Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Sotva spatřila obálku Ministerstva kouzel, začala počítat do deseti. Teprve, když si byla jistá, že nevybuchne, povolala oba viníky.
„Pánové, přišlo rozhodnutí z Oddělení na prosazování magického práva. Právníci usoudili, že smrt pana Hilla není vina Bradavic. Nicméně naše zabezpečení smrtelných bylin shledali nedostatečné. Proto je škola povinna uhradit tisíc galeonů rodině Hillových. No, není to zrovna pakatel, ale požadovali desetkrát víc. Vzhledem k tomu že jste tyto potíže zapříčinili, očekávám, že se k nápravě i placení postavíte čelem.“
„Tak to prrr, Minervo,“ protestoval Neville, „klidně označím záhony Žraločnatky cedulí POZOR KOUŠE, ale za cizí blbost platit nebudeme. Odvoláme se!“
Bez bodu
Souvisí s "Milovaná sestra, drahá babička" (http://www.sosaci.net/node/31949) - lépe řečeno, něco málo to vysvětluje.
Drabble věnováno Regi, kterou zajímala Karlova schopnost utajit před sestrami myšlenky.
Praha, 1905
Na oslavu babiččiných pětašedesátin se sjela celá rodina - včetně jediného syna, nadporučíka Leopolda Sebastiana Treschla, který sloužil u pluku v Bosně.
Sedmiletý Karel neviděl strýce roky. Parádní uniforma, mohutná ramena, nakroucený knír, jiskrný pohled… Chlapec je fascinovaný.
“Pojď sem, Karlíku!” všimne si ho strýček. “Tak pojď přece! Copak mám na krku ceduli Pozor, zlý pes?”
Karlík se zasměje, v příští chvíli sedí strýci na klíně.
“Takže už máš pět sester. Hochu, to tě potěš! Já vyrůstal se dvěma a stačilo mi. Ale něco tě naučím,” ztiší spiklenecky hlas. “Budeš-li chtít, dokážeš si uzavřít mysl. My chlapi z rodiny tohle umíme.”
Od toho dne je strýc Leopold Karlovým největším hrdinou.
Ad téma: Leopold si dělá legraci, že nemá na krku ceduli "Pozor zlý pes!" = zlý pes kouše = cedule "Pozor, kouše!"
Další téma, ke kterému mě nic nenapadalo. Proč, když mě téma nadchne, tak nevím, co s ním? Dnes odpoledne jsem dočetla Sofiinu volbu a napadlo mě tohle. Možná to není uplně srozumitelné, protože jsem sepisovala své pocity, né myšlenky. I když... moje myšlenky na tom často nejsou o moc lépe.
Dočtete poslední kapitolu,
Poslední stránku,
řádek,
slovo...
Dokonce i když se stane, že v ten moment nic zvláštního neucítíte, později to na vás dolehne. Zanechá to ve vás otisk plný emocí a pocitů. Krásný i bolavý. Povznášející i těžký. Můžou vás stokrát upozorňovat a říkat vám, jak je ta kniha smutná, drsná, či hluboká, stejně to opravdu pochopíte až za poslední stránkou.
Pamatujete na Nekonečný příběh?
„Tvoje knihy jsou bezpečné.“
„A tahle není?“
A později:
„Trpěl s tebou. Prodělal všechno, cos prodělal ty. A teď přišel sem.“
Ano. Takhle to cítím. Ten opar zdání. Pomíjivosti všeho. A přitom tak opravdové.
Možná přecejen nějaké vysvětlení: Když čtete tak důležitou knihu, tak silnou a obsahem strašlivou, když se vciťujete do aktérů příběhu, i když nelze cítít přesně to, co oni, a pak se zase rozhlédnete kolem sebe v "realitě", jako by to upevnilo vaše smysly a cítění přítomného okamžiku. Svého vlastního života a osobnosti. Své samoty?
No, teď jsem to asi udělala ještě horší.
Taková menší challenge na dnešní téma- napsat drabble o kávě :D
Naštěstí, nápad na sebe nenechal dlouho čekat...
Dveře tiše zaskřípaly. Chlapík s bílými vlasy rozevlátými kolem hlavy se usadil ke stolku, vytáhl desky s všelijakými papíry a začal soustředěně psát. ,,Ale, Smouk dorazil," usměje se Tom za barem a vyndá z police vysokou sklenici. ,,Ještě počkej," zasměju se. ,,Třeba dnes překvapí!"
Sotva k němu dojdu a nadechnu se, aniž by vzhlédl, zabrblá: ,,Smouk fajr." A dál píše.
Přikývnu a odcházím zpět. Tom už to stejně dávno míchá...
Panák whisky s třtinovým cukrem, horká káva, navrch smetana.
Jednou jsem to ochutnala. Štiplavá, kousavá příchuť. Nedopila jsem to.
On však do sebe hodí běžně tři až čtyři. Každý ráno.
Smoke&Fire irská káva se od klasické irské kávy (irish coffee) liší druhem whisky, která se do ní dává.
Smetanu navrch je třeba lít velmi zručně a opatrně, aby utvořila vrstvu nahoře na hladině a neslila se s kávou dohromady. Jde jednak o efekt, jednak by se správně měla ta smetana ,,podpíjet".
Jednou se Tomovi nepovedla a smíchalo se mu to. Udělal kávu novou, a ta ,,nepovedená" mi byla nabídnuta, ať ochutnám. Vážně to kousalo xD usrkávala jsem a všelijak se u toho ksichtila xD nakonec jsem to odnesla, nevypila jsem to.
Nicméně, ten chlapík vážně existuje. Prý tam chodí už pár let, je to štamgast, moc toho nenamluví, sedí vždy u stejného stolku a pokaždý vypije několik Smoke&fire. Proto už mu tam nikdo neřekneme jinak než ,,Smouk."
Co jsem já vypozorovala, ty další už si o něco víc vychutnává, ale tu první do sebe pokaždé ,,kopne" doslova za pár minut.
"Když slyším tu píseň, jde na mne depka," praví Lev. "Nejenže nejsem bez plomb, ale mám už i částečnou protézu. Ještěže na tom nejsem jako můj táta, který dokázal sám sebe kousnout do ucha."
"Jak to?" ptají se Jimram s Tadeášem.
"Měl zuby celé umělé. V mém věku už dávno. Já ho s jeho vlastními zuby ani nepoznal. A jako dítě mne štvalo, že si zuby nemůžu vytáhnout jako on."
"A teď tě štve, že můžeš," konstatuje Tadeáš.
"Přesně tak."
"Klid, Lve, i když jsi na tom jinak než ten z písničky, dej si na to rum!" radí mu Jimram.
"Ahoj miláčku, už jsem doma!"
"...."
"Jak si se dneska měl?"
"Špatně."
"A co v práci, dobrý?"
"Na hovno!"
"Co chceš k večeři? Mam tady tu kýtu, tak že bychom si to dali s bramborem?"
"Nic nechci!"
"Představ si, že jsem cestou domů potkala svojí spoužačku ze základky, normálně už má tři děti. Šílený, co?"
"Hmpf."
"Kouknem se večer na toho Pána prstenů?"
"Na nic čučet nebudu."
---
"Co to je?"
"To je jenom taková cedulka, abych věděla. Až příště Slavie zase prohraje nějakej zápas, tak ti to pověsim na krk. Ještě měli Budu u vrat za pět vteřin, tak jak chceš."
Valkýra se po chvíli otočila k hrdinům a vypadala poněkud překvapeně, k čemuž jistě přispěly dvě věci: jednak to, že se Pirát Kapitán a Dcera Piráta Kapitána snažili narvat Dlouhého Johna do truhly, druhak fakt, že přítomný Viking ještě žil.
„Pardon, očividně mi jdou napřed hodinky,“ ucedila, zatřepala klepsydrou a Edvin se usmál.
„Spíš pozdě přišlas, nejhezčí z všech dcer, však přesto s tebou domů půjde rád.“
Jaksi zapomněl na možnost, že by to klidně mohla být její mladší verze z roku 1780, a taky na její temperament.
Takže když mu v následující vteřině zlomila ruku, dopadl ještě docela dobře.
A ostatně soudím, že by Jediland měl být aktualizován.
Původně chtěla jen najít prstýnky po prarodičích, ale pak se do těch starých časů v lepence nějak zabrala. Večer plynul, Minerva seděla mezi krabicemi a listovala fotoalbem.
Na jeho stránkách poskakovala, lezla a vrtěla se Rowena. Minerva listovala odzadu, v představách nevěstu stávající se zase jejím malým pokladem, až došla na začátek. Její svatební fotografie. Takový krásný pár, tetelil se tehdy fotograf. Rojvol už tehdy měl v sobě něco nebezpečného, Merlin ví proč to neviděla. V úsměvu cenil zuby, nakláněl se blíž a blíž, jako by chtěl z fotky vystoupit.
Minerva album rázně zaklapla.
To nic. To jen vzpomínky koušou.
NESOUTĚŽNÍ
Jaro 1988. Lily je trvale umístěna na Oddělení nevyléčitelných chorob v Nemocnici svatého Munga. Severus je od "Brumbálova odstranění" a nástupu Pána zla k moci ředitelem Bradavic. Ve funkci zůstává i po Voldemortově pádu. Nadto se věnuje výzkumné činnosti v oblasti lékolektvarů. Pochopitelně v naději, že dokáže pomoci Lily. Jejich dítě je střídavě v péči Severuse a jeho matky, která v tomto příběhu žije a těší se velmi dobrému zdraví.
Slova Jamese Pottera v něm s krátkými přestávkami rezonovala prakticky neustále. Bušila mu zevnitř do lebky a způsobovala vleklou, tupou bolest.
Přesto se nikterak nevepsala do jeho zraněné duše.
Přemýšlel o nich, ale neprožíval je.
Navštěvoval ji tak často, jak jen mu povinnosti ředitele, otce a výzkumníka dovolovaly.
Třebaže pro něj každé shledání znamenalo nepopsatelná muka.
Lily se napřáhla a plácla ho po hlavě. Zatnul zuby a usmál se.
„Lásko, musíš přestat léčitele kousat. Jestli nepřestaneš, zase tě znehybní. A to přece nechceš.“
Chytila ho za předloktí, přitáhla si jeho ruku a kousla.
Když odcházel, v očích mu stály slzy.
NESOUTĚŽNÍ, NEBODÍK
*jako památka na návštěvu hvězdárny a poděkování pro toho trpělivého pána, který mi na odchodu stejně popřál pěkný den :)*
Astronomická věž byla zase pro jednou využívána ke svému účelu. Tedy, alespoň částečně. Sirius byl opřený o zábradlí a bezmyšlenkovitě si prohlížel hvězdnou oblohu.
„Sluneční korona odsud nebude vůbec vidět,“ zamumlal Remus, když něco dopisoval do mapy. „Nejsme v pásu totality.“
„A Dopplerův jev taky nic moc…“ dodal po chvíli. „Aurora borealis, škoda mluvit. “
„Asi už půjdu,“ přerušil ho najednou Sirius. Remus se zarazil a pohlédl na kamaráda.
„Víš, strašně mě kouše tenhle svetr. Ten úkol stejně nedodělám… A nerozuměl jsem ti snad ani slovo,“ omluvně se usmál. „Ale pokud to něco znamená, máš příjemnej hlas. Krásně jsem si odpočinul.“
sluneční korona - zářící okolí slunce, jde pozorovat jen při úplném zatmění
totalitní zóna - místo, okdud jde pozorovat to zatmění
aurora borealis - polární záře
dopplerův jev - nechtějte vědět...
P.S. zas tak komplikované to nebylo. Ale fakt jsem si krásně odpočinula. ;)
