DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

„Hele, bráchové, průser!“ říká první.
„Co jako?“ ptá se druhý.
„Ségra je děsně pilná. Za chvilku bude mít košile hotový a pak jsme v maléru,“ vysvětluje třetí.
Šílený povyk všech bratří, kteří se dohadují, co s tím.
„Já vážně zpátky do chalupy nejdu,“ kvílí nejmladší.
„Jo, zase bychom museli makat... Tý práce. Orat, hnůj kydat... Takhle je nám skvěle. Lítáme si po světě, volný jako ptáci,“ překřikují se jeden přes druhého.
Sedmý bratr, nejstarší a nejmoudřejší, to rozsekne.
„Musíme dát jasně najevo, že ty její povedený košile si na sebe jakživo nevezmem.“
„Jak to zdůvodníš?“
„Snadno. Kopřivový košile určitě koušou.“

Dcera odsouzeného rytíře netrpělivě naslouchala královu poslovi.
„Ještě můžeš otce zachránit.“
„Jak?“
Vypadal rozpačitě. „Sňatkem s královým bratrem.“
Užasla. Nikdy o žádném neslyšela.
„Totiž… on jaksi…“
„Snad nekouše?!“
„Nu, vlastně…“
Královo dvojče byl totiž drak. Po narození uletěl, nedávno však bratrovi sdělil, že nenajde manželku, dokud se neožení on sám.
Dívka se zděsila. Naštěstí jí moudrá stařena dobře poradila.
V domluvený den drak přiletěl za nevěstou.
Dívka měla navlečeno devatero šatů. Drak požadoval, aby je svlékla.
„Jedině když za každé moje roucho odložíš jednu kůži.“
Ženich souhlasil. Když svlékl devátou kůži, stal se najednou pohledným mládencem.
A žili spolu šťastně.

S nostalgií vzpomenul na doby, kdy se v takové situaci polykaly tablety s jedem. Jeho úkol byl bohužel jiný: zdržet je, jak nejdéle to půjde. Až spolkne svou pilulku, zapomene (dá-li Bůh a bude to fungovat) prakticky celý svůj dosavadní život. Zatknou ho a pak už na věci nebude mít nejmenší vliv. Třeba je nakonec přesvědčí, že nic neví... Ale spíš ho umučí k smrti. To jsou vyhlídky, zavrčel, když překusoval tabletu.
„Pozor, kouše,“ upozornil vyslýchající střídající kolegy. Vězeň se na ně díval zpod nateklých víček. Ač profesionálové, nebylo jim z něho dobře. Nenávist z nevědomosti je nejsilnější ze všech.

Simbacca se na chvíli, kdy se mu měl táta nastěhovat na loď, děsně těšil. Zase budou všichni spolu, jako za starých dobrých časů v enklávě, jenom tentokrát bude šéfem on.
Radostně sledoval, jak na přistávací plochu hangáru dosedá (někdo by řekl dopadá) popelářská loď, jak rampa klesá a jak z ní vychází jeho táta. Páska přes oči, v ruce flaška.
[„Bacha, kouše,“] přivítal syna a mířil ke kajutám.
Simbacca k tomu jako dítě skutečně míval sklony, ale nechápal, koho se před ním starouš snaží varovat teď.
[„Komu to–“]
A v tu chvíli ho smetl rozverný, z rampy seběhnuvší slepecký nexu.

Ospalost vystřídal chvat. Moře hrozilo rozšklebenou tlamou vlnobití. Až bouře udeří plnou silou, nebude čas na úvahy.
„Pane Gillinghame, ujmete se velení na Siréne!“
Vlny si s malým člunem hrály jako kočka s myší. Frances ho sledovala s kamennou tváří. Nebylo to lehké rozhodnutí. Vydávala fregatu na milost živlům. Riskovala nejen ztrátu kořisti. Pokud provizorní stěžně nevydrží, pokud moře dostojí své pověsti, pohřbí čtvrtinu posádky. Muže dobrovolně kráčející vstříc nebezpečí. I prvního důstojníka.
V duchu jim popřála štěstí. Sekery přeťaly provazy. Šeď se zbarvila inkoustem. Vichr zařičel k útoku. Bělavé hřebeny vln se zahryzly do boků. Clona deště zatáhla oponu.

Tři loupežníci měli za úkol rozhlásit věhlas bohaté a zvelebené Veverky po všech krčmách a hampejzech, kde by se princ z Nemanic mohl běžně pohybovat. Netrvalo dlouho a prince potkali nad korbelem piva.
„Vím o jedné princezně na vdávání.“ řekl první loupežník.
„S bohatým tatíčkem, co by rád předal království…“ dodal druhý.
„Šereda?“ zeptal se princ.
„Ale kdepak, celkem ujde.“ dodal třetí.
„A dál?“
„Bydlí teď u draka…“ řekl první.
„Pozor, kouše…“ zašeptal druhý loupežník.
Princ zbledl. „Tak s tím nechci mít nic společného…“
„Ne drak, princezna…“ mrkl třetí loupežník.
„Draka ti odlákáme.“
„Když se s námi rozdělíš.“
„O kořist.“

"Paní učitelko, proč se tohle učíme?"
Výzva k souboji. Přijme?
"Je důležité porozumět tomu, co vidíme kolem nás. Rostliny, živočichové, ale i bakterie ovlivňují náš život."
Přijme. A neprohraje.
"Bakterie nemůžeme vidět."
"Můžeme je pozorovat v mikroskopu."
"Vážně? A co jsou vlastně bakterie?"
"To se bralo před dvěma roky, teď probíráme psovité šelmy. Jestli máš něco k tématu, tak se ptej, ale jinak seď a poslouchej, ano?"
Narovnala se. Teď přijde poslední úder.
"Je pravda, že pes, který štěká, nekouše?"
Zpražila ho pohledem, ale v duchu se usmála. Vlastně to není špatná otázka. A alespoň má dneska o čem psát.

První nabídka ji urazila. Přišla jí odporná a ponižující. To si myslí, že je neodolatelný? Byla ale moudrá žena a nikdy nejednala impulzivně. Nechala tedy nabídku uležet. Dlouho. Hluboko.
Později mu odpověděla, že šlo o návrh nedůstojný a naprosto nepřijatelný.
Přišla druhá nabídka. Tentokrát mnohem honosnější. Po formální stránce jí nemohla nic vytknout. Spálila ji se vším všudy.
Asi si to vyložil tak, že jako žena jen neví, co chce. Nezbylo jí, než vyřešit to jednou provždy. I když to znamenalo, setkat se s ním osobně. Určitě bude opilý jako prase.
Proč jen muži nikdy nepochopí, že ne znamená ne…

„Počítá se to takhle, koukej… Chápeš to?“
„Jo. Paní učitelka nám to vysvětlovala na zvířátkách dědy Lesoně, ale to jsme s holkama nepochopily.“
„Zkusíme ještě jeden příklad. Všechny kroky si piš, ať se v tom nezamotáš. Počítej…“
Rychle načmárá výsledek – kvůli přeskočení jednoho kroku výpočtu špatný.
„Počítej pořádně nebo přijde děda Lesoň a kousne tě.“
Výmluvný raně pubertální pohled.
„Jasně, děda Lesoň kouše. Mění se ve vlkodlaka a děti, co špatně počítají, pokouše.“
Smích. „To teda nene!“
„Má velké zuby a ostré drápy.“
„Už kouše!“
„Cože?!“
„Kouše. Ale Batolesoň.“
„Aáááá, on mne kousne!“ ječí starší syn.
„Klid, kouše jenom stůl.“

Nejdřív jsem si toho skoro ani nevšimla. Začalo to nenápadně.
Rád žvejkal boty, to jo. A ponožky.
Občas jsem našla dírku v oblíbené sukni nebo riflích.
Potom se pustil i do nábytku. Ohryzal lak na stolku. Nohy u stoličky okousal tak, že jsme museli koupit novou, skříňka už se skoro nedá zavírat. Dokonce i omítka mu zachutnala.
A pak to nabralo spád. Jen za minulý rok mi zničil šňůru od žehličky, fén na vlasy a rychlovarnou konvici.
Jenomže teď jsem s hrůzou zjistila, že se pustil i do mě!
Ráda bych ho zastavila, ale nejde to.
Je neúprosný.
Zub času.