Space opera

Před křižníkem Na Vlastní Nebezpečí se náhle objevila další loď.
„To je Totální Anarchie!“ vykřikl poplašeně operátor senzorů.
Na můstku vypukl rozruch. Nebylo divu – zlopověstná pirátská loď budila hrůzu v celém sektoru.
„Zvednout štíty! Motory na plný tah! Připravte se odrazit útok!“ zavelel kapitán.
Když se situace zdála beznadějná, vynořila se poblíž najednou další bojová loď – se znaky Svobodných Soustav na trupu.
Pirát zmerčil větší kořist a obrátil se proti nově příchozímu. Kapitán Bossack na nic nečekal a využil nastalé situace k ústupu.
„Moc by mě zajímalo, kde se tady najednou vzali,“ přemítal kapitán nahlas, když byla loď v bezpečí.

V generálním štábu se sešli nejvýznamnější admirálové, aby projednali budoucí plány Imperiálního námořnictva.
„Pánové, situace je vážná,“ zahájil zasedání admirál Kaavit. „Musíme vymyslet nějakou operaci, která bude mít viditelný přínos, jinak nám císař seškrtá rozpočet.“
Přítomní admirálové se hluboce zamysleli.
„Co takhle nějaká krátká vítězná válka?“ nadnesl admirál Zener. „Dobudeme nějaké území a dokážeme císaři, že jsme pořád užiteční.“
Kaavit zobrazil holografickou mapu sektoru. „Mohli bychom zkusit zabrat Svobodné Soustavy – nebyl by to těžký soupeř. Jak je ale vyprovokovat, aby na nás zaútočili oni?“
Admirál Morthy se křivě usmál. „Vím přesně o jedné lodi, které by se to mohlo podařit.“

Útěk před Kalnamychidirotaniriány byl velmi dramatický.
Caledri s Linkattou se sice pečlivě naučili kalnamychidirotaniriansky, ale se svými hlasivkami nedokázali podchytit správný přízvuk, a tak domluva nebyla možná. Swerv kličkoval mezi útočícími chapadly jako o život, ale Kalnamychidirotanirián na ně postupně dotíral.
Pak dostal kapitán Bossack spásný nápad a nařídil vyhodit z lodi veškeré zásoby. To zaměstnalo Kalnamychidirotaniriána na dostatečně dlouho, aby Narsis stihl propočítat kurz a Na Vlastní Nebezpečí zdárně unikla do hyperprostoru – aby se vynořila před shlukem červích děr.
„No, a jsme zase na začátku,“ konstatoval kapitán. „Chybí nám něco?“
„Jen asi čtyři tisíce tun obilí, pane,“ odpověděl Caledri.

Už týden byla Na Vlastní Nebezpečí na cestě napříč Ztracenou zónou, ale zatím na žádného Kalnamychidirotaniriána nenarazili.
„Což je možná jedině dobře,“ přemítal Caledri.
„Vy víte, jak Kalnamychidirotaniriáni vypadají?“ zeptal se Narsis.
Caledri zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem žádného neviděl, ale četl jsem o nich. Prý jsou obrovští,“ ztlumil hlas, „mají dlouhá fialová chapadla a oči podlité krví.“
Ostatní důstojníci napjatě Caledriho poslouchali a nezaregistrovali, jak se venku za průzory náhle setmělo.
„Jak moc obrovští?“ zajíkl se Linkatta.
Než stačil Caledri odpovědět, zazněla rána, jak cosi udeřilo do trupu – a za průzorem se objevilo obrovité krvavé oko.
„Áááááááá!!!“ zaznělo sborově můstkem.

Komunikační důstojník Linkatta choval Na Vlastní Nebezpečí kočku. Byla bílá a huňatá a vůči posádce měla většinou přátelský vztah, ale čas od času se zaběhla.
Caledri natrefil na komunikačního důstojníka zrovna ve chvíli, kdy ji hledal.
„Micí! Micí!“ volal Linkatta.
„Zase vám utekla, nadporučíku?“ zeptal se Caledri.
„Ano,“ řekl Linkatta a bylo vidět, že má slzy na krajíčku. „Už je pryč dva dny!“
„Mňauuu...“ ozvalo se najednou. V příští vteřině chodbou proběhla bílá chlupatá koule a skočila Linkattovi do náruče.
„Míco, ty darebo!“ šťastný Linkatta přivinul kočku k sobě a přičichl k ní. „Že ty ses zase toulala v prádelně!“

Toho dne se kapitán rozhodl, že ve strojovně Na Vlastní Nebezpečí provede kontrolu bezpečnosti práce.
„A tady máme velín,“ ukázal šéfinženýr kapitánovi a prvnímu důstojníkovi řídící centrum strojovny.
„Na co je tohle?“ ukázal Caledri na soustavu páček, kladek a táhel.
„No... to mám na tlačítka, který jsou mimo dosah, abych nemusel obcházet celej pult,“ vysvětloval šéfinženýr.
„Je to bezpečné?“ zeptal se Bossack přísně.
„Jasně!“ hájil se šéfinženýr. „Já vám to předvedu – třeba když zatáhnu za tuhle páčku, snížím tah motorů...“ šéfinženýr zahýbal s ovládacími prvky.
Následně na celé lodi vypadla gravitace.
„Ale ještě to má nějaký mouchy,“ řekl šéfinženýr omluvně.

Kapitán naštvaně přecházel po ztichlém můstku.
„Podívejte,“ promlouval k posádce a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, „já rozumím legraci, ale ta soška byla dar od samotného císaře. Musíte ji sem vrátit!“ ukázal na prázdný podstavec. „Já teď nechám na můstku zhasnout, a kdo z vás ji vzal, ať ji položí zpátky a já budu dělat, jako že se nic nestalo.“
Na kapitánův signál zhasla na můstku všechna světla. Několik důstojníků polekaně vyjeklo a nastal šrumec.
Když se o půl minuty později světla opět rozsvítila, nejenže nebyla vyřezávaná soška tří moudrých opiček zpátky, ale navíc ještě zmizel lodní deník.

Na Vlastní Nebezpečí se na cestě přiblížila k oblasti se zvýšeným rizikem, a tak kapitán Bossack nařídil zastavit a vyslat průzkum, než se pustí dál.
„Vypusťte Slaměného Vdovce,“ nařídil.
Dálková průzkumná sonda přezdívaná posádkou „Slaměný Vdovec“ vylétla z lodi a zamířila do nitra rizikové oblasti. Dlouhou dobu se nic nedělo, sonda posílala zpátky kamerové snímky prázdného vesmíru, když tu se ozvala rána, kamera vypadla a obrazovku zaplavilo zrnění.
„Co se stalo?“ ptal se kapitán.
Operátor senzorů chvíli studoval záznam pořízený kamerou sondy a kritický okamžik, kdy se sonda odmlčela, a nakonec řekl: „Myslím, že našeho Slaměného Vdovce sestřelila Černá Vdova.“

Navigátor Narsis soustředěně studoval holografickou mapu blízké oblasti. „To je divný,“ říkal zadumaně a otočil se ke kapitánovi. „Pane, tady je nějaká hranice, která by tu být neměla.“
„Že by ji tu vytyčili teprve nedávno?“ zamyslel se Bossack. „Dobrá, poletíme se tam podívat.“
Po několika hodinách letu se vynořili z hyperprostoru v místě, kde se měla nacházet ona neznámá hranice – ale žádná tam nebyla.
„Ale jak je to možné?“ podivoval se Narsis. „Vždyť ta hranice měla probíhat právě tudy!“
Komandér Caledri se nahnul nad mapu a stiskl tlačítko – a celá mapa se otočila o 180 stupňů. „Vždyť to máte obráceně!“

Kapitán Bossack pěstoval na lodi masožravé rostliny, a jednou požádal navigátora Narsise, aby mu pomohl s jejich krmením.
„Jaký je váš nejcennější kousek, pane?“ ptal se Narsis, zatímco krájel lahůdkové párky do misky.
Kapitán se zatvářil tajemně. „Pojďte, ukážu vám ji.“ Odvedl navigátora do zadní části zahrady a předvedl mu obří masožravou rostlinu s nádherným rudým květem.
Masožravka se po navigátorovi začala sápat oddenky, přitahovala ho k sobě a z květu vyjela mohutná blizna a olízla mu tvář… „Ááááá!“ zaječel Narsis, vyškubl se a uháněl pryč, co mu nohy stačily.
„Promiň,“ řekl kapitán k rostlině, „oni nevědí, že jsi vegetariánka.“