl kamarády. Matka si netroufala, tichá myška. Sloužila otci, sloužila jemu. Zdroj jídla. I mrtvá zůstala součástí jeho světa.
Ta holčička ho vyváděla z míry. Moc nemluvila. Hodiny se dokázala dívat na vlaky. Když mu poprvé vsunula tlapku do dlaně, ztuhnul. Přestal dýchat. Ničeho si nevšimla. Ručička hřála.
Zítra se jí zkusí podívat do očí.