DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

"Hepčík!"
"Co to bylo za zvuk?" ptá se Pepíček.
"To máma zase kýchla," odpoví mu Honzík.
Pepíček si v duchu mrkl a řekl si: "Jestli budu muset tohle poslouchat dlouho, tak se zblázním."
Smrk. Smrk.
"CO JE ZASE TOHLE?!" ptá se Honzík.
"Hmm... to nevím," říká Pepíček.
.......
"Už vím. To to... to je Honzíku smrkání."
Honzík si mrkl.
Takhle to chápaly naše andulky.
...
Kluci si toho smrkání a mrkání nevšímali.
...
A v lese si smrk mrk.
...
Andulky si toho konečně přestaly všímat.
...
Klukům už byla na zahradě zima, tak šli domů.
Přišli včas, byla hotová večeře.
To byl zase den.

Byl jeden domeček,
v něm bydlel chlapeček.
U domečku smrček,
odrostlejší skrček.
Byla zima, všude bláto,
"neřežme ten stromek, táto.
Společně rok po roce
slavme všechny Vánoce."
Přísahal by, že ten smrk
spiklenecky na něj mrk."
Každoročně smrk se činil,
v zimě zdobil, v létě stínil.
Držel vlhkost, krásně voněl, podporoval podhoubí,
ptačím párům chránil hnízda, doufal, že se zasnoubí.
Když byl starý, mrkl znovu, chlapec už své věděl,
pokácel ho, a stůl z dřeva vzešel za pár neděl.
Ze zbytků naštípal úhledná polena,
smrček ho zahříval na stará kolena.
Zatímco duch smrku odcházel komínem,
semínko nového zasadil se synem.

"Tohle mě dohání k zoufalství... Ty stromy se vůbec nerýmují!"
"Což je docela problém, vždyť tam máme minimálně tři písničky o stromech!"
"Aspoň že v cizině nemají smrky. Jediné, co mě napadá, je smrk - mrk!"
"Co třeba 'myslel jsem že je to smrk, pak loupežník na mě mrk'?"
"Je to sice pohádka, ale rád bych si ponechal trochu důstojnosti."
"Tak nějaký jiný strom?"
"Ale jaký? Bříza? Osika? Buk? Borovice? Modřín?"
"Co dub?"
"Dub, loupežník tě škub... Pod dubem, za dubem, tam tě OŠKUBEM! Mám to, Jardo!"
"Tak já jdu psát hudbu. Tuhle písničku si budou zpívat ještě za 20 let!"

Ryko svůdně zamrkal na svou manželku, dokonce u toho i trochu vyšpulil rty.
Irena mu věnovala nevěřícný a trochu znechucený pohled.
Ryko své mrkání zopakoval. „Jsi nádherná.“
„Děláš si srandu?“ vyprskla chraptivě a vzápětí se rozkašlala. „Vykašlávám hleny, smrkám prakticky s každým nádechem, a ty si myslíš, že jsem krásná? Vážně?“
Na potvrzení svých slov zatroubila do kapesníku a zaúpěla, protože ji zabolel do červena rozedřený nos. Zvedla k Rykovi nešťastné oči, lesknoucí se horečkou.
Sedl si vedle ní, jednou rukou jí objal a zlehka jí přitiskl rty na spánek.
„Pro mě jsi nejkrásnější i takhle,“ zašeptal jí do ucha.

Blb zdrhl, blb prchl. Zdrhl skrz krb. Brr.

Frnkl v Krč?
"Krč? Prd!" prskl blb, "Krč strč... (vyvítekam)."

Blb prchl v tvrz Srch. Šplh v strž.

Vrzl smrk. Skřřř. Blb ztvrdl. Mrkl.

Z mlh frkl vlk. Frrrrk.

Drn prdl, blb brkl: strhl drť. Smršť: prsť, drn, drť, blb. Vžžžžžm!

...

Blb scvrnkl z brv prsť. Pln slz smrkl. Zhltl chrchl.

Vlk. Vlk z Brd.

"Vlk?" Blb mrkl. "Vlk!!!"

"Mrrr. Mls!" srkl vlk.

Blb vrhl.

Vlk prskl: " Vrr!"

Blb: "Kšc, kšc!"

"Tsss."

Skrč hrb, zvlč! Škrť! Vrč. Smrrrt. Smrt!

Vlk trhl. Ztrhl krk.

Blb zmlkl.

Smrt.

Plch mrkl: "Smlsls?"

Vlk krkl: "Mlč!"

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás. Jsem velmi rád, že jste se rozhodli strávit svůj volný čas pomocí s uspořádáním sbírkových fondů.
Toho poltergeista si, prosím, nevšímejte. Má hravou náladu. Vyšrouboval všechny žárovky v deváté uličce a vyskratoval polovinu zářivek, proto dnes budeme muset pracovat se svítilnami.
Nebudeme dělat nic složitého. Rád bych přebral tyto bedny. Většina jejich obsahu bude zřejmě na vyřazení. Přesto vás žádám o maximální soustředěnost a ignoranci paranormálních otrapů. Zvláště pokud si budou, stejně jako v předchozích pěti hodinách prozpěvovat písničku o mrkajícím smrku.
Ano, jistěže ji vymyslel sám. Kreativní to on je, zpívat bohužel neumí.

V lese bylo krásné světlo. Občas byl slyšet ptáček jak zpívá jarní árie, nebo srna, která utíkala z křoví do křoví. Vzala jsem smrkovou větev, která po zimě, spolu s miliardou ostatích, spadla na zem ubohého lesa a přesunula jsem ji na velikou hromadu k dalším.
Co když mě tady načapá majitel lesa? napadlo mě. Ne že bych si kdy všimla, že by se o něj staral, ale mohl by si myslet, že se ho snažím okrást. A já přitom jenom uklízela. Možná bych si mohla udělat kariéru jako lesník. Na to nepotřebuju umět francouzsky ani rozlišovat báze nukleových kyselin.

"Co říkáte?" nadporučík Smrk mrk. "To je, jak kdyby plk. Vlk vrk, že vám lauf zvlhl z mlh!"
"Jinak si to neumím vysvětlit. Proč bych měl jinak rezavou hlaveň?" vysvětloval Jenda.
"Vždyť bylo jasné počasí. Jen řekněte, že vás kozel trk, a vy jste tu hlaveň hrk! namočil do rybníka."
"Teď přijde drbu vrbu," špitl Gustlík.
"Drbte drátěným drbátkem, šúrujte a šudlejte, až se to bude třpytit! A jestli to udělá vrz a čistítko projede skrz, tak jste to zvrz!"
"Ten chlap je ale protivnej!" zavyl Šarik. "Kdyby mu Gustlík jednu trh, vyvrátí i Smrk, aniž by při tom mrk!"

Přežít v totalitním státě bylo těžké. Přežít v totalitním státě zmítaném pandemií je pro mě téměř nemožné. Zpočátku jsem si dělala legraci, že na sobě příznaky nemůžu poznat, protože mám rýmu psychosomatickou a z nosu mi teče pořád. Teď už mě žertování přešlo.

Jestli mě někdo zmerčí smrkat, budu v pořádném průšvihu. Udání, obvinění, deportace. Což je jen hezké slovo pro vystrčení ven a nejistou smrt.
A jestli kýchnu, a v tom jsem jako dynamit a vždycky pětkrát, no... viděla jsem, jak dopadl můj otec. Měl alergii na prach a respirátor nosil dřív, než pandemie vůbec vystrčila růžky. Jistá smrt.

Myšlenky. Zmateně víří. Nedaří se uchopit. Povinnost versus rodina. Rodina versus povinnost.
Rodina. Jediná, která jí ještě zbyla. Adoptovaná, ale přesto zrozená z bolesti a důvěry. Kalená ohněm a ledovou vodou.
Karl a Česťa. Vždycky při ní stáli. Zachránili jí život.

Sakra. Co má dělat? Jak se rozhodnout?
Memorandum. Nepsané pravidlo, kterým se řídí celý současný život. Když se magický tvor utrhne ze řetězu, je třeba to vyřídit. Stůj co stůj.
Rozum a cit. Následky. Matěj bude tak strašně naštvaný. Jenže...
Karl. Česťa. Dva muži, jimž toho tolik dluží. Svou kariéru, svůj vztah, svůj život. Je načase se jim odvděčit.