Letenské listy

Paprsky slunce se prodírají mlhou nad Vltavou a zlatí střechy historických domů.
Vzduch uvnitř kavárny plní vůně čerstvé, světle pražené Colombia Tolima Bio Fairtrade kávy.
Nad návštěvnictvem, ponořeným do svých světů knih, laptopů a kontemplací nad šálkem dokonalé tekutiny zní melodie z vinylu a probublává výhradně pozitivní konverzace.
Před Petrem zuří boj.
„Netlač se na mě, cizáku rozplizlej!“
„Necestovala jsem přes půl Evropy, abych sdílela uzavřenej prostor s nazelenalým xenofobem! Víš, odkud přišli tvoji předkové?“
„Rozbrečím se! Jsi moc ostrá!“
„Ty zase divně smrdíš!“
„Zmlkněte všichni!“
Zajíždí nožem dovnitř rozhádané sklenky a nanáší si na křupavý toast domácí cibulovou marmeládu.

Seděla Alena u Stalina.
Hořké slzy omývaly iPhone 15 Pro Max v lehkém titanovém designu. Smutně zoomovala levou ruku ďábla, stínového ministra čehokoliv. Po dopadu na tvrdý asfalt se změnil v poněkud neúhlednou mrtvolu, marketingovým týmem okamžitě přikrytou barevnými balónky.
„Nevadí,“ vytáhl předseda z kapsy jezulátko a políbil ho. Kamery se potěšeně oblízly. Titulka pro storíčko.
„Povolám dalšího.“
Toho se bála. Třesoucí se rukou sevřela řetízek na krku a škubla. Zlatý křížek odletěl do křoví, a keř promluvil.
„Mrtvého lze materializovat z dýmu.“
Zvedla uslzenou tvář. „Jako že stačí počkat, až bude po volbách?“
„Ó, jak jsi bystrá, moje milá.“

Ta vlákna Petra nepropustí.
Zkusil to mnohokrát. Výlety byly dovoleny. Prázdniny u babičky, pulci v dlaních, šumavské borůvky.
Zvládnul rok Erasmu i stáž v Stockholm Environment Institute.
Dokázal odjel do Nepálu, oběhnout Annapurny, pár měsíců učit černooké prcky. Než potkal na úzké kamenné stezce mezi kvetoucími rododendrony Mandžů v zářivém sárí. Dokud ho nenapadlo, že by tam s ní chtěl zůstat.
Dlouho si myslel, že se mu jen stýská. Nejedl, nepil… a skoro pošel. Mozek vypnul. Ztratil radost, málem zmarnil lásku. Byla moudrá. „Pojedu s tebou.“
Jejich malého Guptu už si síla pevně omotala. Letenská pískoviště jsou těch nitek plná.

Země je disk s polárním kruhem uprostřed a gravitace vzniká soustavným pohybem zemské desky směrem vzhůru.
Nenechte se opít modročerveným rohlíkem! Budete svědky potvrzení mojí neprávem zneuznané teorie, která převrátí chápání celého světa.
3. dubna 2024, symbolicky poblíž bývalého Stalinova pomníku, nechám jednoho z četných stínových nohsledů vystřelit v raketě rychlostí 800 kilometrů v hodině do vesmíru, aby nekompromisně vyfotil disk zvaný Země.
Hrdinně vyvrátím spiknutí a proměním pomluvu v realitu. Posunu hranici poznání.
Neváhejte a zajistěte si nejlepší místa! Staňte se součástí historie!
Počet vstupenek je neomezený.
Za hnutí pro všechny blbý lidi a FLAM (Flat Earth Movement)
Předseda

Platany to slyší. Včely to cítí a houby si to pamatují. Možná nevidíte jemné nitky, proplétající se půdou pod dlažbou i pod asfaltem, ale ta vlákna jsou všudypřítomná.
Propojují živé s neživými, vaši radostně polozapomenutou minulost (to byste se museli zbláznit, všechny nesplněné sliby, křivdy a podrazy, terapeutů je málo a hodina v Kappa stojí přes dva tisíce) s přítomností.
Mají dostatečnou kapacitu i pro budoucí katastrofy. Jemná síť vás rozloží na jednodušší sloučeniny a použije znovu. Jistojistě. Symbióza zafunguje. Čas, formu ani podobu si zvolit nemůžete. Ten labyrint šlape miliony let. Není to na vás, dámy a pánové tvorstva.

Bezejmenný žížalí plácek pošlapaly zástupy kožených botek. Šupem s kopce do Buben. Bez milosrdenství, bez návratu. Konečná Terezín.
Trávu vystřídaly nízké dřevěné baráky revoluční samosprávy. Za lepší budoucnost. Všichni do klecí. Tak přísaháme!
Jsme dál.
Umělé osvětlení, mizerná klimatizace, ani závan čerstvého vzduchu. Dopravník unáší bytosti mechanicky z patra do patra. Vpravo klece, vlevo klece. Barevné, voňavé pasti.
U nás zažijete chvíle štěstí. Víme, co potřebujete. Krásný nový svět. Tady jste člověky!
Zařadíte se do hejna. Vejce ze zlata i z čokolády. Letošnímu jaru vládne žlutá. Naklíčili jsem pro vás obilí. Nikdy nezvadne. Nikdy nevyroste.
Vítejte v nákupní galerii Stromovka.

Z šachty jde plamen a dým. Spíš smrad. Popel lítá vzduchem.
Ležel na lavičce. Vlezlej. Umolousanej. Hubenej, ošuntělej, prázdnej. Shodil jsem ho do podzemí. Polil benzínem a zapálil.
Nemohl jsem kvůli němu spát. I máma mě otravovala, prý jí na něm záleží. Co ze mě bude?
Mami, doba se změnila. Prásknul jsem za sebou dveřma. Když musím, tak musím. Já za to stojím.
Než jsem prošel Belcredkou ze Štrossu ke Stalinovi, měl jsem jasno. Vím víc. Moje cesta ke změně. Zažiju život! Já na to mám.
Přišel den. Skoncovali jsme spolu. Léto jak má být.
P.S. Index hoří blbě.

Cynický chlupatec před rokem pojal myšlenku, že zkusí napsat cosi delšího SMSky a smysluplnějšího diplomky.
Ťuká jedním drápem, tudíž šetří slovy. Tady objevil vstřícný, přátelský, inspirující biotop.
Mimo (mnohé!) jiné:
Aplír Spící dívka
Aveva…a múzy mlčí
Z deníku cvičitele
Sběratel

ef77 Jaro v zahradách
Santa Tecla
V čekárně

KeneuOny volají
kytka Malovaný džbánku
Problematika duševního zdraví
Dům u starého nádraží

mamut Cukrář

mathej
Smích nad Velkou Amerikou
Postavy v temnotě
Když láska usne

mila_jj
Oko za oko, mučenku za lokanku
Naše paní přichází
myday
Bílo
Na dně
Mlynář
P.M.d.A.
Ve škole

Děkuju, děkuju, děkuju.
Za rok:)

Po Ihorově výbuchu, který rozechvěl dům do základů, nastal klid.
Tělo odvezli. Soudní znalec vyloučil cizí zavinění.
V mezipatrech přibyly květináče, na dvoře se skrz štěrk derou tulipány a hyacinty. Rozvoněly se kaštany.
Máša našla zelenou skořápku čerstvě vylíhnutého kosa. Běží ji honem někomu ukázat.
Nadiya dosmažila pirožky, zakryla mísu červeně vyšívaným ubrouskem. Sestupuje o patro níž.
Jaroslav s Ihorem spolu mlčí. Modelují říční přístav, jaký býval v Mykolaivu. Pacienti se prý v klidu mohou zotavit do půl roku.
Nadiya zkusí zazvonit i na Marii, šedou a náhle seschlou.
Dlouho ji neviděla, tyrani jsou zbabělci.
Něco končí.
Letná voní jarem.

„Tatínkutatínečkunepouštějměpevněmědržměsepotobětakstrašněstýskalo.“
Máša se nemohla Ihora nabažit. Objímala ho, pusinkovala, tulila a brebentila. Za hodinu převypávět poslední rok. Domazlit.
Nevnímala, jak je hubený, berli přeskočila, novou lesklou kovovou nohu pohladila.
Ihor ji svíral a mlčel. Nikdy moc nemluvil. Vytáhla se, voněla jinak. Chtěl se ujistit, že jsou v pořádku. Slíbil si, že se vrátí. Jen co zvládne unést zbraň. Chlap z války neutíká.
„A taky ti musím ukázat vláčky, mašinky jezdí kolem dokola a postavili jsme se strejdou most,“ táhla ho za ruku o patro níž.
Pootevřenými dveřmi dovnitř, Máše zářily oči.
„Podívej!“
Ihor nakoukl do kuchyně.
Dům ohlušil zmučený řev.