DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Vítek uslyšel za branou tiché zahýkání. Vyhlédl a uviděl nakrátko přivázaného oslíka natahujícího se k trsu trávy.
„Taky tě mohl uvázat tak, aby ses mohl pást. Určitě máš i žízeň.“
Oslík nejdříve nedůvěřivě ustupoval, pokud mu krátký úvazek dovoloval, ale hlad a žízeň byly silnější. Když ušatec zahnal hlad, Vítek se vrátil do kuchyně.
„Kdes byl tak dlouho?“ starala se chůva.
„Obstaral jsem Bernardova osla,“ vysvětlil Vítek. „Nemůže za to, koho k nám donesl.“ Rozesmál se. „Tak si myslím, že se Bernard chce připodobnit k Pánu Ježíši, který vjel do Jeruzaléma na oslátku.“
„To se mu nemůže podařit,“ dodala Dorotka.

"Ne, ne, ne, ne. Jedině takový Greenhorn jako vy by mohl něco takového chtít. Podívejte, tamta herka je stará, unavená a těžkopádná. Když vás budou honit Čejenové, můžete na ní rovnou odjet k mučícímu kůlu. Navíc ta barva by vás prozradila na tisíc metrů. Mezek nebo mustang. To je pravé zvíře pro správného zálesáka. Vy, sir Castlepool, rozumíte motýlům, ale koňům ani za mák, jestli se nepletu, hihihi. Vyberte si jiný dopravní prostředek."

Lord Castlepool smutně přikývl hlavou. "Chápu, pane Hawkensi, že vy jste odborník na slovo vzatý. Ale stejně mi ten soumar přišel jako nejpřátelštější kůň v okolí. Škoda."

Byl to typický den.
Neustále jí v hlavě vřískal hlas hubnutí: Nežer! Ani se na to nedívej! Však se znáš!
Odpoledne už nemohla – stojí za to vléct se životem jako neustálou vinou obtížený soumar?
Zlostný křik v hlavě, který ji kritizuje prakticky neustále, protože zná i její nejtajnější myšlenky… to se už nedá snést.
Od zítra začne jinak a radostněji. Vždyť přece není tlustá – má jen trochu nadváhu!
Večer se odhodlaně usmála do zrcadla, použila kapku parfému a rozhodla se svést manžela.
Konečně začíná zase žít!
Hlas hubnutí se nevzrušoval. Věděl, že nejpozději do dvou dní bude mít zase navrch.

"Musíme si promluvit," řekl jednoho dne Ron.
Hermiona ani nezvedla oči od knihy. "Co je to tentokrát?"
Nejdřív se na věcech snažil vidět to pozitivní. Stěžovat si kolegům v práci jenom příležitostně a před mámou ani slovo. Po dvou dětech a deseti letech manželství si lidi dělaj i horší věci, ne?
"Ty víš, že tě miluju. A že si myslím, že chytrý ženský jsou sexy," začal poněkud nejistě, ale když ani teď Hermiona nevzhlédla, vrátila se Ronovi rozhodnost. "Ale kvůli čtení si mě nevšímáš, a z toho tahání knih bolí záda. Takže buď knížky, nebo já!"
Málem se tehdy rozvedli.

Když jsem byl malý, vyprávěla mi maminka příběhy o lesní víle, která tančí na světle luny a zpívá píseň noci. Vždy jsem ji chtěl vidět a slyšet její hlas.

Dospěl jsem a rozhodl se, že lesní vílu najdu a poslechnu si její píseň. Přišel jsem do lesa, prosekl sekyrou led a v odrazu vodní hladiny ji spatřil. Ale její zpěv jsem slyšet nemohl. Natáhl jsem tedy ruku a chytil lem jejích šatů.

Měsíc pohasl a les zčernal.
Ohnivý muž ve strachu skočil do jezera a vodník vzlétl v oblaka.
Tráva se rozpadla v šedavý popel.

"Moje nevěsta," odfrkl soumar soumraku.

Na konci světa započne soumrak soumarů. Život se navrátí k energii chaosu a tisíce oslů povstane z neviděných bran zapomnění. Každý z nich na svých bedrech ponese kus této země do chřtánu Požírače světů, hvězd i galaxií, aby ukojili jeho hlad. A za kopyty zvěře nezůstane nic než prázdný vesmír. Tento příběh byl pohádkou, kterou rodiče kdysi vyprávěli svým dětem.

"To vysvětluje to stádo přibližujících se oslů." řekl vlasoidnímu tvorovi.
Mullet se spokojeně uvelebil na jeho rameni.
"A, tady to je," vydechl si. "Naše cesta domů."
"Budu tě muset pojmenovat... co takhle Eregia?" Vtom se dotkl meče a přemístil se.

Hucul postával ve chlévě a z dlouhé chvíle podupával kopytem. Poslední léta to tu obýval sám a čekal na rozsudek, dávno se nevědělo co s ním. Dřevo z lesa už nestahoval, nebyl starému Sýkorovi k užitku.
A jsem já ještě k užitku mladému? souzněl Felix s koněm.
Tomáš ho chtěl prodat na jatka. Otci bylo jedno, jak zvíře dopadne. Nakonec ho spasil truhlář Drda ze vsi – chlap trochu zemitý, samá pilina.
„Já si ho vemu pro dcerky. Třeba mě pak občas přijedou navštívit,“ poodkryl cíp rodinného odloučení.
„Tak čau, Hucule,“ poplácal ho Felix naposledy.
„Se na něj někdy přijďte podívat.“

Soumarové z cesty blázní,
až si z toho spolu básní.
Když první rým hledali,
oslové se přidali.

Už jen kousek oslíku
sundám ti pár pytlíků.
Jednu rýži, jednu sůl,
abys mi tu nepadnul.
Máš jazyk až na vestu,
dáme si tu siestu.
Copak to nad námi letí,
nevíme, mávejte děti.

To jsou osle letadla,
starost by nám odpadla.
Vejde se tam plno zboží.
Cože? To je vážně boží.
Nebudou mě bolet záda,
nebudeme mi v Alpách kláda.
Budu pěkně doma sedět,
na letadla v klidu hledět.

A tak osel další rok,
neudělal ani krok.
Děkujeme osli,
že už nejste skleslí.

Práce soumara není nic složitýho. Dostanete najíst, nálož na záda a pak, hezky v řadě za sebou, pomalu stoupáte po vyhřátejch kamenitejch cestách, vedoucích pohořím Pindos skrz naskrz. Dřív tudy s naší pomocí cestovali obchodníci, dneska tu dvounožci provozujou něco, čemu říkají trek. Konkrétně tohle - vyprávěl strejda Kostas - je trek zvanej Θεόκτιστα. Vede ke slavnejm kamennejm mostům v Ζαγόρι.
A přesně u toho šestýho se ta tlustá německá turistka rozhodla, že dál pojede na mně, nebo vůbec nikam.
Koukněte, jsem taky jenom osel, jasný?
A znáte to - stokrát nic...
Padá soumrak.
Furt ještě běžím.
Ale řeknu vám, nikdy jsem nebyl tak šťastnej.

Kráčel jsem po prašné cestě a hnal před sebou svého koně s vozem. Vezeme různobarevné látky do obchodu. Byla to poslední cesta, kterou jsem jel pro tento obchod. Nevím co bude potom, musím si najít jinou práci, pomalu ale jistě nás nahrazují kamiony a vlaky. Téměř obřadně jsem pokládal jednu nohu před druhou. Odvedl jsem koně ke straně cesty, abych mu dal napít. Ušli jsme už většinu cesty, byli jsme vyčerpáni. Kůň pil a slunce nám pálilo do zad. Potom se cesta rozrachotila a ze zatáčky se vyřítil náklaďák. Jel rychleji, než my a vezl více nákladu. Čas soumarů vypršel.