DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Nadešel večer, a s ním čas Netopýra.
V koupelně si začernil oči a začal se oblékat.
Základní spandex. Hrudní pancíř. Nárameníky. Loketní chrániče. Chrániče předloktí. Obmotat prsty boxerskou páskou, rukavice.
Suspenzor. Chrániče stehen, kolen a holení. Vysoké boty. Začal se potit.
Taktický pásek. Bandalír. Zásobník s batarangem na každé stehno. Další zásobník na bicepsech. Nůž na lýtko.
"Už to bude?" Dick nakoukl do koupelny a neměl ani tolik slušnosti, aby se šel vysmát ven.
"Já ti říkal, že si to nemáš nechat navrhovat od komiksáka." Protáhl se. Vypadal až nespravedlivě pohodlně.
"Stavíme se cestou do zoo a pořídíme ti Bat-oslíka."

Hlava jej bolela tak, až šilhal. Za soumraku se vypotácel ven. Náhrobky, lavičky i cestičky se mu rozpíjely před očima, ale starší paní s nákladem těžkých konví viděl. To bude ta, o které mluvil hrobník.
Vyrazil za kořistí, obnažil tesáky. Nicméně přehlédl náhrobek, zakopl a spadl na ženin náklad. Zuby zakřípaly o železo. Žena ztratila rovnováhu a spadla mu na záda.
„Jste v pořádku?” volal někdo, koho si předtím nevšiml.
Perkele! Copak je takový diletant? „Nestarejte se!” zasípal. „To je mezi mnou a tady Macatou.”
„Macatou?!” žena se postavila. „Pro vás jen doktorka Machatá!”.
Slova zdůraznila proudem vody z konvice.

Zapadající slunce prozáří baldachýn listí.
„Jako smaragdy v Udajpúru,“ protáhne líně Baghíra. „Jak mocný byl rádža, jak nádherný jeho dům a zahrady, jaké dary mu přiváželi ti, kdo si jej chtěli naklonit. Ach, kde jsou ti velbloudi okrášlení diamanty, koně ve vyšívaných čabrakách? Kde jsou tví bratříčci, Háthí, tak velcí a nádherní?“
„Odešli,“ smutně pokýve hlavou Moudrý, „dávno odešli.“
Do džungle padá noc. Po nebi, nepovšimnuta, pluje karavana mraků, obtěžkaných příslibem deště.
Měsíc se zhlíží v tůních Vaingangy, dokud jeho obraz neroztříští Velký Háthí, aby uhasil žízeň chladnou vodou. Střepy kreslí kolem odrazu jeho vznešené hlavy na hladině stříbrnou korunu.

“Báječně jasná noc,” zatrylkovala profesorka Sinistrová. “Povězte mi, slečno Smithová, jaké souhvězdí je takto krátce po soumraku nejlépe viditelné? Seřiďte si pořádně ten dalekohled! A doufám, že jste si očistila čočku.”
“Souhvězdí soumarů,” odpověděla Angelina. Z profesorky astronomie ji po několika měsících ve škole občas bolel žaludek.
Sinistrová se afektovaně zasmála. “Souhvězdí soumarů za soumraku… možná na nějaké jiné polokouli. Spíš ovšem na žádné.”
Angelina mlčela. Souhvězdí soumarů samozřejmě existovalo. V Elevendays…
“Příště rovnou řekněte, že nevíte, a nevymýšlejte si hlouposti.”
Zatím to byl spíš jen pocit, než že by to věděla, ale Angelina nepovažovala profesorku Sinistrovou za dobrého člověka.

„Počkejte, pomůžu vám.“ Norbert Krása převzal od bytné konev plnou vody.
„To ste hodnej. Vláčim se s tim jak soumar. Uf, moje záda!“
„Jen počkejte, nebude dlouho trvat a voda bude zavedená do každého domu v Praze, i sem k nám,“ pousmál se. „Pokrok nejde zastavit.“
„Na ja, pokrok… Copak ta návštěva včera? Je slečna fešná?“
Zrozpačitěl. Potřeboval narychlo vyžehlit parádní košili, tak jí o návštěvě povědět musel. „Přece jsem vám už řekl, že to bylo pracovní,“ pokusil se vykroutit. I když slečna… Obě byly pěkné, zvlášť ta starší – sečtělá a duchaplná. A kdovíproč také očividně nahněvaná na svou sestru…

Měla bych si zajít nejspíš k očnímu pro brýle.

Soumrak soumraků?
Je to nějaké divné, ale co.
Tolkien popsal soumraků fůru. Nejlepší, když za soumraku odsoumračil Sauron i se svým okem.
To půjde.
Kouknu ještě na komentíky.
Počkej! Co to? Soumaři, osli, soumarníci? Co to tam plácají?
Pane jo! Já jsem ale truhla, přímo Truhla mrtvého muže.
Jenže v ní neschovávám srdce, ale nejspíš své oči .
Celý den dumám jak do soumraku soumrak položím a on to Soumrak soumarů.
Co komu ta nebohá zvířátka udělala.
Celý život dřou, náklad do úmoru nosí, lidem se nezavděčí.

No, to mi teda naložili...

Každé léto musel Gabriel strávit týden s babičkou na luxusní horské chatě. Celý týden ji musel doprovázet na bridž, nosit jí drinky, když se slunila na terase, a poslouchat nepřetržitý proud stížností na všechno okolo.
Začalo to už když vystoupili z auta. Babička stiskla rty a přes okraj slunečních brýlí sledovala mladičkého nosiče, jak zápasí s jejím obrovským kufrem.
„Před válkou dovolili zaměstnávat kentaury,“ odfrkla si. „Víš, kolik toho pobrali? Ale teď ne, všichni jsou v rezervacích a mě tu tohle nemehlo určitě něco rozbije. To by někoho zabilo, dát kentaurům třeba elektrický obojek a nechat je dělat něco užitečného?“

,,Co je soumar?´´ zeptala se mě moje mladší sestrička. Sotva jsem ji přes kuchyňskou linku viděl, jak malinká byla.
,,Soumaři byli pánové, kteří v minulosti na zvířátkách, jako oslech nebo velbloudech, vozili náklad přes Alpy, ´´ odpověděl jsem.
,,A soumrak?´´
,,Kde jsi to slyšela?´´
,,Nebudeš se zlobit?´´ zeptala se a chytla mě za ruku.

Dovedla mě do mého pokoje a ukázala na počítač.

,,Tady jsem to viděla, dlable pro dnešek je soumrak soumarů!´´ nadšeně vypískla.
,,Můžu ti pomoct to napsat?´´ usmála se.
,,Tak pojď, stejně mě nic nenapadá,´´ mávl jsem. Ségra si mi sedla na klín a společně jsme začali psát.

Z jihu na sever vozily pečivo, čerstvou zeleninu, benzín... co bylo třeba.
Ze severu na jih se vracely plné ryb nebo bečících ovcí.
Bejvávalo.
Kamiony na parkovišti u Tesca pomalu rezaví. Za jižní rozcestí se nemůže a benzínem je třeba šetřit.
Potom, co přišlo varování z Vnějších ostrovů, se kapitáni bojí opustit záliv. Koním se tu nedařilo nikdy a osly vídávali jen na obrázcích. Co počít? Nemůžete být soběstační v rámci malé vesničky. Občas nějaké zásoby potřebujete.
Patrick zkusmo nadhodil na záda starou krosnu. Vypadalo to, že unese dost.
Dokud budou silnice a stezky schůdné, půjde to.
Pak se uvidí.

Přicházející tma znamenala oddech, další přežitý den. Jenže už skoro neměl sílu odejít. Stále jen zákopy, střelba, únava, zkáza, smrt. Jak daleko zůstal ještě nedávný život, univerzita, přátelé, spousta úžasných nápadů, životní láska…
Naštěstí byl s ním, tak oddaný, neúnavný. Odevzdaně nesl své břemeno, a ještě mu nabídl pomocnou ruku.
„Pojďte, pane, pomůžu vám…“
Nikdy nezapomněl. A ten zdánlivě bezvýznamný člověk vstoupil do Příběhu, který jednou okouzlí nespočet lidí.
Dvě postavičky se vlečou vzhůru, jedna klesá pod břemenem neskonale těžším než vak, který nese druhá, před očima houstnoucí soumrak, ačkoli slunce ještě nezapadá…
„Vydržte, pane Frodo, už zbývá jen kousek…“