DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

It caused quite the stir when Harry Potter quit the DMLE. But his Auror partner just got killed on the job. Even the press had to admit that was a valid reason to leave.

Still, it was "just Malfoy" who died. Nobody said it, but many thought it, Harry could tell. He nearly cursed them all.

He went to Hogwarts, the only home he had left. Nobody stopped him wandering the castle day and night.

When he found it, Harry greeted the Mirror of Erised like an old friend. He sat down and, facing Draco's reflection, he began to weep.

A pak jsem narazil na tu zvláštní stěnu. Kámen hladký a lesklý jako zrcadlo. Černý jako bezhvězdná noc.
Čekal jsem ochranná kouzla, mocnou magii, která by mě zadržela v dalším postupu.
Ničeho takového jsem se nedočkal.
Paní jeskyně, jejíž obraz se zjevil v kameni, měla vlasy jako tekuté zlato, oči jako svit měsíce a hlas podobný doteku teplé dlaně.
Dodnes nevím, co ji vedlo k tomu, že mi prozradila cestu k pokladu.
I kdyby snad uměla číst myšlenky, ty mé byly uzamčené.
Možná ale četla v srdci.
V roce 1996 mohl rudý obsidián z téhle jeskyně zastavit epidemii krvácivé horečky.

Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, jaký význam má ve vašem životě zrcadlo? K čemu ho vlastně používáte a nakolik byste se bez něj obešli?

Jste ten typ, který velkou část dne tráví v zaklesnutí hlubokých, vášnivých pohledů, jejichž oba zdroje i cíle sám představuje, ladíc přitom každou drobnost svého obalu? Co využívá každého lesklého povrchu a po ulici chodí zásadně s pohledem upřeným přes rameno?

Nebo jste typ, který pomocí zrcadla dohlédne tam, kde se skrývají problémy a záhady, aby je dokázal napravit a rozluštit?

Či snad typ, který pomocí zrcadla, slunečních paprsků a osobnostního defektu popravuje bezbranné?

Byl jednou jeden oslík. Měl hebkou srst, byl vytrvalý a věrný. Jeho nejlepším přítelem byl kocour Fous. Oslíkovi se moc líbilo, jak Fous obratně loví myši. Viděl, že jej za to hospodář chválí a rozhodl se, že lovit myši je prospěšná schopnost a že chce být také takový. I začal se učit plížit a lovit myši, jenže na plížení byl moc nemotorný a kopýtky stejně žádnou myš neudržel. Byl z toho moc smutný, měl pocit, že nic neumí a je úplný neschopa.
Ubohý oslík, nevěděl, že kdo se měří podle druhých, ztrácí sám sebe a stává se pouhým zrcadlovým odrazem.

"Copak se mi všechno vejde do kapsiček?" zeptal se sám sebe Krteček. "Určitě klubíčko a žížalka," špitala si při šití oděvu černá animovaná postavička.
"A co ještě dál, co bych tak potřeboval? Poradíš mi, myško?"

Ale myška dneska mlčela, nic ji nenapadalo.

Miler si znechuceně otřel čelo. Pořádná replika pro jeho postavičku nepřicházela, holky dávno z domu - proč na ně stále musí myslet?

Nostalgie mu prohloubila chraplavý rakovinový dech.

Už ví, vždyť je to přece jasné. "Zrcátko, vejde se ti tam ještě zrcátko," vykřikla náhle myška.

Miler rozbil zrcadlo pěstí, ve zkrvavených prstech držel střep. Poslední, nejlepší přítel. Sbohem Krtku!

Hodně bradavických studentek závidělo Narcisse Blackové půvab, bohatství a … lichotící zrcadlo. No řekněte, netoužily byste, aby vám ráno po probuzení, kdy máte oči plné ospalků, na hlavě vrabčí hnízdo alá James Potter, někdo skládal poklony: „Jsi nádherná a úžasná“?
Ani Alice Fortecue na tom nebyla jinak, zvlášť když si byla vědoma své myšivosti.

Jenže to všechno odvál čas. Obě, jak Zmijozelka, tak Nebelvírka tvrdě zaplatily za poznání, že krása není všechno. Že planá slova nenahradí synův úsměv a manželův polibek.

A zrcadlo lichotník? To rozbila Narcissina sestra Beatrix, když po útěku z Akabanu zjistila, jak se na ní podepsalo vězení.

Vyšvihl téměř baletní piruetu a s potěšením sledoval, jak se kolem něj vlní luxusně zdobený plášť.
Nesl se jako páv, když přistoupil blíž k velkému zrcadlu, které vévodilo jeho útulnému pokojíčku. Z náprsní kapsy brokátové vesty vytáhl hřeben a nejméně po sté ten den si pročísl zlaté kadeře. Blýskl po sobě zářivý, perfektně nacvičený úsměv.

Jsem prostě kouzelný!

V tom se otevřely dveře.
„Zlatoslave už je po večerce, svoje fanynky můžete okouzlovat zase zítra. Dobrou noc.“ upozornila ho vlídně starší sestra, která u Svatého Munga sloužila noční směnu.

S kývnutím pohladil rám zrcadla a naposledy se usmál na imaginární dav.

*Petře, bratře, Petře.
Babička říkala, nepři se nikdy s vepřem... nebo tak nějak.*

Babička zůstala, my jsme jeli, krabičku s pokladem uzavřeli.

*Nahý, slepý, bosý, slyšíš zpívat kosy... *

V bráně vrána, hnědá bahnem, zůstaň sama, vlevo zahnem ...

*Máme jen sebe. Máme jen tebe. Příteli Petře, bratře, zahnem vpravo sama. *

Rána.

pfůůůůůůůůůůů

V zrcadle vidím jak v kaluži vláhy, v ledu vlohy, stejné nohy, stejné oči, dokola se točí, na kolejích ámen, STÁT, HALT!

"Dvě hlavy světlé, očka zamodřelá, ale Árijci to nejsou, vzácný pane... "

Wie kommt man zum...

ZWIL LLL INNNNGEN-LINGEN-INGEN- klingen - gen

pfůůůůůůůůůůůů

vidíš se
umírat
v sestře
bratře

Mým nejlepším přítelem na trati je pravé zpětné zrcátko.
Nedám bez něj ani ránu. (Ačkoli tento obrat může působit jako oxymóron.)
Vždy mi nastavuje ten správný úhel pohledu. (Třebaže na některých vozech je to „kam vítr, tam zrcátko“.)
Poskytuje mi zásadní informace. (Někdy i víc, než by si člověk přál.)
Často se na něj obracím, když potřebuji poradit. (Jestli ještě hladce projíždím, nebo už drhnu o špatně zaparkované auto.)
Plní funkci vrby. (Vždy bez protestů vyslechne mé povzdechy a lamentování.)
Někdy položím otázku a přistihnu se, že čekám na jeho odpověď.
Když ta odpověď přijde, vím, že už potřebuju pauzu.

Potlesk konečně dozněl a Mariana šťastně klesla na sedátko u toaletního stolku naproti dveřím. Odrazem v benátském zrcadle spatřila dojatou Pavlínu přinášející náruč růží.
„Byla jste naprosto boží!“ vyhrkla Pavlína, ale její slova zanikla v přívalu gratulací ctitelů. Teprve když Mariana poděkovala poslednímu, šatna ztichla.
Ozvalo se zaklepání, ale vysokého černovlasého muže si všimla, až když stál u stolku. Zavadila zrakem o jeho pohled a pocítila závrať.
„Pavlíno, nechte nás chvilku o samotě!“ požádala kostymérku.
Sáhla do broušené dózičky a zchroustala stroužek česneku.
„Páchneš, drahá!“ usmál se.
„Nesundáš si aspoň tu ozdůbku?“ cvrnkl dlouhým nehtem o křížek na jejím krku.