Realita

Fandom realita
A/N: Pôvodne to mal byť fandom Harry Potter, ale akosi sa mi tam nezmestil ani Harry a ani Ginny:))) Tak kto chce, nech si ich tam predstaví:D
„Nádej umiera posledná.“
Žiadna nádej nebola. Každý výkrik, ktorý sa niesol z uzavretej izby, nádej zabíjal. Hrozba, že umrie, bola príliš veľká. Predpokladané a očakávané komplikácie... Ona sa tak rozhodla, nehľadiac na nebezpečenstvo, ktoré z toho plynulo. Nenávidel sa za to, že ju nedokázal presvedčiť. Teraz... bolo to tak blízko a on nemohol nič iné, len čakať a trpieť. Modliť sa a dúfať. Každá sekunda sa vliekla ako večnosť, krik bol strašný... Chcel to znášať miesto nej, ale to jediné nemohol...
Nakoniec bol rád, že ju nepresvedčil. Prežila a on ho bude milovať, aj keď ohrozil jej život...
„Môj synček...“

fandom: realita(?)
Pracovala na vraždách dlouho.
Poslední případ jí otřásl.
Zohavená mrtvola mladé ženy. Vedle droboučký kvítek.
Potom v noci sen…
První lístek padá, padá…
Krutá smrt.
Vypadalo to jako obyčejná bouračka, připletla se k ní náhodou.
Mrtvolu nakládali do pohřebáku. Ve vlasech měla cosi bílého.
První lístek, po něm druhý…
Zbytečná smrt.
„Sebevražda z nešťastné lásky. Tady nemáme co dělat,“ usoudil kolega.
Hleděla na její podřezané žíly. Vedle nože uvadlá sedmikráska, na ní několik chybějících okvětních lístků…
První lístek, druhý, třetí…
Kdy to skončí, kdy?
„Ten šílenec ji doslova vykuchal,“ kroutil šéf hlavou nad fotkami dalšího případu.
V otevřené ráně ležela její noční můra… nenápadná kytka.
První lístek, třetí, čtvrtý…
Jak to půjde dál?
Listovala starými záznamy. Něco ji napadlo, ale bylo to šílené. To nemůže nikomu říct.
Na nástěnce visela fotka další mrtvé. Prokletý květ držela tentokrát v ruce…
První lístek, čtvrtý, pátý…
Vždyť už stopu mám!
Bála se usnout. Bála se toho snu
Ráno žil panelák, ve kterém bydlela, skandálem.
„Představte si, vyskočila z okna…“
Tělo už odvezli. Sedmikráska zůstala ležet na chodníku… Otrhaná sedmikráska…
První lístek, pátý, šestý…
Zastavte to, hned!
Vzala si materiály domů. Listovala v nich dlouho do noci. Najednou světlo zhaslo…
První lístek, šestý…
NE!!!

fandom: realita
A/N: inspirováno vyprávěním jedné kamarádky
Sedmikráska kráčela po úzké, lesní pěšině. Pozorně se kolem sebe rozhlížela. Neviděla však nic, co by ji mělo znepokojovat. Před ní blikala další svíčka. Už minula několik nejapných pokusů o to ji vyděsit. Většinou je přešla s hrdým mlčením. Někdy, když nebohé strašidlo poznala, si neodpustila jízlivou poznámku. Noční bojovky ji už opravdu nechávaly chladnou. Jako malá se bála, to ano. Ale teď už jí napodobování vlčího vytí nebo třískání do hrnců nemohlo vyděsit. Třeba před chvílí... Těsně za ní přistála deka. Evidentně měla přistát na ní. Jenomže to by ten moula Slůně musel umět trochu líp mířit. Ještě když došla ke svíčce, se tiše pochechtávala. U hrobničky ležel arch papíru. Přelétla ho pohledem.
NA PŘÍŠTÍM ZASTAVENÍ SE PODEPIŠ NA NOHU OBĚŠENCI A VRAŤ SE DO TÁBORA
„To je ohraný“ neodpustila si a vydala se dál. Ani si nevšimla, že už delší dobu nepotkala svíčku. Pěšinka ji však vedla bezpečně. Značení nebylo potřeba. Na jejím konci skutečně našla oběšence. Musela uznat, že tentokrát se vedoucím povedl.
„Chybí nám tu Sedmikráska“ zamračila se hlavní vedoucí Matylda.
„Ale já se podepsala“ bránila se holčina, když se z kuchyně ozval Slůně.
„Matyldo! Volaj z policie. Prej tu našli někde oběšence. Má popsanou nohu...“

Fandom: realita
Seděla a psala. Zvuky strouhání se ozývaly pokaždé, kdy hrot tužky přestal mít dokonalou špičku a znemožňoval tak provést tah dokonale. Nespěchala. Psaní čínských znaků vyžadovalo čas, preciznost a spoustu trpělivosti.
Slunce putovalo oblohou a papír se plnil napsanými znaky. Ruce měla černé od tuhy a pracovní deska se pomalu měnila ve hřbitov tužek.
(o několik hodin později)
Protáhla se a s úsměvem zkontrolovala své dílo. Najednou jí však úsměv z tváře zmizel. Přímo uprostřed článku se jí podařilo vynechat dvě věty.
„Ren2ci2 de5 Fo2zu3*…“uniklo jí ze rtů.
Potom chvíli soustředěně mlátila hlavou o stůl.
A pak začala znovu psát.
--------------------------
*Milostiplný Buddho
(ty číslíčka znamenají tón slabiky:) )

fandom - realita
Drzej fracek. Neměl chuť poslouchat dobrý rady. A tak se poučil tím těžším způsobem. Život nabízí spoustu držkopádů. Docela zdarma.
Připosranej páprda. Hejčkal si svoje bolístky a se vzpomínkou na těch pár karambolů se bál cokoli dělat. Strnulej. Zahnívající. A život profrčel kolem. Třetí kosmickou. Jak už to život umí.
Tuhej dědek. Pak jednou prostě umřel. Měl to čekat. Tak už to chodí. Ale nečekal. Tak udělal tu nejobvyklejší věc, napadne to snad každýho, ohlíd se za svym životem. To ho srazilo na kolena.
Poněvač teď s určitostí věděl, co a kdy měl udělat. Jenže mu to bylo houby platný.

„A na druhou, lomeno x na mínus třetí minus x na … se rovná… se rovná…,“ marně vzpomínám na to, jak to říkal profesor. „A na druhou… sakra, to nejde tohle to,“ zakleju a odhodím tužku.
„Zase matematika?“ ozve se za mnou matčin hlas, když tužka tlumeně dopadne na zem.
„Hmn…“ zamručím a vehementně škrtám špatný výsledek.
„To víš, zlatíčko, dala si se na vojnu, tak musíš bojovat,“ líbne mě na temeno a usměje se.
„Hmn…“ odpovím opět zamručením. „A na druhou, lomeno… to snad není možný,“ roztrhnu papír a vyhodím ho do koše. „Tohle není učení, tohle je normálně mučení!“

fandom: Historie, realita a Charles Sanders Peirce.
Totální ptákovina. Ale slíbila jsem si, že až ten esej konečně dopřeložím a odešlu, napíšu si o tom drabble ;)
“Bože, co to píšeš?” zařval Charles Sanders Peirce na ženskou, které hleděl přes rameno. Věděl, že je to sen, přesto se nedokázal probudit. Musel tedy sledoval, jak se ta zoufalá pologramotná osoba pokouší přeložit jeho poslední esej z Hibbert Journal. Ve snu naneštěstí rozuměl každému slovu a s úděsem pozoroval, jak groteskní podoby jeho text nabývá. “Já to přece myslel abstraktně! Nepoznáš Kantův citát? Znak, ne znamení! Znak! Co vás proboha učí ve škole?”
“Mon cheri,” dotkla se ho jemně Juliette. Když jí líčil svou noční můru, usmála se do tmy. Koho budou za sto let zajímat nějaké metafyzické eseje...

Téma: Odkud vítr vane
Fandom: realita
Dokud neotevřeli lebku, byla to úplně běžně zastřelená mrtvola. Potom... Kriminalisté (Jak to myslíte, že tam žádná není?) i patologové (To nám řekněte vy, my jen pitváme!) byli bezradní, nové prohledání místa činu i vozu havranů bezvýsledné.
Kulka nikde.
Ústavem soudního lékařství i místním policejním oddělením se šířila šeptanda o podivné smrti.
Za tři dny se za doktorem Novákem nervózně přišoural policejní nováček rudý tak, že si patolog málem začal chystat nástroje.
„No... víte... on tam ležel... když já nechtěl, aby ho tak viděli pozůstalí!“
„Ano?“ vrchní lékař cítil, že má řešení záhady na dosah.
„Tak jsem ten šíp vytáhl...“

Fandom: realita tohoto víkendu (malovali jsme)
Poznámka: BJB, psáno v popsaném prostředí. Vymyšleno globusem.
Polička. Police. Postel.
Almara.
Stůl. Skříň. Skříňka. Svítidla.
Taburet.
Všude všechno. Všechno všude. Kolem mě. Stahuje se. Řítí se. Padá.
Hromada. Hromada nade mnou. Hromada pode mnou. Já v hromadě. Jsem hromada. Jsem v pasti i pastí. Mé tělo je skříň, nohy jsou police. Globus už nepřemýšlí.
Past. Past? Past! Past z nábytku, který si, nic zlého netuše, stavíme kolem sebe. Žijeme s ním, pouštíme si ho k sobě, do svých domovů. Ukládáme do něj své všechno. A když ho vypustíme z předem určeného místa, když ho vyprázdníme a dáme mu volnost... Chce zase on vložit své všechno do nás.

Horúci letný deň, cestujem z práce domov. Je už neskoré popoludnie, ale teplo je ešte stále na nevydržanie. Ani tým muchám sa už nechce bzučať. Šofér má pustené rádio o niečo hlasnejšie, než je obvyklé; asi aby nezaspal. Teplo, únava z práce a rytmické natriasanie autobusu urobia svoje. Odkladám svoju zvyčajnú ostražitosť, ktorá je pre istý spôsob cestovania v mestskej hromadnej doprave nevyhnutná, opieram sa o okno a upadám do driemot. To sa mi stáva osudným. Štyroch ramenatých pánov, ktorí nastúpili na nasledujúcej zastávke, neregistrujem. Keď sa autobus opäť rozbehne a ozve sa hlasné „Kontrola cestovných lístkov,“ je už neskoro.