Stmívání (Twilight)

Nejhorší Ignáciovy obavy se nakonec nepotvrdily… ale i tak to měli upíři v dnešní společnosti těžké.
S láskou vzpomínal na doby dubových kolíků, zarostlé staré podivíny a rádobyokultisty s biblí v jedné ruce a s kuší v druhé.
Spořádaný krvesaj dneska nemohl ani pořádně pouštět hrůzu, protože namísto vyděšeného ječení se v mnoha případech dočkal výkřiků, ale nadšených. „Vem si mě, kousni mě, zůstanu s tebou a budu tě navždy trápit.“ Brrr.
Invaze dutých hlav, nic jiného.
A mohla za to banda cvoků s diamantovou lupénkou, mor a syfl na ně.
I když... oni už ho vlastně tak trochu měli.

Vždycky ke mně příběhy přicházely jen tak. Nemusela jsem je oprašovat štětečkem jako archeolog – prostě zaťukaly a já je pustila dál.
V patnácti mě na autobusové zastávce napadla rodinka žlutých upírů žijících ve Winterfieldu. Řekla jsem o ní chlápkovi, který seděl vedle. Jmenoval se Mall, Matt nebo tak nějak. Moc ho to zajímalo.
Později na mě ve vlaku někde mezi Manchesterem a Londýnem vyskočil obličej brýlatého černovlasého upíra, který uměl kouzlit. Vyprávěla jsem to jedné smutné zrzce naproti. A taky jí dala svačinu.
Tento nápad je ale nejlepší. O upírech a velké lásce. Říkám si: Stephanie, tohle si napíšeš sama.

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!
Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

...cukrovka.
Nastoupila k vzdělávání
v místním malém ústavu
a zpočátku všichni kluci
zdáli se jí na hlavu.
Jenže pak si všimla JEHO!
Bude z toho románek?
Dobrodružství s happyendem
z amerických čítanek.
Ten kluk byl fakt hodně zvláštní
neb se stranil slunce svitu,
a ta holka? Krásná Bella,
doplňme si z koloritu.
Jenže je tu jeden háček,
výtka značně praktická,
Edward, to byl pěkný ptáček!
Láska? Chyba faktická!
V reálu děl: "vítej v klubu"
a že neměl žádný cit,
zanechal jí otisk zubů,
když ho chtěla políbit.
Jenže business vyžaduje
co nejvíce vydělat
a tak milá Meyerová
musela to předělat.

Hořícím lesem běžel vlk. Již mu chytaly i ty poslední chlupy a on se jen zmohl na panický útěk tam, kde tušil jezero. Skutečně tam bylo. Třpytilo se v měsíčním svitu a na hladině se odrážel oheň. Jeho běh se ještě zrychlil a nakonec skočil.
Čekal, že dopadne do ledové vody. Zmýlil se. Čumákem narazil na něco tvrdého. Nevěděl, co to je, ale ten šok už pro něj byl příliš. Naposledy vydechl a opustil tento svět.
Již nikdy se nedozvěděl, že po jeho hořícím těle něco zůstane. Od té doby se totiž Lochneska mohla pyšnit na boku krásným otiskem vlka.

Krajinou sa rozľahlo zúfalé vytie. Mladý vlkolak si nutne potreboval vyvetrať hlavu. Bežal lesom, mrštne sa vyhýbal prekážkam, občas z prebytku energie vyvalil strom. Nakoniec dobehol na vrchol kopca a zastavil sa nad kamenným previsom. S jazykom visiacim z tlamy sa prudko vydýchaval. Jeho dokonalá srsť sa leskla v slnečnom svite.
Toto bolo jeho najhoršie ráno. Toľko si toho odtrpel, toľko náreku, bolesti a odpierania. Celú svoju existenciu zasvätil jednej osobe a svorka sa na ňom bavila. Aby bol na smiech úplne všetkým „imprintol“ sa na novorodenca. Ale prečo, dopekla, musí prežiť zvyšok života s niekým, kto sa volá Renesmee?

Opustil jí. Řekl, že pro něj není dost dobrá a odešel. Zmizel. "Bude to, jako bych nikdy nebyl..." slíbil, ale zatím Bella cítila jen strašlivou bolest a prázdnotu.
Hledala ho, chtěla ho zahlédnout ve svých vzpomínkách..nebo alespoň zaslechnout jeho hlas.
Takže teď stála na pokraji útesu a shlížela do vln, které vztekle narážely do skal.
"Nedělej to!" uslyšela jeho sametový hlas. Chtěla ho i vidět a proto musela skočit.
Ledová voda jí sevřela krutě a nelítostně. Chvíli bojovala, ale pak ho spatřila..byl s ní a usmíval se tím svým pokřiveným úsměvem. Tentokrát žádný Jacob Black na pomoc nepřišel.

3. května – Stanovil jsem diagnózu, jsem masochista. Svědčí o tom i fakt, že si stále vedu tento deník. Popsal jsem již řadu sešitů, dnes mám před sebou jeden téměř nekonečný, dokonce lehce svítí. (Těsnopisu jsem se vzdal.)
Na zámku je všechno při starém, hrabě je tradičního ražení. Jako by se tu zastavil čas a neuplynulo přes sto let. Jen po mém několikaměsíčním naléhání (považuji to za začátečnickou neohrabanost) byl zaveden elektrický proud do knihovny a pracovny. Měkká, široká postel z masivu posypaná jemnými zrnky půdy je nedocenitelná. Jdu rád s dobou. S politováním však musím konstatovat, že třpytky mi nesluší.

Zkoumala, jak by to asi bylo nejlepší.
Ustřihnout tento pramen?
Přibarvit?
Neslušela by jí černá?
A co fialová?
Přemýšlela, zvažovala každou variantu. Hledala tu nejlepší, která by se jemu líbila nejvíce. Jenže marně.
Stále si připadala nejistě. Každou chvíli si povzdechla. Dokázala si představit jeho reakci, ale co když…?
„Takhle to je stejně nejlepší,“ uslyšela za sebou hlas. Ne jeho.
„Co ty o tom víš,“ povzdechla si. Znovu zkusila, jestli by nešlo toto.
„Tak si klidně nech toho ježka!“ Pár hlučných kroků.
Zakroutila hlavou.
Ano, asi má pravdu.
Ale když ona se nudila.
A její dar byl vždycky tak lákavý!