Realita

Fandom: realita
Poznámka: obsahuje větší než malé množství plyše.
Věnování: Pro talí, protože bez ní by tohle nevzniklo.
Najedou jí bylo zase pět. Stála před regálem, s rozzářenýma očima si prohlížela chlupáče a moc chtěla jednoho mít. Nebylo jich mnoho.
Chodila se na ně dívat skoro každý týden a trošičku ji mrzelo, že pokaždé nějaký ubyl. Zatracené peníze, napadlo ji, když už minimálně posté prohrabávala peněženku. Nikdy tam nebylo dost.
A najednou byl únor. Stála v cizím pokojíčku a napjatě sledovala, jak přítelkyně vytahuje z tašky dárek.
„Chlupáč!“ vykřikla z legrace.
„Jak to víš?“
Neváhala ani vteřinku. Přitiskla si balíček k sobě a rozvazovala mašli. A skutečně, plyšový mamut na ni rozpustile koukal.
„Bude se jmenovat po tobě.“

fandom: realita?
Poznámka: omlouvám se, ale mám poslední dobou nějaké morbidní období...
„Dneška ši to š tebou vyžídím, šmjadlavý škunku!“
Kolem zajatce přivázaného k ovocnému stromu na zahrádce skáče malý chlapeček oblečený v působivé napodobenině kovbojského oděvu s kolty zavěšenými proklatě nízko.
„Tohle máš ža žpžnění tanečniče Žužu!“
Na obličeji zajatce přistane nahnilé rajče.
„A tohle ža vykjadení banky v Dodže Šity!“
Střela z kuličkovky zasáhne zajatce do stehna.
„A tohle ža...“
Nedokončí. Ve dveřích se objevuje maminka.
„Tak, Jiříčku, odvaž už dědečka od toho stromu, musíme ho vrátit do Domova důchodců před večerkou.“
Mrňous našpulí pusu.
„A můžu ši ho žítja žaše půjčit? Neštihnul šem vyškoušet ten nový koštým Džeka Jošpajovače.“

Na lavičce v parku sedí mladá žena a čte si knihu. Oči jí létají po řádcích, na rtech má úsměv a mírný větřík jí chvilkami shazuje vlasy do sluncem ozářeného obličeje. Klid nedělního dopoledne je náhle přerušen křikem od pískoviště:
„Pomóc, berou mi bábovičky!“
Žena odloží knihu, zvedne se a jde umravnit malé uličníky:
„Kluci, tohle se nedělá. Když si chcete od někoho něco půjčit, musíte ho napřed poprosit.“
Znovu usedá k rozečtené knize. Pasáž je neuvěřitelně napínavá, takže na chvilku ztrácí přehled o dění na hřišti. Najednou se ozve řev od houpaček:
„Oni mě tam nechtějí pustit!“
S odevzdaným povzdechem je kniha opět odložena na lavičku a žena odkráčí k atrakci, o kterou se rozhořel lítý boj.
„Přece byste se nehádali o houpačku, vždyť se o ni můžete střídat.“
S pocitem dobře odvedené práce se vrací k lavičce a pokračuje v přerušeném čtení.
„Uááááá, ať ten kolotoč zastaví, mně už je špatně!“
Tentokrát vyskočí rychlostí blesku, zastaví kolotoč a opět popadne knihu.
„Mám zaseklou nohu v prolejzačcéééé!.“
Mladá žena vstává, uklízí knihu do kabelky a vyprošťuje končetinu se slovy:
„Pojď, dědo, stejně už musíme jít domů, čeká nás tam kašička k obědu a mám dojem, že potřebuješ vyměnit plínky.“

fandom: realita
poznámka: jedná se o úpravu známého vtipu, takže pointa není moje
„Maminko, já už se do školy na to odpolední vyučování nevrátím!“
„Pojď, synáčku, uklidni se, sedni si a sněz si oběd, uvařila jsem ti tvé oblíbené kuře na paprice.“
„Promiň mami, ale jsem z toho dneška tak vyřízený, že nemám na jídlo ani pomyšlení.“
„Tak mi řekni, co ti ti lumpové zase vyvedli, uleví se ti.“
„Házeli po mně houbou, flusali papírky flusačkama, lepili mi papíry na záda a nakonec mi stáhli kalhoty.“
„To od nich nebylo hezké, ale jsou to už jen dvě vyučovací hodiny.“
„No právě, já tam prostě nepůjdu a basta.“
„Musíš, synáčku, musíš, vždyť jsi učitel.“

Bolest. Bolest, bolest, bolest.
Únava. Velká únava.
Hnusný bílý sál
Další dávka bolesti.
Tohle se přece nemůže dát přežít.
Možná by bylo lepší to skončit.
Trvá to hodiny.
Doktoři v bílých pláštích se nezúčastněně objevují a zase mizí.
Boléééést.
Proboha ať už to skončí!
Čas strávený v bolesti neutíká.
Prý se nedá nic dělat.
Nová vlna bolesti.
Únava, přímo vyčerpání.
A bolest zase znovu a znovu.
Další směna lékařů a sester.
Prý normální průběh. Haha.
Bolest se stupňuje.
„Tak maminko, a teď tlačte!“
Řev. Dvojitý.
Sylva si myslela, že je to její poslední hodinka.
A přitom to byla Davídkova první.

Fandom: realita???
„Nabíjím na tři sta! Ustupte!“
Bezvládný trup se vzepjal elektrickým šokem z defibrilátoru.
„Bez pulzu! Nabíjím! Ustupte!“
Napjatě sledoval urputnou snahu lékařů o jeho oživení z kouta místnosti.
Vtom se před ním objevila osvětlená chodba s vyřezávanými dveřmi na konci.
Tohle je smrt, a támhle jsou ty obávané dveře do prázdna, zkonstatoval věcně.
Naposledy se ohlédl na své mrtvé tělo na operačním stole a vykročil.
Chodba byla kratší, než se původně zdálo.
Tak, za okamžik všechno skončí a zbude jen věčné nic, pomyslel si.
Odevzdaně uchopil kliku a otevřel.
Obličej se mu rozzářil šťastným úsměvem.
Za dveřmi rozhodně nebylo prázdno.

Fandom: originální, realita
poznámka: pardón, je to z nouze ctnost.
Budík neodbytně pípá. Červené cifry agresivně světélkují přítmím pokoje.
Zamáčkne ho, aby se zvonění o devět minut posunulo. Ještě aspoň chvilku. Ještě je skoro tma.
Za oknem se prohání mrazivý vítr s deštěm a osamělým chodcům zalézá za nehty. Stromy jsou pořád holé a mrtvé. Na chodnících leží zbytky sněhu, kterými prokukují hory odpadků a starého psího trusu, a déšť z toho všeho dělá odpornou břečku.
Ani se nemusíte dívat z okna, stačí představa, a už z máte deprese.
I když vlastně...
Když si uvědomíte, že je neděle a můžete spát dál, najednou vám připadá, že je den jako malovaný.

Byl pátek večer 21.12.2012. Země hledala i ten nejmenší náznak něčeho neobvyklého. Začalo pršet. Populace to vzala jako špatné znamení. Jinde svítilo celý den sluníčko. Špatné znamení. Milióny lidí vyšly do ulic a ruku v ruce čekali na konec světa. Napětí se dalo krájet. Bary byly přeplněné lidmi, kteří se opíjeli tak, že budou druhý den litovat toho, že konec světa opravdu nenastal. Někteří z nich tvrdili, že bude nejlepší nasadit si na hlavu papírovou tašku a lehnout si na zem. Mnozí z nich také tak učinili.
Byla neděle ráno 23.12.2012. Nebo spíše nebyla. Mayové se sekli o dva dny.

Pozdě díky výpadku SOS, vedení ví. :)
Fandom: Máj, Nightrunners, Harry Potter, realita.
Vilémovy oči se doširoka otevřely. Horký vzduch se tetelil mezi keříčky vřesu a vůně borovic mámila smysly. Bylo mu sedmnáct, když na kraji lesa potkal Hynka.
Valdemara obklopily všechny hvězdy, které na nebi předtím počítal. Noc byla hluboká a mech pod zády trochu studil. Bylo mu sedmnáct, když poznal tu správnou rozkoš.
Aleca zradila všechna dosavadní přesvědčení; nový život lákal, se všemi možnostmi. Bylo mu sedmnáct, když se odhodlal k osudovému polibku.
Harry si naštvaně přesedl, když musel o hodině lektvarů pracovat s Malfoyem. Draco si nevědomky skousl jazyk. Bylo jim sedmnáct, když si poprvé podali ruce.
Bylo jim sedmnáct…

Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt na prízemí. Ženu v strednom veku najčastejšie vidno za stolom, ako opravuje písomky. Často pritom máva pustené rádio alebo televízor; nemá rada okolo seba ticho. Jej manžel rád sedáva v hlbokom kresle, s knihou a neodmysliteľnou cigaretou. Okolo polihujú mačky. Občas vybehnú von, obehnúť si svoj revír, občas donesú domov drobnú korisť. Dni tu plynú nenáhlivo a možno trochu jednotvárne. Manželia majú jednu dcéru. Je už veľká, študuje v meste ďaleko od nich.
Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt v prízemí. Bývam tam čoraz menej, ale stále som tam doma.