Hormon štěstí

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.