Do vlastního chvostu

Mimo příběh Tisserands, přesto ilustrace podoby postupu papežské inkvizice, která v místě pátrání nejprve nabídla dobu milosti, kdy mohl každý věřící předstoupit a vyznat víru, případně poskytnout výpověď o dalších členech společenství. I katarský věřící mohl předstoupit, uznat svou chybu a přijmout pokání, stejně jako věřící pravověří, kteří třeba katarům pomáhali. Po jejím skončení inkvizice prošetřovala a vyhledávala podezřelé, na které dostala udání. I ti mohli svůj "omyl" odvolat a přijmout o něco těžší trest, který mohl v horších případech zahrnovat i vězení. Odsouzení Dobří křesťané (katarští představení), kteří odvrhli svou víru, mohli zpravidla vstoupit do kláštera. Zatvrzelé, nebo ty, kteří odvolali, ale byli znovu shledáni odpadlými při dalším vyšetřování, čekalo předání světské moci a ošklivé ukončení života.
Podezření, často přenesené na celou rodinu, bylo tím závažnější, čím častěji se jméno objevovalo v inkvizičních registrech (inkvizitora vždy provázel písař, aneb hádejte, odkud máme většinu doložených písemných pramenů...). V době intenzivního pronásledování znamenalo druhé zopakování jména v registrech zpravidla neodvolatelnou vinu a trest za ni.

Omlouvám se, že jsem musela hned na první téma začít takhle zostra. Snad to jindy vyvážím nějakým tím poetičnem a vřelostí okcitánské krajiny.