Realita

fandom: realita
varování: BJB jako vyšité...
„Já se na to vybodnu…“ vrčím vztekle a zároveň frustrovaně.
„Ale nevybodneš,“ usměje se vědoucně.
„Vybodnu!“
„Vsadíš se? Chvíli budeš zuřit a nadávat tak, že si zase rozšířím slovní zásobu. Naleješ si panáčka dobroučkého kubánského rumu. No, spíš víc panáčků… Nakonec sedneš ke kompu a něco sesmolíš.“
„Nebaví mě jen tak něco smolit… Chtěla bych konečně napsat něco aspoň náznakově smysluplného. Ale copak to jde?!?“
Konečně se uráčí přečíst si zadání. Mračí se. Drbe si bradu jako vždycky, když je nervozní.
„Tak vidíš…“ zašklebím se. „Děs, co?“
„A kdybys vycházela z toho, že Praha je nářečně Prágl, tak to neprojde?“

Co se to sakra dneska děje? Přijde mi, že se lidé chovají nějak divně. Chodí kolem mě jakoby po špičkách, nikdo z nich se na mě snad ani nepodívá.
Míjejí mě na chodbě, při hodině si vedle mě nikdo nesedne, obědvám sama.
Profesoři se na mě podivně dívají a při hodinách mě vyvolávají častěji a častěji. Dávají příliš těžké otázky, na které často neznám odpověď.
Nevím co se to se všemi děje, ještě včera bylo vše normální.
Pohled mi padne na spolužačku, která mě z nějakého důvodu nenávidí a v tu chvíli, z výrazu její tváře pochopím, odkud vítr vane.

Fandom: RPS
Poznámka: Nebijte mě, nemohla jsem si pomoct XD
Noviny celého světa přinesly nové šokující zprávy:
TAJEMNÝ FANTOM OPĚT UDEŘIL!
EVROPSKÝ PARLAMENT POŘÁDÁ MIMOŘÁDNÉ TAJNÉ ZASEDÁNÍ!
NEJMENOVANÝ PAPÍRENSKÝ KONCERN HLÁSÍ PRUDKÉ ZVÝŠENÍ ZISKŮ!
Žádné z periodik netušilo odkud vítr vane...
Václav Klaus nasadil úsměv euroskeptické lišky a s potěšením pohlédl na řadu vlaječek na stěně. Asi polovina z nich pod sebou střežila decentní, nicméně značkovou, krabičku s perem. Vlevo od nich visela luxusní prezidentská nástěnka, z níž křičely naléhavé titulky.
Václav si spokojeně zamnul ruce a prolétl itinerář pro příští měsíc. Jeho populární tvář se roztáhla v šťastném úsměvu.
Pojede se do Chile!
Je na čase doplnit jihoamerickou sekci...

Fandom: Takové ty balící hry.
Poznámka: Mírně (spíše hodně) šílený fandom, ale nějak jsem neodolal. Tučně je to co "hráč" vybral.
Vidíš, jak brečí a její jindy tak hezké oříškově hnědé vlasy jsou celé zplihlé.
Obejmu ji. – Proplesknu ji.
Díváš se zblízka na její překvapený červenající se obličej.
„Co to děláš?“ rozpačitě zašeptá.
„Objímám tě, to nepoznáš?“ – „Už to bude dobré, jsem s tebou.“
Přitulí se k tobě a utře si uplakaná očka do tvého nového trička.
Odstrčím ji od sebe a vynadám jí. – Řeknu jí „Tvoje vlasy voní jako hořké mandle.“
„Mám tě ráda!“ řekne a sladce zatřepetá řasami.
„Taky tě miluju!“ – „Já tě mám taky rád, jako sestru!“
Sladce tě políbí.
Gratuluju, vyhrál jsi.
Chci hrát znova – Chci odejít

Nikdy jsem vlastně pořádně nevěděl, co to sakra je ta vůně hořkých mandlí. Proč ne prostě vůně mandlí? Ne. Kdyby hořká vůně mandlí, neřeknu ani slovo. Nebo třeba taková vůně mandlí v hořké čokoládě, tu mám opravdu moc rád. Ale vůně hořkých mandlí, ten výraz mi prostě vždycky připadal jako šílená pitomost.
Vlastně jsem se nikdy nad vůněmi moc nezamýšlel, jednoduše tu byli a nemohly mě zajímat míň. Netrpěl jsem ani posedlostí mnoha mých známých s téměř fyzickou rozkoší čuchat ke kávě. Ale je fakt, že dneska ráno mé kafe od manželky voní nějak divně.
A pak mi to došlo.

Některé dny stojí za starou bačkoru. Tehdy tě život míjí jako nekonečná řada prázdných slov. Tváře, místa a věci se slévají do barevných šmuh jako plastelína… Výsledkem je šedá. Bolest se střídá s otupělostí. Nevíš, co si myslet, co dělat, co říkat. Často ani nedokážeš poskládat větu. A když se tě kamarádi zeptají, jak se máš, netušíš, co říct.
Když hormony dobré nálady stávkují, zkoušíš jejich tvorbu trošku nakopnout. Tvoje metoda je prostá a zaručeně ti i v ten nejdivnější den poskytne kousek božského opojení. Nepotřebuješ prášky, nepotřebuješ alkohol, nepotřebuješ chlapa. Stačí podlehnout jedné z nejdostupnějších a nejnevinnějších drog – čokoládě!
A/N: Jakožto zakladatelka Sdružení čokoholiků jsem si nemohla pomoct! :)

pozn. je mi líto, že jsem tak morbidní, ale už jsem nevěděla kudy kam, a BJB.
Ta vůně ho volala, vábila. Ale bažina není bezpečná. Dusný vzduch kromě medově hnilobných výparů nese i předtuchu smrti.
Komáři bažinu považovali za domov. Ano, ta dotěrná cháska, tichá hejna podpantoflových taťků srkajících sladkou šťávu z květů, a vedle nich agresivní, neustále bzíkající a krvelačné matrony, schopné letět kilometry kvůli jediné kapce krve, aby nakladly do smrduté louže další vajíčka.
Vonělo to... vonělo to nejen jídlem, pokrmem hodným bohů, ale taky trochu vzrušením z podstupovaného rizika, a ta vůně rozpalovala krvomízu v jeho tělesných kanálcích halucinogenními představami všech myslitelných slastí...
Cvak.
Nožka uvízlá v kleštích masožravky se cukala ještě chvilku.

Ahoj, vítej do služby, ta naše dnešní krychle, to je Kraken. A já jsem Ivan. Vloni se to tu docela sypalo, ale letos mám dokonce občas volno. Hned na začátku je potřeba si vyjasnit, že tohle je linková plavba, musíš chodit včas.
Napřed jsem se docela bála. Chvilka mezi lodí a pontonem a vědomí sedmdesáti tun za zády.
Ale to léto jsem se naučila rozumět spoustě krásných slov – pacholeti, rohatinkám, obrtlíku, oděrce, šmajsce a podhazování. Taky kolegům. Někdy jsem chodila do práce s košíkem na houby. Občas mě do hlavy trefil žalud. Roztrhané pruhované tričko jsem si schovala. Na památku.

Poznámka: Na kolejích potkáte tolik existencí…
„Dneska budu vařit!“
S touhle novinkou Tomáš vtrhl do posluchárny.
Karel obrátil oči v sloup.
„Čím se otrávíš?“ zeptal se.
„Hemenexem. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak dostat vajíčka do krychlí a včera jsem to zjistil.“
Karlovy vyletělo obočí.
„Cože?“
„Koho mohlo napadnout, že je tam knedlík.“
Karel se málem udusil.
„Knedlík v hemenexu není. Podle názvu je tam slanina a vajíčka.“
„My tomu říkáme hemenex!“ namítl uraženě Tomáš.
„Víš co, já se na to vaření přijdu podívat.“
Karel věděl, že to nebude žádná ambrozie, nebo nektar, ale tu srandu si přece nenechá ujít. Navíc mu neslíbil, že bude ochutnávat.

Žalud! Eso! Nikdo nečekal, že Ivan, který se na židli točil jak na obrtlíku, divže z ní nesletěl a tvářil se, že ani karty hrát neumí, to zvládne kolegům-karbaníkům tak vyjasnit – teda vytmavit… Doktor, lékárník, učitel i farář, co se na začátku partie těšili, že vyhrajou Ivanovo krávu přivázanou na dvoře, měli skoro smrt, když viděli, jak se vše, co vyhrál během chvilky sypalo durch košíkem. Ivan jej dostal od Máši pro štěstí. Na pár dní má volno a klid: Dno plnily roztrhané peníze, cennosti, klíče od bavoráků a také pozlacená krychle, kterou ještě včera večer doktor používal jako těžítko…